Poslední policajt je klasická detektivka, která má však navíc významný fantastický prvek: odehrává se v naší době v USA, avšak poté, co astronomové získali jistotu, že do Země narazí za šest měsíců (od doby příběhu) veliké kosmické těleso, které způsobí apokalypsu.
Tato výchozí situace je velkolepým sci-fi nápadem, protože vedle klasického vyšetřování zločinu se postupně seznamujeme s tím, jak lidé reagují na nedávno nabytou jistotu konce světa do půl roku.
Instituce se rozpadají: část lidí pokračuje v plnění povinností, avšak takových každým dnem ubývá: lidé se sebevraždí, holdují alkoholu či - pokud na to mají - drogám, anebo si odcházejí na poslední chvíli plnit životní sny.
Protagonistou a vypravěčem je nedávno jmenovaný detektiv (jmenuje se Henry Palace), uzavřený člověk, který má svou práci rád. Ignoruje, že policie se stále méně obtěžuje s vyšetřováním i mnohem jasnějších případů. V situaci krátících se zásob a rozpadající se infrastruktury se bezpečnostní sbory soustředí jen na to, aby zabránily otevřenému rozpadu základního veřejného pořádku. Hlavní hrdina však přesto vyšetřuje pečlivě, přesně podle policejních příruček ze starých idylických časů.
Malý příklad: Henry Palace usiluje o provedení forenzní pitvy oběti, protože má podezření, že nešlo o sebevraždu. Sebevražd je však tolik, že jejich vyšetřováním se nikdo nezabývá. P. Palace se snaží v pitevně přesvědčit lékařku, aby pitvu provedla.
"Detektive Palaci," říká Fentonová a několika škubnutími si natáhne rukavice, "moje dcera má tuto sezónu dvanáct klavírních recitálů a já právě v tuto chvíli o jeden z nich přicházím. Víte, kolik klavírních recitálů bude mít příští sezónu?"
Uvedené okolnosti dávají příběhu silný pochmurný ráz, který autor velice pěkně zvládá a dávkuje čtenáři postupně po malých kapkách, aby nerušil svižný postup vyšetřování. Současně však - a to je pro mé nervy důležité - není v knize nic nesnesitelně smutného, zvrhlého či nervy drásajícího.
Početl jsem si pěkně a knihu jistě doporučuji. Poslední policajt je první částí trilogie; myslím, že se pustím i do dalšího dílu.
Jedinou vadou na kráse je bolestné poučení, které z knihy patrně plyne, a sice, že plnění běžných povinností pro naše instituce a dodržování pravidel nemusí být naším životním snem, ale ve skutečnosti je tím nejlepším, co se nám může přihodit - ve srovnání s alternativami. A nejlépe, když taková povinnost se stane naší vášní.
Ech, hrozné - kdo by měl rád nepříjemné pravdy?
První věta knihy: Zírám na toho pojišťováka a on zírá na mě, dvě zastřené šedé oči za staromódními želvovinovými brýlemi, a já mám takový ten hrozivý pocit plný předtuch, že to je snad, kruci, ono, a jen nevím, jestli jsem na to připravený, vážně nevím.
Poslední věta: Zavřu dveře.
Žádné komentáře:
Okomentovat