Týden na letišti (Alain de Botton)

Knihu Týden na letišti - deník z Heathrow od p. de Bottona jsem přečetl jako ebook na telefonu.

Pan de Botton napsal tuto útlou knížku na zakázku společnosti, která provozuje několik letišť, mezi nimi i londýnské Heathrow. V roce 2009 ho oslovili, zda by nechtěl strávit týden v novém Terminálu 5 a napsat o tom knihu.

Autor bydlel v letištním hotelu a měl možnost projít si celé letiště a hovořit se zaměstnanci, včetně ředitele.

Kdyby něco takového napsal kdokoliv jiný, velice pravděpodobně by vznikla reklamní brožura, kterou by bylo zbytečné číst. Ale p. de Botton je jen jeden a vyždímal z pocitů návštěvníka letiště své obvyklé penzum úvah o životě, které já, jakožto jeho fanoušek, čtu s potěšením.

Když navštíví letištní salónek pro první třídu a pozoruje její privilegované návštěvníky, inspiruje ho zážitek k úvahám o různých pojetích hodnoty člověka:

Ověřoval jsem si myšlenku, že takový salónek je pouze doupětem bratrstva oligarchů, kteří si přisvojili přístup pomocí protekce a nekalých machinací.

Bohužel, při bližším pohledu se ukázalo, že skutečnost nepodporuje onu jinak pohodlnou teorii, neboť ostatní hosté neodpovídali žádnému ze stereotypů boháčů. (...) Byli to spíše normální lidé, kteří jen umí využít tabulky a čipy, aby dělaly práci za ně. Neformálně oblečeni, začteni do knih Malcolma Gladwella, náleží k elitě, která vděčí za svůj blahobyt vlastní inteligenci a vytrvalosti. Pracují v Accenture na odhalování nepravidelností v dodavatelských řetězcích, sestavují ekonomické modely v MIT; založili telekomunikační společnosti nebo dělají astronomický výzkum v Salk Institutu.

 (...) Naše volba mezi meritokratickým systémem na jedné straně a křesťanskými hodnotami na straně druhé nakonec určí, jak si ceníme dvacetisedmiletého podnikatele ve sportovním oblečení, který v křesle u krbu čte Wall Street Journal, zatímco čeká v Seattlu na svůj let, ve srovnání s filipínskou uklízečkou, jejímž úkolem je procházet umývárny lounge první třídy a průběžně drhnout sprchové kouty tak, aby je zbavila různých neustále se měnících kolonií mezinárodních bakterií.

Podobným způsobem poměřuje absolutními hodnotami a smyslem života obvyklé činnosti na letišti: očekávání životní změny před odletem, každoroční vyvrcholení rodinného života v podobě rodinné dovolené (a zklamání z přehnaných očekávání, které v takovém případě často vyplouvá na povrch), loučení a vítání, piloti jako ztělesnění naší důvěry v profesionální instituce a mnoho jiného.

Žánr úvah o letišti, psaných na zakázku letištní společnosti, v sobě samozřejmě skrývá velké riziko kýče a předvídatelnosti.

Letiště je místo vítání -
shledání otce se synkem.

Přesto však mohu tuto knihu doporučit. Mimo jiné je krátká a přečte se snadno; a dále obsahuje krásné reportážní fotografie, které kongeniálně doplňují text.

První věta knihy: Zatímco dochvilnost je podstatou toho, co obvykle rozumíme pod pojmem příjemná cesta, často jsem toužil po tom, aby můj let byl opožděn - a já byl tak nucen zdržet delší dobu na letišti.

Poslední věta: Bude třeba si brzy zopakovat všechno důležité, co jsme se dozvěděli o letišti.

(Překlady ukázek v textu jsou mé, tedy bohužel kostrbaté a nepřesné.)

Související články:
- Alain de Botton - Architektura štěstí (zde).
- Alain de Botton - Statusová úzkost (zde).
- Alain de Botton - Jak vám Proust může změnit život (zde).