Až někdy před rokem jsem poslouchal výborné rozhlasové zpracování z r. 1978 s pány Lukavským, Haničincem, Nedělou apod. Možná nejsem mezi méně vzdělanými jedinci sám, kdo si do té doby myslel, že Rocinant je kobyla Rozinanta a že jméno titulního protagonisty se čte "don kichot". Dost by mě zajímalo, jak jsme se to učili na gymplu, protože Don Quijot se tam určitě v literatuře probíral; hádal bych, že boj s větrnými mlýny byl možná i jako ukázka v čítance. (Pamatuji si to dobře, že učebnice literatury měla dvě knihy: teoretickou část PVS - přehled vývoje a směrů a čítanku A - antologii? Zpět ke svíčkové.)
Z mého pohledu útlá brožurka p. Uličného o historii překladů Dona Quijota odráží na jednom příkladu historii obrozené české kultury. Na jedné straně veřejnost pociťovala potřebu mít tento základní text světové literatury dostupný v českém jazyce. Překlad takového starého románu ze španělštiny je však evidentně úkolem, který je pro národní kulturu českého typu již značným (překladatelským) oříškem. Jsem laik, ale i tak si dovedu zhruba představit, že musí být hrozné peklo překládat 400 let starý španělský román, plný reálií, jejichž překlad sám o sobě je k ničemu, protože bych stejně netušil, co tam protagonisté používají za nástroje, oděvy, jídla apod.
První český překlad byl vydán v r. 1866 (ještě ne zcela úplný - bez veršů apod.). V knize se píše, že jsou pochyby, zda překladatel překládal ze španělštiny; spíše se zdá, že pracoval s překladem do jiných západních jazyků. První italské, francouzské, anglické a německé překlady Dona Quijota vznikly ihned během několika let po vydání originálu v l. 1605 a 1615.
Druhý český překlad od p. Pikharta z r. 1899 - 1900 je prvním, u něhož je jistota, že vznikl překladem ze španělského originálu. Úplný text Don Quijota byl přeložen až za Republiky, kdy vzniklo hned několik českých verzí. P. Uličný však často konstatuje různé nedostatky (které bezpochyby odborníka dráždí) a podezření, že veledílo si překladatelé ulehčovali nahlížením do starého překladu Pikhartova. Dokonce i takový p. Václav Černý se pustil do Dona Quijota jako mladík a v knize je jeho práce hodnocena takto:
Považujeme za zbytečné podávat další příklady neschopnosti V. Černého překládat španělské verše, ať již jde o sonety nebo romance, na náležité úrovni technické a stylistické. A pokládáme fakt, že si v uvedených případech "vypomáhal" na svou dobu zdařilými převody svého již dvacet let mrtvého předchůdce A. Pikharta za frapantní potvrzení našeho letitého podezření, že pětadvacetiletý, byť jistě schopný, zvídavý a pilný absolvent dijonského lycea a pražské filozofické fakulty, se musel při práci na své verzi opírat o díla starších překladatelů Dona Quijota, a to z odborných i časových důvodů, jakkoli to nikdy nepřiznal.
Posledním českým překladem je verze p. Zdeňka Šmída z r. 1952 (na ní je založen i rozhlasový pořad, o kterém jsem se zmínil v úvodu).
P. Uličný má výhrady ke všem dosavadním překladům a ke stavu jejich teoretického zkoumání českou hispanistikou. V poznámce pod čarou popisuje ideální další postup prací.
Oněch 10 % textu jednoho každého z pěti českých překladů by mohl prozkoumat například některý doktorand translatologie. Byla by to cenná pomůcka pro členy budoucího kolektivu, který by si vytkl za cíl přeložit příběhy dona Quijota nově, tentokrát mezioborově. Museli by ho tvořit hispanisté - literární vědci i jazykozpytci; bohemisté; obecní historikové i specialisté na španělské 16. a 17. století; odborníci na rytířský román; přední redaktoři nejlepších nakladatelství; a - last but not least - zkušení překladatelé-hispanisté, schopní tlumočit cervantesovské rozvité souvětí v próze i autorovu poezii. Všichni pak by měli mít zaručenu možnost konzultovat odborníky ve Španělsku i v širším zahraničí. Taková práce by si ovšem žádala vypsání několikaletého grantu příslušným ministerstvem nebo některou evropskou institucí.
Myšlenka takovéhoto národního podniku ku novému českému překladu Dona Quijota mi připadá pozoruhodná. Neznám literární provoz a jistě je možné, že se takový dokonalý překlad uskuteční.
Dle knihy to zatím vypadá však tak, že v realitě se spíše recyklují stará zjednodušená převyprávění Dona Quijota, u nichž uplynula autorskoprávní ochrana. V publikaci jsou vedle překladů popsána právě i veškerá známá česká převyprávění.
Dovolil bych si připodotknout, že mi to připomíná celkovou situaci i v mnohem prozaičtějších oborech lidského konání. Jak to vyjádřil krásně můj kamarád p. inž. JR: je potřeba správná kvalita za správnou cenu. Tím se chce říct, že naše západní ekonomika je založena na rostoucí spotřebě zboží, které nemusí a nemá být vytvořeno na věčnost, ale na nějakou "správnou" dobu, správnou kvalitu, aby bylo levné. Kupujeme si pračky s ložisky, která nevydrží 30 let provozu, i když taková dokonalá ložiska by jistě bylo možno vyrobit. Správná kvalita je taková, která vydrží příslušnou plánovanou životnost věci, tj. třeba 5 let. Je možné, že s překladem Dona Quijota to nebude až tak moc jiné - zatím asi bude stačit, co je.
Knihu mohu doporučit, zaujala mě i jakožto laika.
První věta knihy: Cervantesův román Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha byl do velkých evropských jazyků překládán brzy po španělském vydání (1. díl 1605, 2. díl 1615) - tak do italštiny roku 1610 (Milán), do angličtiny 1612 (1. díl) a 1620 (2. díl), do francouzštiny 1612 (1. díl); první německé vydání nese datum 1621.
Poslední věta: Snad jiný zazpívá to s lepším plektrem.
Databáze knih: 80 % (1 hodnocení - já)
Goodreads: dtto
Žádné komentáře:
Okomentovat