Kameny a hvězdy (Václav Cílek)

Od p. Cílka mám již mnoho knih a před časem jsem si řekl, že je čas na pauzu. Nakonec jsem si však k posledním Vánocům přeci nadělil jako samodárek jeho práci Kameny a hvězdy.

Nalákalo mě totiž, že celá kniha se věnuje kounovským kamenným řadám. To je poutavý turistický cíl, který bych rád znovu navštívil.

(Navíc jsem si poslední dobou říkal, kam bych opravdu chtěl někdy v životě jet na výlet - třeba, až mi za pár let bude padesát. A konstatoval jsem, že mě velice láká navštívit Bretaň, která je v této knize opakovaně zmiňována jako slavná lokalita menhirů a kamenných řad.)

P. Cílek je zastáncem toho, že kounovské kamenné řady jsou nejspíš pravěkého původu; jestli jsem správně pochopil, tak p. Cílek by sázel, že pocházejí někdy z konce doby bronzové a počátku doby železné. Přínosem knihy pro mě bylo jednak ukázání mezinárodního kontextu kounovských řad a jednak zamyšlení, jak vůbec máme dnes chápat památné kameny. Že věci jako kamenné řady byly zpravidla koncipovány jako součást krajiny; čili je pravděpodobné, že kamenné řady byly součástí většího areálu posvátné krajiny, a jejich význam pochopíme nejlépe v souvislosti s archeologickými památkami v okolí.

Pochopil jsem, že určit stáří a funkci menhirů a vůbec kamenů je prostě obtížné, případně nemožné. Často jediným vědeckým (nepřímým) důkazem pro odhadování stáří významných kamenů je právě kontext archeologických nálezů v jejich okolí.

S tím souvisí vysvětlení, že funkce významných kamenů byly různé. Nejvýznamnější megalitické památky nelze oddělit od pozorování nebeských těles, protože mívaly astronomický význam. Je nutno předpokládat i vzájemné souvislosti s vodním živlem (jinde moře, u nás spíše prameny) a krajinnými dominantami v širším okolí.

Ukazuje, že do podobných míst, jako je vrchovina Džbán, je potřeba se vracet, rozhlížet se a snažit se pochopit, proč se takové místo mohlo líbit lidem doby předhistorické (zejména z důvodu výhledů).

Kdo netrávíš dovolenou ve Džbánu,
nechoď mezi nás! A napoprvé tam nic neuvidíte,
až tak napopáté.

Z mezinárodního hlediska se p. Cílek zamýšlí nad kulturou kamenných staveb; tato megalitická kultura kvetla ve střední době kamenné v nejbohatších krajích Evropy, to je na jejím západním konci. P. Cílek poukazuje na hypotetickou souvislost s pyramidami starého Egypta. Avšak význam kamenů nekončil dobou kamennou, různé formy uctívání pokračovaly lokálně až hluboko do středověku či až téměř do moderní doby.

Rozšíření megalitické kultury v Evropě.

Vynikající částí knihy jsou opět četné citáty z antických i jiných klasiků. Proč spekulovat o myšlení stavitelů kounovských řad, když se tím těžko něčeho dobereme, protože není čeho se chytit. P. Cílek poukazuje na to, že máme přece spisy antických autorů, kteří zachytili tuto starou dobu či přinejmenším odpovídající starou kulturu (zachovanou v antice na venkově či mimo civilizační centra). A je pravdou, že - při běžném čtení spíše mimochodem - tato díla podávají mnoho svědectví o významných kamenech starověku.

Když si soustředěně přečtete dílo, které dva tisíce let patřilo mezi základy evropské kultury - Vergiliovy Zpěvy rolnické neboli "Georgica", tak máte pohromadě většinu motivů archaického včetně megalitického světa. (...)

Zkoušel jsem číst Zpěvy rolnické a představovat si je v megalitické Bretani nebo mezi kounovskými řadami. A měl jsem pocit, že svět stavitelů kamenů ožil. Ve Vergiliovi jsou obsaženy všechny hlavní prvky kamenných uskupení - bázeň před bohy, prosby k silám země a vod, pozorování hvězd a souhvězdí. (...) 

Vergilius dokončil Georgica kolem roku 30 př. n. l. Pracoval na nich sedm let, během nichž studoval starší prameny, mezi kterými je výslovně uveden Řek Hesiodos. Ten žil kolem roku 700 př. n. l., ale zachycoval tradice staré nejméně několik staletí. Hesioda tak můžeme vnímat jako současníka hradišť v okolí Kounova a možná i samotných kamenných řad, ale ani Vergilius není od těchto věcí příliš vzdálen, protože svět rolníků se za tu dobu příliš nezměnil. 

Proč dnes nečteme Vergilia? Myslím, že to je tím, že není magický a že je pro nás až příliš jednoduchý. Nenabízí labyrinty, ale zemi, hvězdy a úctu. Není v něm nic abnormálního. Má rád život a bojí se bohů. Je tak přirozený, že je nenápadný. 

Celou knihou se prolíná zajímavé téma skeptického českého vztahu k menhirům: p. Cílek píše, že ze strany archeologů jsou menhiry tradičně ignorovány; jsou naopak typickou doménou amatérských nadšenců, což pak nikterak nemotivuje archeology, aby se do této tématiky pouštěli.

Archeologové o našich menhirech píší neradi, protože upadají v podezření, že nejsou dostatečně vědečtí. Ubližuje to jejich pověsti i kariéře.

Ale kameny se samy přihlašují a mluví ústy laiků, podivínů a pomatenců. To prohlubuje vzájemnou nedůvěru mezi akademiky a amatéry. V Británii, kde je tolik lidí okouzleno kameny, Kelty, králem Artušem a pohanským pravěkem, to trvalo celá desetiletí, než se narovnaly vztahy mezi vědci a amatérskými "podivíny", ale u nás podobný dialog snad ani nezačal. Před časem mi říkal kamarád Vladimír Daněček, člověk s rozsáhlými archeologickými znalostmi: "Václave, měl bys napsat něco o menhirech. Myslím, že se na to čeká. Situace dozrává. Stále víc archeologů věří, že vztyčené kameny u nás existují, ale s nějakým vyjádřením váhají, aby nebyli označeni za romantiky."

A tak se p. Cílek úkolu ujal a napsal "něco o menhirech", tj. knihu Kameny a hvězdy.

Čtenáře však moc nešetří: však bůhví, co jsme zač:

Tato doba zpeněží či zneužije všechno. (...) Nastává čas utajení těch nejkrásnějších a nejsilnějších kamenů a míst. Zveřejnit něco na internetu začíná být totéž jako tam uvést pin své kreditní karty. Vidím, že musím projít text této knihy a pár míst vyškrtnout. Najděte si je sami, holoubci!

Jen p. Cílek si může dovolit zatajit čtenáři to nejlepší, aby nespolehlivý čtenář esoterickou informaci nezneužil nebo nezpeněžil...

Knihu tedy mohu doporučit, ledaže máte zásadní problém s občas provokativně svévolným stylem p. Cílka. Ostatně výprav literatury faktu do míst, kam v tomto oboru nikdo zatím nedošel, se možná od p. Cílka teprve dočkáme, neboť někde v textu v závorce poznamenává: jednou bych měl napsat knihu o větru, protože jsme ho přestali vnímat.


První věta knihy: Počátkem června roku 2011 navštívila paní Hana Zádová, dnes již Jakovcová s hajným panem Mílou Pomajzlem kounovské kamenné řady a nedaleké kameny pod Špičákem.

Poslední věta: Přišlo mi důležité upozornit na roli kamenů i v mladších obdobích, než jsou klasické megalitické památky a na jejich úlohu v tom nejistém okamžiku, kdy hledáme místo mezi starou tradicí a budoucností.