Není pro mě lehké vystihnout, co si o knize myslím. P. Kašpar v úvodu popisuje motivaci k jejímu sepsání tak, že během studia v říši Sovětů načerpal tolik zážitků, které celý život vyprávěl přátelům, kteří ho časem přivedli na myšlenku, že by tyto vzpomínky měly zachytit.
A tak je Sojuz sepsán ne zcela literárním jazykem. Proud vyprávění se blíží slovnímu projevu. Též jsem si musel zvyknout, že sovětská realita byla prožita 19letým protagonistou. Nějaké cestopisy o všedních dojmech z cizích zemí jsem již četl, ale dosud jen z pohledu olympanů jako byl p. Čapek, p. Durych či p. Böll (o Irském deníku jsem psal zde), příp. italského profesora literatury p. Magrise (o svém oblíbeném Dunaji jsem psal zde).
Zde však nejde rozhodně o nějaké literární toulky. P. Kašpar prostě vystudoval v Leningradě čištění přírodních a odpadních vod a v tomto oboru těž následně celý život ve vlasti působil. V důsledku toho tak kniha obsahuje například též jednu kapitolu o záchodech anebo třeba pasáž o problematice sklonu potrubí odpadních vod, která dosahuje vpravdě cimrmanovských kvalit - posuďte sami:
Úkolem bylo dále potrubí vyčištěné vody z čistírny vyvést do takového místa toku, kde dojde k ideálnímu rozptýlení zbytkového znečištění. Vždy se sledovala hloubka a turbulence toku, žádoucí bylo vyvést potrubí až do proudnice toku. A potrubí takto umístěné se pak zakončilo speciální nerezovou koncovkou, laicky řečeno jakýmsi "kropáčem". Tato koncovka umožnila další rozstřik a lepší ředění vypouštěného zbytkového znečištění. Vše za účelem, aby samočistící schopnost toku zlikvidovala veškeré znečištění ještě s rezervou před dalším odběrným místem v řece.Přes to všechno, když jsem knihu dočtenou odložil a zamyslel se, tak musím uznat, že na mě silně zapůsobila. Jako u všech cestopisů z cizích zemí čtenář získá dvojí poznání: jednak popisované země a jednak popisujícího.
Autor sice v inkriminované době studoval velice těžkou technickou školu v cizím jazyce a byl odkázán na sebe při řešení mnoha každodenních potíží: moc volného času a financí po zvládnutí takového úkolu nemohlo zbýt, a tím byl jeho obzor omezen. Přesto však obraz reality života sovětských občanů v druhé polovině 70. let podává tato kniha sugestivně. Neuvědomoval jsem si nikdy především všudypřítomný materiální nedostatek, který byl v běžném životě tehdy evidentně dost tíživý. Totální nedostatek z doby první světové války, občanské války, druhé světové války a studené války nebyl v Sovětském svazu nikdy překonán a země se nedostala na úroveň, kterou očekáváme ve střední Evropě jako dané minimum; sovětská vláda se za p. Brežněva sice snažila přesunout část zdrojů do spotřebního zboží pro obyvatelstvo, přesto však p. Kašpar popisuje, že vzácným luxusem bylo v Rusku prakticky vše, co považujeme za běžné - možnost pořídit kvalitnější jídlo (nebo spíš vůbec dostatek jídla), kosmetiku, oblečení, vybavení domácnosti atd. Podobně i bydlení i ve velkoměstě bylo skromné: když byl autor pozván ke svému vyučujícímu domů, byla to garsonka s minimem nábytku, kde bydlela rodina vysokoškolského učitele s dítětem. Menší sídla neměla stále ještě základní infrastukturu - zpevněné cesty, sítě, vesnické stavby nebyly zděné.
Plasticky vyplývá z vyprávění též obraz velké sovětské říše, která byla vždy silně mnohonárodní a plná živých národnostních sporů a vzájemné nenávisti. Režim nebyl schopen tento stav změnit, celá společnost byla prostě jen držena v poslušnosti v míře nezbytné proto, aby se systém nerozpadl. Studenti z východního bloku nebyli nijak hýčkáni - byli to prostě cizinci, a tedy z povahy věci považováni za potenciální špióny a byli soustavně kontrolováni - například ve čtyřlůžkových pokojích na kolejích musela být vždy polovina osazenstva domácí, cizinci nesměli bydlet na pokoji jen mezi sebou. Pro sovětské občany byl styk s cizinci (i z Ostbloku) rizikový, protože mohl být snadno zdrojem nepříjemností s úřady. Pohyb v rámci říše byl omezený - pro vstup do mnoha oblastí bylo potřeba povolení a pozvání někoho z regionu.
K tomu je potřeba dodat, že autor nezakrytě uvádí slabiny sovětské společnosti, ale dělá to myslím zcela bez arogance. Byť byl šťastný, když školu dokončil a mohl se vrátit domů, Rusko si oblíbil a se stejnou upřímností se zmiňuje též o pozitivních zážitcích a kvalitách domorodců.
Sám sebe označuje za romantika a milovníka přírody: i přes omezené možnosti se snažil poznat co nejvíce z přírody sovětských republik. Kniha tak do určité míry vrcholí výletem na Sibiř, k Bajkalskému jezeru. To vyžadovalo odvahu jednak porušit některé předpisy, ale také odvahu vystavit se rizikům tamní přírody.
Ještě v Leningradu jsem se dozvěděl o velkých problémech s klíšťaty na Sibiři. Šíří mnohem silnější encefalitidu než u nás v Evropě. [...] Běloch, včetně Rusů, je proti infikovanému hmyzu zcela bezmocný. Gamaglobulin, u nás běžná léčivá látka, zde vůbec nezabírá. A postižený zpravidla umírá. Neveselá perspektiva. Místní domorodci, tedy Burjati a Evenkové, jsou však proti klíšťatům odolní, protože celý život pijí mléko koz, v jejichž těle proudí infekce z těchto cizopasníků. Jsou tedy "očkováni". Naštěstí prý bezprostředně kolem Bajkalu se klíšťata vyskytují minimálně i s menším procentem infikovaných. Je zde vzdušno, větrno a je tu specifická vlhkost vzduchu, a to této havěti nevyhovuje. Zato v údolích dál od Bajkalu, kde se ani lísteček nepohne, jsou prý klíšťat mračna.Nejsilnějším dojmem z knihy je však pro mě nevyslovené poučení o samotném autorovi. Bezpochyby to byl v mnoha ohledech výjimečný mladý muž: už na střední škole miloval šachy a závodně je hrál, uměl na několik hudebních nástrojů a evidentně byl natolik společenský, že ho v Rusku přijali (jako houslistu a mandolinistu) do krajanského folklórního souboru Moravanka a vedle toho do country kapely, vedle toho prospíval výborně ve škole.
Přes to všechno se s ním může myslím mnoho čtenářů identifikovat: p. Kašpar pocházel z malého města na Vysočině z prostých poměrů a asi nebyl až takový superman, protože na jednom místě se zmiňuje, že byl neplavec.
I když se zmiňuje o tom, že ruští studenti byli v matematice a fyzice daleko před cizími studenty, je na příkladu autora vidět myslím velice tradiční recept na to, jak se může třeba Čech v životě prosadit a mít úspěch. Všechno jsou to prastaré a mnohokrát opakované části skládačky:
- Intelektuální koníček (díky šachům poznal autor v Rusku zajímavé spolužáky).
- Aktivní pěstování hudby (díky amatérskému členství v hudebních souborech cestoval po celé říši a poznal kouty světa, kam by se jinak nedostal; nemluvě o tom, že hraní pro veřejnost ho pochopitelně těšilo, spojovalo ho s lidmi a dostalo se mu ocenění, též si tak přivydělával).
- Odvaha vydat se v mládí na vlastní pěst na zkušenou do světa a překonat potíže a nepohodlí.
- Krajané, kteří v první fázi pomohou vandrovníkovi se zorientovat. Ale zdaleka ne jen oni - poznal různé mentality lidí z různých zemí a měl mezi nimi přátele.
- Aktivní přístup k životu: sportování, společenské akce, zájem o rodinu a přátele.
Pro zájemce o vyprávění skromného šikovného českého muže středního věku technického zaměření, který poznal kus světa, mohu tuto knihu doporučit. Hlas podobných lidí zní ve veřejném prostoru jen zřídka - rozhodně méně často, než si zaslouží.
První věta knihy: V letech 1975-1980 jsem pobýval na studiích v Rusku, tehdejším Sovětském svazu.
Poslední věta: Kam kráčíš, Rusko?
Databáze knih: 80 % (z 1 hodnocení, já:-)
Goodreads: dtto
Žádné komentáře:
Okomentovat