Vzdělanost jako živý dialog s minulostí (Dietrich Schwanitz)

Obligátní první bod mých blogýskových slohových prací je: jak jsem ke knize přišel. Ke knize jsem přišel tak, že mi ji půjčil bývalý kolega. Poctivě jsem tedy tu tlustou bichli v němčině přelouskal, abych nebyl nezdvořák a mohl ji co nejdříve zase vrátit.

Díval jsem se, že české vydání této knihy má dlouhý a vysvětlující název: Vzdělanost jako živý dialog s minulostí. Vše, co musíte vědět, abyste rozuměli přítomnosti. Originální název je kratší: Vzdělanost. Vše, co musíte vědět.

Cílem knihy je poskytnout stručný přehled znalostí z humanitních oborů, které autor očekává od vzdělaného člověka. To je skvělý nápad; jeden člověk zpracuje komplexní práci lépe než kolektiv, zvlášť, když mu záleží na nadčasových paralelách. Motivací autora bylo klasické znechucení nad ignorancí mladé generace a neschopností školního systému s tím něco dělat. To je ale strašná nuda a jen omílání klišé, kterého je plná debata o školství, nejen v Německu.

Jak jsem měl smíšené pocity hned z předmluvy, tak mi zůstaly i celkově po přelouskání celého textu.

P. Schwanitz myslím výtečně podal přehled evropské historie a celkem dobře i přehled vývoje literatury a filozofie. Má jasné myšlenky a umí je moc hezky podat. Hlavně v syntéze dějin pro mě podal krásně a nově několik otázek (viz výpisky níže).

Když se však snažil přidat něco navíc nad faktický přehled s lehkým komentářem, už nebyl tak přesvědčivý. V závěrečných kapitolách jsem přestal konceptu knihy rozumět: přechází do jakéhosi poradce, jak předstírat vzdělanost ve společnosti a jak - jako Němec - rozumět sousedním národům; pohříchu vynechává v tomto přehledu Čechy i Poláky, což ve mně nebudilo zrovna nejvřelejší podezření. Patrně tam bude háček v tom, že píše o sousedních evropských národech.

Evidentně byl autor na tu druhou část pyšnější, neboť i sám píše, že první naučnou polovinu lze při čtení přeskočit. Osobně vidím kvalitu obou polovin spíše opačně: ve druhé části se mu text vymknul z ruky, zabíhá do neúčelného zjednodušování a žoviálnosti. Kdybych si chtěl přečíst, co přináší porozumění umění pro praktický život běžného člověka, obrátil bych se raději třeba na práce p. de Botton (Architektura štěstí, Jak vám Proust může zlepšit život nebo Statusová úzkost). Pro přehled psychologie štěstí je zas samozřejmě dycinky nejlepší Social Animal od p. Brookse. Když se p, Schwanitz pouští mimo svůj obor (anglická literatura), lehce asi šlápne vedle, aniž by to tušil. V přehledu hlavních ideologií se zmiňuje i o darwinismu a píše o evoluci. Ale mám pochyby, jestli přesně chápe podstatu evoluce (nebo jestli ji z populárních příruček chápu já): vytýká nacismu, že přenesl evoluční myšlenku soutěže druhů na soutěž v rámci druhu, na soutěž lidských ras jako určitých poddruhů. To mi připadá celkově zmatené: jestli si správně vybavuji, tak evoluční soutěž je primárně mezi jednotlivci stejného druhu. Anebo si to špatně pamatuji? Myslel jsem, že soutěží gazely mezi sebou; nesoutěží všechny gazely jako skupina proti všem tygrům, ne? Když jsem gazela, mým problémem je, abych byl rychlejší než ostatní gazely; nepotřebuji být rychlejší než tygr, protože ten si chytí tu pomalejší.

Kniha je rozsáhlá a - přes uvedené výtky k druhé části - je psaná živě a sympaticky provokativně vůči pohodlným tradičním dějepisným floskulím. Bylo by škoda nepoznačit si zde do deníku perličky, které mě zaujaly:

- Apoštola Pavla nazývá - "křesťanským Trockým". (Šířil novou víru i mimo Židy.)

- Feudalismus označuje za vynález merovejského majordoma Karla Martella, vyvolaný arabským nebezpečím. Díky poskytnutí půdy svým vazalům, kteří ji mohli poskytovat dále jejich vazalům, se mu podařilo efektivně zorganizovat vojsko ku porážce Arabů u Poitier r. 732.

- Někteří středověcí žebraví mniši, dnes svatí, byli zapálenými antisemity (Bernhard Sienský, Jan Kapistrán, Bernhard de Feltre).

- Kde se daří bankám, tam se vždy daří i umění (Florencie, Augsburk, Antverpy, Amsterdam, Londýn).

- Poznamenává k psychologické změně, kterou přinesl protestantismus proti katolicismu: namísto zpovědi nastupuje soustavné sebesledování a sebekontrola, spojená s veřejnou sebereflexí a náhlým prozřením. Tak jsem si říkal, ahá, tak proto se Amíkům píší tak dobře příručky osobního rozvoje.

- Na novověkých dějinách se snaží ukázat, že nacionalismus je nezbytný pro demokracii, ale jen tehdy, když se mohl volně rozvinout (Anglie, Francie). Ta myšlenka mi připadá trochu mlhavá. Prý tam, kde byl nacionalismus nějak frustrován nepříznivými okolnostmi (Itálie - rozdrobena na malé státy, Německo dtto), stal se naopak škodlivou silou a dovedl země k fašismu. Nejsem si moc jistý, jestli je ten mustr úplně přesvědčivý, ale nechme to tak.

- Když podává historii malířství, vysvětluje, jak správně chápat moderní umění. Má k tomu dlouhý úryvek ze hry Umění od pí Yasminy Rezy. Píše, že jen idiot hledí na instalaci moderního umění stejně nábožně a zadumaně, jako se prohlížejí obrazy starých mistrů; že tak moderní umění není míněno.

- Jediným Čechem, který je v knize jmenovitě zmíněn, je p. Friedrich Smetana.

- V přehledu hudební teorie jsem si poznačil, že kukačka kuká malou tercií.

- P. Sigmunda Freuda označuje za patrně vůbec nejvlivnějšího vědce z hlediska toho, jak změnil způsob, jakým chápeme jakožto jedinci sami sebe.

- Zaujal mě závěr kapitoly o společenských teoriích, kde vysvětluje neužitečnost selského rozumu pro pochopení společnosti.

Společnost je zvláštní druh organismu, který se řídí dle svých společenských, nikoliv osobních zákonitostí. Tato potíž je největší překážkou pro pochopení moderní společnosti. Intuitivní všední chápání zde vede k omylu. Podle něho je společnost jen hromadou lidí. Nelze se více mýlit: stejně tak by muselo platit, že hromada kamení a trámů je to samé jako dům.

- Kapitolu věnuje i vztahům pohlaví. Má zajímavou poznámku k motivaci pro podřízené postavení ženy: pokud se vyžadovala účast otce na výchově, potřeboval si zajistit své otcovství, čehož se snažil docílit omezením svobody ženy.

- Překvapilo mě, že - i když je jinak spíše konzervativní - vyžaduje, aby moderní člověk nezpochybňoval rozdíl mezi pohlavím a genderem, neboť je zcela nezpochybnitelný. Bohužel přesně ten rozdíl neznám, ale budu napříště vědět, že se tomu nemám chichotat.

- Poznámka pro spisovatele: nejlepším názvem pro knihu je citát z klasika. Druhá nejslavnější anti-utopie Krásný nový svět od p. Huxleye je prý citátem z Bouře p. Shakespeara, název románu Všichni královi muži je zase citátem z Za zrcadlem a co tam Alenka našla. Název Komu zvoní hrana je z básně p. Johna Donnea.

- Strašně mě vyděsila fanatická obhajoba čtení ve výchově. Vím, že v německých publikacích a veřejnosti vůbec je strašně silný odpor vůči dávání všech druhů obrazovek dětem.

Ve vzdělaných domácnostech rodiče dohlížejí na sledování televize a omezují ho; starají se o to, aby jejich potomstvo uspokojovalo potřeby své fantazie nejprve z knih. Teprve poté, co čtení přestane být námahou a stane se výlučně potěšením, lze povolit obrazovku. Pokud to člověk nedodrží, zůstane čtení po celý život něčím obtížným. Kdo takto vyroste, později už čte jedině to, co nezbytně musí, a to ještě nerad. 

V dalším průběhu odstavce se ukáže předvídaná životní trajektorie takových dětí směrem k nižším vrstvám a analfabetům.

Nemusím asi blíže rozebírat úděs, který mě nad těmito řádky jímal, když jsem vybavil růst našich dítek s tablety...

- Dělal se výzkum, v němž se badatelé snažili ex post stanovit IQ historických postav (dle jejich životopisů, co v kolika letech dělali). Nejinteligentnější prý vyšel p. John Stuart Mill, na druhém místě p. Goethe.

O mládí vítěze Johna Stuarta Milla (1806 - 1873) jsou nám známy veškeré podrobnosti díky jeho autobiografii. Ve třech letech četl Ezopovy bajky v originálu, poté Anabázi od Xenofóna, Herodota, Diogena Leartia, Lukiana a Isokrata. V sedmi letech četl první Platónovy dialogy a pod dohledem otce začal studium aritmetiky. Pro odreagování četl překlad Plutarcha a Humovy Dějiny Anglie. Když mu bylo osm let, začal vyučovat latinu mladším sourozencům, a pro ty účely četl Vergilia, Livia, Ovida, Terentia, Cicera, Horatia, Sallusta a Attika, zatímco současně pokračoval ve studiu řeckých klasiků Aristofana, Thukydida, Demosthena, Aischina, Lysiase, Theokrita, Anakreona, Dionysa, Polibia a Aristotela.

- Když uvažuje, jaká část dějepisu je nejužitečnější pro pochopení dnešního světa, tak píše: Nejvíce se o dnešním světě dozvíme z anglické historie od roku 1688.


Závěr: Vzdělanost je celkově solidní kniha a mohu ji doporučit, byť s výhradami.

První věta knihy: Zde líčíme deprimující stav německých škol jako obrázek toho, že byl amputován smysl pro dějiny a opuštěna snaha o orientaci v jazykových normách a literárních standardech.

Poslední věta: Zkrátka, vzdělanost je forma, v níž se zosobňuje duch, tělo a kultura a zrcadlí se v ostatních lidech.

(Všechny překlady - vyjma českého titulu - jsou mé, a tedy bohužel nepřesné a kostrbaté.)