Zrod českého státu: 568 - 1055 (Petr Charvát)

Knihu Zrod českého státu: 568 - 1055 od p. Petra Charváta jsem četl poprvé před sedmi lety, kdy jsem ji měl půjčenou z knihovny. Utkvěla mi však silně v paměti. Když jsem na ni narazil náhodou před vánoci při hledání dárků, jeden samodárek pro mne byl jasný.

Většina pohledů na raný středověk představená v této útlé populární příručce ve mně vyvolává stále pocit závrati. P. Charvát zdůrazňuje mezinárodní souvislosti, o nichž jsem ještě jinde nečetl. Navíc se sám autor v doslovu hlásí k zálibě v provokativních otázkách. Určitá nekonformnost je zjevná - nepíše suše, používá místy i archaický jazyk. Například důsledně hovoří o "vybrancích". Při prvním čtení mi trvalo, než mi došlo, že "vybranec" je český překlad "příslušníka elity".

Bez ladu a skladu zde nakupím pár poznámek:

- Autor pracuje s latinským pojmem BOHEMI, což je klíčový pojem pro pochopení knihy. Pro mě je však velice těžké říci, co si pod tímto pojmem vlastně představuji. Mají to být patrně obyvatelé Čech (respektive jejich rozhodující vrstva) v době od stěhování národů do historické doby prvních Přemyslovců. O těchto BOHEMI se toho však ví hodně málo. Zkrátka někdo tu evidentně bydlel, protože archeologové vykopávají jejich hroby a domy. Po dlouhá temná staletí raného středověku se ale o nich neví, jakým jazykem mluvili ani nic moc dalšího. Současně je tento pojem typický pro největší sílu knihy: přináší úvahy o dějinné kontinuitě v období, o níž máme minimum informací. Přitom je jasné, že obyvatelstvo v kotlině reálně prožilo v několika generacích cestu od vlády Markomanů k Přemyslovcům (a po určitou dobu jim nadřazeným Mojmírovcům). Není vůbec lehké představit si, jak tato cesta vypadala.

- Součástí období po Markomanech je i průchod Langobardů. Pověst o původu Čechů autorovi připomíná obdobnou pověst langobardskou (kteří, jak známo, v Čechách a na Moravě docela dlouho žili, než odešli postupně do Lombardie). Langobardi mají též dva bratry, zakladatele dvou odnoží lidu Winnilů. Jeden z nich přišel s lidem do Itálie, vystoupil na horu a pronesl prorocké slovo, že zde zůstanou.

- Ohledně pověsti o praotci p. Čechovi se p. Charvát fantastickým způsobem zastavuje i u postavy jeho nástupce p. Kroka (otce pí Tety, pí Kazi a pí Libuše), který v české pověsti není z literárního hlediska nezbytný - "není pražádného důvodu, proč by dotyčné tři dcery nemohl zplodit už sám praotec Čech". Proč byl tedy p. Krok tak důležitý, že nemohl být vynechán? Tady kniha přináší možné spojení s jiným germánským kmenem, a to s Alamany. Crocus, panovník Alamanů, je totiž historickou osobností z přelomu 3. a 4. století. Pracoval jako velitel osobní stráže římského císaře p. Konstantina Velikého a údajně hrál podstatnou roli v tom, když se tento panovník prohlásil císařem na severní hranici římské Británie.

- V této souvislosti kniha uvádí teorii, že některé evropské národy ve skutečnosti vznikly řízeně v rámci pozdní římské armády, která byla organizována na etnickém základě.

To však nevylučovalo samozřejmě, že mužstvo bylo směskou nejrůznějších existencí. Oficiálně velení podporovalo jednotu jednotlivých částí římských armád; za tím účelem prý existovali pracovníci politického vedení, kteří plánovitě tvořili národní ideologie a příběhy, které vojáky spojovaly za účelem zlepšené morálky v rámci jednotky. (Představuju si soutěž pro pozdně antické vojíny o Crocusův odznak, kde museli vyjmenovat jeho dcery). Řím skončil a s ním i jeho armáda. Zůstaly jen národy a jejich pověsti o praotcích, věštkyních apod. Avšak český pluk římské armády se zatím nenašel (na rozdíl od markomanského).

Římský soupis civilních a vojenských hodností z počátku 5. století.
Vlevo nahoře naši Markomani - patrně oddíl s etnickým základem.
Oddíl "Češi" zatím nenalezen.

- Kniha popisuje jednotlivá období (jde po staletích) dějů v Čechách. O Moravě se zmiňuje jen okrajově, pokud ovlivňovala Čechy. Náš vývoj zasazuje do mezinárodního (téměř globálního) kontextu; k tomu slouží především zamyšlení nad dálkovým mezinárodním obchodem. Jak čilý byl, čím se obchodovalo, kudy vedly cesty, jaké luxusní zboží se z dané doby u nás našlo.

- Pro mě je kniha cenná mj. jako pokus popsat pro laika dobu předpřemyslovskou u nás, která se vyznačuje tím, se že se o ní bez velkého přehánění neví prakticky nic. Život šel však evidentně dál i po Sámově smrti (tj. poté, co se Čechy krátce vynořily v písemných pramenech); nejsou nálezy, že by tou dobou zanikaly hrady, které existovaly. Do země postupně pak přicházely nové vlny obyvatel, většinou slovanských, nesoucích však nejspíš s sebou určité formy dědictví starých východních říší kolem Černého moře.

Morava byla, na rozdíl od Čech, aktivní součástí avarské říše.
Nález z Mikulčic z 8. století ukazuje součást jízdní výstroje, která
zobrazuje velice zlověstnou (vlčí?) masku, kterou patrně bojovníci nosili.
Obdivuji, že prakticky z ničeho se v archeologii dovozuje, že
jihomoravští páni náleželi zřejmě k avarské vládnoucí vrstvě,
ale budovali si cíleně již v 8. stol. samostatnou mocenskou základnu.
(Jak se dovozuje mj. z toho, že sice měli koně, šperky a zbraně,
ale používali ostruhy, což by rodilý Avar
považoval za dehonestující, neb nájezdníci ostruhy nepotřebovali.)

- Kniha obsahuje úchvatnou spekulaci, že kolem roku 800 se různé skupiny obyvatel české kotliny sešly za účelem smlouvy o soužití na místě, kde dnes stojí Pražský hrad a kde se hledá svatý okrsek starého iránského kultu Mithry (tehdy se četl "Mir"). Kult Mithry byl však ve své době široce populární v celé římské říši. Hlavní ohňovou svatyni tohoto kultu v Čechách předpokládá p. Charvát právě v Praze (na Hradě), čímž měl být založen zvláštní význam Prahy pro celou zemi. Na Hradě je řada nálezů už z doby před Přemyslovci; v té době však dnešní Pražský hrad nebyl opevněným hradištěm, spíše šlo o kultovní místo a prestižní hřbitov pro elitu. Nacházelo se tam právě to vyprahlé (možná vypálené) místo zvané "Žiži" nebo "Žíž", kde poblíž stál též starý kamenný stolec, na kterém byli korunováni staří přemyslovští (a možná i jejich předchůdci z řad oněch BOHEMI) vladykové, jak tento korunovační rituál popsal p. Kosmas. Dokonce na tuto tradici starého mithrianistického kultu údajně navazuje formulace, kterou přebírala česká knížata formálně moc při korunovaci, když přijímala do držení "mir sv. Václava". Stejnou myšlenkovou inspiraci prý může mít i nejstarší česká duchovní píseň (která je domácího původu) "Hospodine, pomiluj ny", která v kratičkém textu obsahuje pojem "mir" dvakrát, pokaždé v jiném významu, mj. i ve významu harmonického řádu světa, který by konvenoval i iránskému vzoru. Máme tu tedy možnost fascinujících spojení přesahujících staletí a kontinenty.

- Autor si všímá, že nikdo nikdy nezpochybnil nadvládu rodu, který moderní doba začala nazývat Přemyslovci, nad celými Čechami. Předkládá úvahu, že akceptace těchto vládců v Čechách mohla souviset s tím, že Bořivojův rod výtečně využil předhistorické tradice svatyně na Žíži a kamenného stolce na ní. První přemyslovská knížata - byť křesťanská - nepostavila (neodvážila se postavit?) kostely na místě, kde se dnes Žíž hledá, a stavěla je nelogicky různě na kraji nebo až za hradbami Hradu. Až p. sv. Václav byl už natolik konsolidovaný, že postavil demonstrativně kostel přímo na Žiži.

- Od konce 9. století do počátku 11. století se nacházejí v hrobech na Hradě ženské šperky moravského typu. Jako vysvětlení nabízí autor hypotézu, že čeští páni si brali moravské nevěsty. V době p. Bořivoje sledovali těmito sňatky posílení své prestiže spojením se sousedním mocným moravským dvorem. Později, po zániku Velké Moravy, přicházely bohaté moravské ženy do Čech více ve vlastním zájmu (sice statusově mírně dolů, ale alespoň do konsolidovanějších poměrů, než jaké nabízel Uhry rozvrácený chaos na Moravě).

- V poslední části vykresluje kniha úchvatný obrázek, jak nejstarší Přemyslovci institucionálně vybudovali svoji říši a vlastně i český národ. Charakterizuje krátce jednotlivé panovníky: Spytihněv začal první posílat všude svoje managery, vybírat daně a rozestavovat hlídky na hranicích svého pražského panství. Opevnil Malou Stranu, pozval obchodníky, zaručil jim potřebná práva a začal podporovat mezinárodní obchod, aby bylo co zdaňovat.

- Celková myšlenka naší státnosti se mi jeví z četby asi následovně: údaje o náhlém přílivu slovanských kleštěných otroků do arabského kalífátu ve Španělsku se časově shodují s budováním  našeho státu. První česká knížata cílevědomě zlepšovala svoji organizaci a byla schopna větších akcí. Velký rozvoj českého státu začal za p. sv. Václava (o němž se nějaký pramen zmiňuje už jako o docela bojovném) a potom (po jeho náhodném zabití, dle názoru autora) za jeho následovníka p. Boleslava, který věrně pokračoval v odkazu sv. Václava. Odkaz byl postaven na funkčním systému obchodu s otroky. Ten fungoval tou dobou už natolik efektivně, že pražský kníže byl schopen poprvé sehnat tisícihlavé vojsko, přepadal systematicky sousedy z okolí Pražska a potom i ze vzdálenějších krajů na východě, zajatce prodával pomocí obchodníků z Malé Strany (z velké části Židů) Arabům do otroctví, a tak rostlo jeho území a současně financoval administrativní potřeby a další expanzi. Připomíná to strategickou hru.

- V žádné jiné publikaci jsem stále ještě nečetl tak hezké podání obchodu otroky a co znamenal pro myšlenku a praxi rané české státnosti. Zůstává pro mě fascinující, že toto bezmezné zlo stojí v základech našeho blahobytu. Právě díky tehdy založeným institucím se těšíme způsobu života, který vedeme. Když v noci chodím běhat do parku, často si třeba říkám, kolik asi existuje na světě regionů, kde - jako u nás - poměry dovolují, aby se mladé ženy běžně vracely samotné pěšky domů třeba v jedenáct hodin v noci.

- Obchod otroky prý koncem 10. století už však nejspíš přestával fungovat; dle autora hlavně z náboženských důvodů. Jednak bylo stále méně moderní prodávat do otroctví křesťany a zdroje pohanů vysychaly. Další náboženský důvod mohl být na straně Židů, kteří dospěli postupně k názoru, že není správné účastnit se obchodu na trzích, z nichž bere poplatek křesťanská církev. Břevnovský klášter měl v počátcích jako významný zdroj příjmů 10% z ceny za prodej zajatců na pražském trhu; podobně se možná financovalo i nové biskupství pražské. To mohlo vést k rozhodnutí judaistických obchodníků přesunout se jinam, kde nemuseli daněmi financovat křesťanské modloslužebnictví.

- Ze soupisů častých hříchů vyplývá, že existovalo fakticky řemeslo kleštění chlapců, které jejich rodiče prodali do otroctví (u dospělých mužů je kleštění spojeno s vysokou úmrtností) - kleštěnci byli žádáni jako otroci.

- Autor neskrývá silný odpor k synům p. Boleslava II., zejména k p. Boleslavovi III., u něhož se naprosto výjimečně propůjčuje k označení lidská zrůda.

- Jako poslední perličku zmíním kapitolu, kde jsou shromážděny argumenty pro to, že poslední manželkou Boleslava II. (a po jeho smrtí samostatnou paní na Mělníce, kde razila mince s nápisem "Emma Regina") byla francouzská královna vdova Emma.

Tím končím své skromné výpisky, které nemohou mít jinou ambici, než upozornit případné zájemce na tuto krásnou knihu.

První věta knihy: V zásadě si přejeme, aby obyvatelstvo, které pokládáme za své předchůdce, ale i za své předky, sídlilo v naší domovině odjakživa.

Poslední věta: Neboť meum fuit provocare, interrogare, rogare - mně pak připadlo dráždit, klást otázky a dožadovat se.