Většinou jde o příběhy, které mají reálné historické jádro (např. porážka Římanů od Arminia v roce 9 n. l. nebo příběhy germánských kmenů z doby stěhování národů), které byly již velice dávno literárně (Tacitova Germania) nebo slovesně (ságy o Nibelunzích) zachyceny. V průběhu dějin se tyto příběhy opakovaně vracely zpět do kultury i do politiky a byly znovu a znovu přepracovány a interpretovány. Specifika německých dějin toto zpracovávání dovedla do vyhrocenějších podob než třeba u jiných národů.
Kniha p. Münklera se čte příjemně a s potěšením, i když samotná teorie mýtů mě popravdě řečeno příliš nezaujala. Teoretická část je však vysvětlena jen stručně v úvodním textu. Potom už následují samotné tématické kapitoly, které jsou zábavnější. Pro čtenáře mého typu, tj. amatérského zájemce o historii, který má nějaké penzum základních znalostí, je to možná ideální způsob, jak si číst o německé historii. Takový čtenář je ušetřen únavy z opakování banalit nebo z nutnosti popsat vše od A do Z. Zvolený žánr umožnil p. Münklerovi vybrat si jen jednotlivé motivy a ty pak zpracovat důkladněji a zajímavěji. Měl jsem při čtení radost, že můj rozhled mi dovoluje chápat, o čem se píše, a že si pomocí knihy mohu skládat své útržkovité znalosti do nových souvislostí. Což je myslím příjemný účinek procesu čtení literatury faktu.
Významnou roli hraje v knize Prusko. Člověk si tak názorně osvěží pruskou linii německé historie, kdy dovršitelem moderní národní jednoty se stala paradoxně chudá země původně stojící mimo starou německou říši. Velice pěkná kapitola je věnována tzv. Postupimskému dni. Rozumí se jím události 21. března 1933, kdy nový režim inscenoval velkolepé politické představení v Postupimi s cílem demonstrovat návaznost nového nacionálního socialismu na starou pruskou tradici a tedy spojení nacistů s německou konzervativní elitou.
Postupimský Posádkový kostel, který založil Fridrich Vilém I. jako svatostánek pro své vojáky a pro sebe jako hrobku, nelze považovat za normální kostel. Je to patrné už z toho, že na špičce věže nebyl kříž, ale pruská orlice letící ke slunci. Místo obrazů svatých a scén z Ježíšova života v něm byly zobrazeny zbraně a trubky, dále vlajky a standarty pruských pluků. [...]
Slavnostní akt v Postupimi 21. března 1933 začal ráno o půl jedenácté bohoslužbou v evangelickém kostele svatého Mikuláše a zároveň v katolickém kostele svatého Petra a Pavla. [...] Členové vlády se podle svého vyznání účastnili mše v evangelickém nebo katolickém kostele. [...] Hitler a Goebbels, pokřtění katolíci, se bohoslužby nezúčastnili. V tiskové zprávě vysvětlili, že když katolické duchovenstvo považuje členy NSDAP za "odpadlíky", nevidí "kancléř bohužel důvod k účasti na katolické mši v Postupimi". Místo toho "navštíví hroby zavražděných kamarádů z SA na Luisině hřbitově v Berlíně". [...]
Po skončení bohoslužby v obou kostelech se všichni shromáždili v Posádkovém kostele, kde se uskutečnil vlastní slavnostní akt. Mezitím přijel i Hitler. Hindenburg [...] potom vstoupil do Posádkového kostela a pomalu kráčel za opětovně znějícího Chorálu Leuthenu ke křeslu určenému speciálně pro něj, které stálo šikmo naproti oltáři. Než si sedl, pozdravil maršálskou holí císařskou lóži a uklonil se.
Místa v lóži pro Viléma II. a jeho manželku byla prázdná. Excísař setrval v holandském exilu. Ve druhé řadě lóže však seděl bývalý korunní princ v černé husarské uniformě. Nebyl jediný, kdo v tento den zastupoval Hohenzollerny a jejich nárok na znovuzřízení monarchie v Prusku. V kostele zaujal místo v bloku nacionálněsocialistických poslanců jeho bratr, princ August Wilhelm (Auwi), čtvrtý syn bývalého císaře, plukovník v.v. Prvního gardového pěšího pluku v hnědé uniformě SA a s páskou s hákovým křížem na rukávu. Druhý a pátý Vilémův syn, princ Eitel Fridrich, generálmajor v.v., a princ Oskar, plukovník v.v., pochodovali po slavnostním aktu v Posádkovém kostele v čele čestné roty Stahlhelmu kolem Hindenburga a Hitlera. Stará dynastie byla tedy hojně zastoupená a Hindenburgovým pozdravem imaginárnímu císaři byla přítomná nejen fyzicky.
Z vyvýšeného místa těsně před oltářem proslovil Hindenburg krátkou řeč, v níž vyzval poslance, aby stáli za vládou a ze všech sil ji podporovali. [...]
Poté přistoupil k řečnickému pultu před oltářem Hitler. Několik minut mlčel, aby udržel posvátné napětí, které se vznášelo v prostoru.Obecně není pro cizince moc zajímavé, když se národy zabývají samy sebou a hledají vlastní výjimečnosti. V této knize se tak činí velice kultivovaně a s mírou. Uvědomil jsem si možná poprvé plastičtěji, že vznik německého nacionalismu skutečně představuje určitý typ, který souvisel s historickými podmínkami. Když si vezmeme, že romantika a národní uvědomění začaly už koncem 18. století, tak tu máme prakticky stoleté období, kdy tu byl národ s početným vzdělaným měšťanstvem, které se zabývalo kulturními a politickými otázkami, přede všemi pak otázkou, jaké by to bylo pěkné mít jednotné Německo. Ale v praxi žili v docela velkém počtu malých států, jejichž vládci si s veřejným míněním moc starostí nedělali. Úkolem občanů těch zemí bylo hlavně držet ústa. Obrovským impulsem byla pak prohra s Napoleonem - konfrontace s francouzským nacionalismem a vlastní slabostí, vybuzení pocitu národní sounáležitosti, následná výhra nad Napoleonem a konečná frustrace z toho, že vše zůstává při starém.
Asi je pochopitelné i selským rozumem, že v takových podmínkách kvetly náhražky za politický život: přepjaté vyžívání se ve vlastní ukřivděnosti a pocitu nenaplněné nadřazenosti. Většina pojednávaných mýtů má pak vyvrcholení v jejich osudu za nacistického režimu.
Pobavila mě zmínka o životě mladého p. Goetha jako výmarského ministra, která též ukazuje z jiné stránky život ve starých německých ministátech.
Karel August [...] převzal vládu v den svých osmnáctých narozenin 3. září 1775. Rok předtím navštívil Goetha [...] a pozval ho do Výmaru. Goethe se necítil v rodném městě dobře, a tak nabídku přijal. [...]
Nejdříve se zdálo, že se Goethe po přestěhování literatuře vzdálil. Do Výmaru přijel 7. listopadu 1775. První měsíce strávil především siláckými kousky v duchu literárního hnutí Bouře a vzdor (Sturm und Drang), společně s Karlem Augustem provokovali měšťany a děsili sedláky, přespávali pod širým nebem, navštěvovali venkovské hostince, oddávali se nočním pitkám, takže se dvůr obával o vévodovu pověst a zdraví. Goethe si však v těchto prvních měsících vybudoval s vévodou důvěrný vztah, který vzdoroval veškeré nepřízni následujících desetiletí.Musím při tom myslet, jaká je škoda, náš dr. Mácha zemřel tak mladý. Kdyby mu byl dán delší život, třeba by též býval udělal kariéru a mohl se propít do nějaké lepší společnosti, než bylo pár chudých ochotníků (kteří pak ještě kritizovali jeho tvorbu).
Knihu celkově hodnotím kladně a doporučuji ji. Popisovaná témata zpracovává opravdu poutavě. Je však třeba poznamenat, že se vyhýbá kontroverzním tématům. Z pohledu (podezřívavého) českého čtenáře si nejsem třeba úplně jistý, jestli poválečné Německo je opravdu tak zcela civilní a mýtů prostá společnost, jak autor uvádí. Stačí, když člověk vidí, že i v této knize se používá kouzelná formulace "naši evropští sousedé", při které vždycky trochu nadskočím. Jelikož se tím myslí všichni sousedé, kromě sousedů východních. A pasivně agresivní Východoevropan by se mohl ptát, když nejsme zahrnuti do evropských sousedů, tak jací sousedé tedy jsme a jaký příběh tady přesně pokračuje.
První věta knihy: Spolková republika Německo je ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi nebo s USA zóna bez mýtů - přinejmenším pokud jde o politické zakladatelské a orientační mýty.
Poslední věta: Demonstrativní nezájem o tuto otázku, jaký se v Německu v poslední době projevuje, si v budoucnu nebude možné dovolit.
Databáze knih: 80 % (z 1 hodnocení - já:-) )
Goodreads: 79 % (z 20 hodnocení)
Žádné komentáře:
Okomentovat