Výtvarné umění 1950/2

Pí švagrová mi laskavě zapůjčila k prolistování hromádku několika starých časopisů o výtvarném umění.

Nejzajímavější z hromádky těch magazínů jsou starší Volné směry z konce 30. let a z Protektorátu; i z laického pohledu na jména tam zastoupená (p. Filla, p. Kubišta) je vidět světová úroveň, na kterou se propracovaly generace českých výtvarných umělců v době národního vzmachu v závěrečných dekádách monarchie a za Republiky.

Od té doby se nám o podobných metách může jen zdát.

Pro pár citátů do tohoto článku na blogýsek jsem si vybral číslo 2 ročníku 1950 časopisu Výtvarné umění. Stalinistická propaganda je přirozeně pro pobavení nejvděčnější.

Časopis byl útlý (jen 48 stran), avšak formálně vypadal velice pěkně: kvalitní papír, pečlivá úprava, hezké reprodukce fotografií. Však také muselo jít o luxusní zboží: podle statistik dosahovala průměrná měsíční mzda v r. 1950 něco pod 1 000,- Kčs a časopis stál 50,- Kčs, tzn. 5 % měsíčního hrubého platu. Aktuální průměrná mzda v Praze činí 40 000,- Kč, čemuž by v dnešních pražských poměrech odpovídala cena útlého sešitu Výtvarné umění 2 000,- Kč. Což není málo!

Největší část čísla zabíraly převzaté patafyzické tirády sovětských pisatelů; poctivě jsem přečetl například od p. P. Sysojeva Boj o socialistický realismus v sovětském výtvarném umění - projev na III. zasedání Akademie umění SSSR, jehož myšlenku bych laicky shrnul tak, že hlavním nepřítelem byl impresionismus, jehož nástrahy však ti správní ruští umělci vždy včas prohlédli (v ideálním případě ještě před tím, než impresionismus vznikl) a zdárně se jim vyhnuli.

Impresionismus, který nezrodil ve své vlasti obsahově a významově mohutná a realistická plátna, nemohl samozřejmě ani působit na vznik podobných děl v Rusku. Velikost myšlenky, pravá nacionálnost a lidovost obsahu, komposiční rozmach a plnokrevná životnost obrazů Rěpina a Surikova nemohou najít žádné protiváhy v tvorbě Maneta, Moneta, Renoira.

Vzorový správný obraz.
I. Toidze: Mladý J. V. Stalin čte Šota Rusthaveliho, olej 1948

Když se člověk zamyslí nad tím, že tyto polemiky byly vedeny pár let po hladomorech 30. let, po skončení masakru druhé světové války, kde podle anglické Wikipedie SSSR ztratil 27 mil. obyvatel, což činilo 14 % obyvatelstva, a stále po válce pokračovaly nové vlny represálií proti vnitřnímu nepříteli a uprostřed napnutí všech zdrojů na zbrojení ve studené válce - tak to je čisté šílenství.

S přísnou rozmáchlostí sovětského traktátu příznačně kontrastuje skromný text českého autora v závěru čísla, který věru neuvádí ničehož o impresionistech, zato si hořce stěžuje na organizační nešvary v kotlině. P. Kára podává K otázce úkolové práce v podmínkách lidové demokracie zajímavé svědectví o okolnostech, za jakých vznikala stalinistická výtvarná díla - většinou v brutálním spěchu na první dobrou.

Po finanční stránce nemůže být - až snad na výjimky - nespokojenosti.

(Jako love slušný, ale vždycky se můžou klienti polepšit, že.)

Vyskytuje se několik chyb, které znemožňují nejlepší využití finančních zdrojů a nejúspěšnější plnění daných úkolů. [...] Nejškůdnějšími z nich jsou: celková bezplánovitost v programování a obsazování výtvarných úkolů a nedostatečně příznivé ba někdy až nehorázně krátké termíny k realisování zadávky.  [...] Tak na příklad malíři a sochaři, kteří splňovali objednávky pro výzdobu Výstavy dějin revolučních bojů, dostali k práci na velmi náročných figurálních malbách a rozměrných sochách termín tří týdnů. Pro oslavy Stalinových narozenin ve Veletržním paláci byly objednány dva ještě rozměrnější obrazy, stejně náročné ideovým obsahem, s termínem pouhých tří dnů na celé malířské provedení. Již v prvním případě byla lhůta nedostatečně dlouhá, což vydatně přispělo k tomu, že většina prací byla poznamenána buď vyloženým pádem v neúspěšné ideové i umělecké zvládnutí námětu (Vlastimil Rada: Husité), očividným nedoděláním obrazu, kde na některé figury v druhém plánu již nezbyl čas a proto zůstaly bez realistického prokreslení (A. Paderlík: Stávkový boj), nebo i při poměrně definitivním promalování obrazu nebylo dosaženo realistické jednoty celku, neboť obraz byl proniknut rozpory, kdy vedle realistických tváří a postav detailně a v hladkých objemech podaných trčely typové tváře a realisticky nenastudované postavy v hustě pastosním povšechném pojednání (J. Brož: Vítězný pochod pracujících). Jisté je, že zde hraje roli i otázka schopnosti jednotlivých výtvarníků, jejich pohotovosti, vlohy a zkušenosti. Různí stejně kvalitní výtvarníci také nepracují stejně rychle. [...] A když potom výtvarník poprvé vůbec přistupuje k tak velkému úkolu jako je vyhotovení obrazu s námětem ze Říjnové revoluce v rozměrech 10 x 5 m a je mu souzeno vytvořit jej za 3 dny, tehdy, nevyzbrojen zkušenostmi s podobným druhem malby a tísněn nad představu krátkým termínem, stojí opravdu na skále rhodoské. Za tu dobu je totiž těžké již jenom tak velkou plochu pomalovat.

Přiznávám, že poslední věta, kterou jsem vytučnil, mě opakovaně škodolibě rozesmívá. Protože si dovedu představit, že pomalovat jakkoliv plochu 10 x 5 m za tři dny musí být fyzická fuška, natož aby malba dávala smysl.

Výzdoba na Můstku k IX. sjezdu KSČ. 

Závěrem ještě přidám perličku z Výtvarného umění z roku 1959, a sice celostránkovou reklamu na poslední straně, která je z dnešního pohledu fantasticky šovinistická.

Ženě nepomůžete, když vyžehlíte za ní,
ale když jí koupíte novou žehličku

Přeji čtenářům i sobě hezké prázdniny.