Podchlazení (Álvaro Enrigue)

Od p. bratra a jeho mangelky jsem dostal již několik kousků pěkné beletrie. Tak i k posledním Vánocům: konkrétně knihu Podchlazení od p. Álvara Enriguea.

V doslovu je rozebráno, co je Podchlazení vlastně za žánr: formálně jsou to nejspíš čtyři delší povídky a dvě normální povídky. V doslovu se píše, že delší povídky jsou tak trochu miniromány a všechno dohromady je nenápadně propojeno do textu, který někteří prý považují za román.

Všechny příběhy mají podobného hlavního protagonistu: současného muže, nejspíš lehce po třícítce, později možná spíše lehce před čtyřicítkou. Předpokládám, že tito hrdinové mají nějaké autobiografické rysy, protože to bývají Mexičané, stejně jako sám autor.

Zaujal mě styl vyprávění, který je velice civilní. Měl jsem při čtení pocit, jako bych seděl někde s kolegou nebo kamarádem u stolu a on by mi přesně tímto jazykem vyprávěl, co se mu stalo.

Hned první vypravěč je pozoruhodná existence: spisovatel a současně překladatel, který se - částečně nedobrovolně - zaváže napsat příručku osobního růstu. Dojde k tomu, když v opilosti provokuje vydavatele, pro kterého překládá:

Řekl jsem mu, že k napsání jakékoli z jeho knížek by mi stačilo psát hodinu denně a navíc bych po sobě nemusel přečíst ani jedno posraný slovo. Na to mi odpověděl, že mi zítra pošle smlouvu, prý aby se ukázalo, kdo z koho. Ve tři odpoledne mě probudil kurýr z jeho nakladatelství s tím, že to mám podepsat. 

Na rozdíl od smluv na hotová literární díla obsahují smlouvy o knihách z kategorie překonej sám sebe jistý soubor pouček o tom, jak mají být napsány: jelikož se jedná o výhradně komerční produkty, podléhají přísným normám, které jsou zakotveny formou právních předpisů: musí mít tolik a tolik kapitol a ty kapitoly musí obsahovat tolik a tolik stránek členěných do odstavců, přičemž každý jeden odstavec je tvořen právě jen pěti větnými celky s tím, že počet vět v souvětí nesmí být větší než tři. Téma knihy a její název jsou jasně dané - tomu předchází průzkum trhu - a pod hrozbou propadnutí zálohy je třeba se zavázat k odevzdání do určitého data; v mém případě se jednalo o čtyři týdny od podpisu smlouvy. Název díla, který mi nakladatelství stanovilo, zněl takto: "Disciplína - bílá magie úspěšného člověka."

Ačkoli jsem po důkladném přečtení smlouvy zvažoval, zda nemám požádat o prodloužení termínu na šest měsíců, moje žena - která mi nesmírně iritujícím způsobem četla přes rameno - mi dala najevo, že by možná přece jen stálo za to vyvinout nějaké úsilí, neboť je už v sedmém měsíci a moje kreditky neprojdou zatěžkávací zkouškou v podobě jejího přijetí na porodní sál. Ihned jsem to podepsal.

Vůbec silnou stránkou všech povídek jsou atraktivní prostředí, o nichž normálně moc nevím: nahlédl jsem tak nejen do zákulisí produkce příruček osobního růstu, ale i do kuchařské televizní soutěže, práce ve Světové bance či v podsvětí.

Ještě bych se rád zastavil u jedné otázky, kterou přede mě kniha Podchlazení postavila: je to jen konvence, že v beletrii se vyžaduje určité množství erotických scén, nebo bych se i já cítil ve skutečnosti ošizen, pokud bych přečetl román zcela bez erotických scén? Nejsem si jistý.

V každém případě p. Enrigue se s tímto úkolem vypořádal trochu záhadně: nashromáždil několik důkladných nemravných scén na jedno místo v knize. Budilo to ve mně dojem skryté ironie, nějak ve smyslu "je potřeba určité procento textu věnovat pohlavnímu styku, tak tady to máš najednou splněno".

Kniha se mi velice líbila, vřele doporučuji.

První věta knihy: Jsem prvotřídní spisovatel, ale nikdo to neví.

Poslední věta: Ráno jsem jí nenabídl ani kafe.