Samotného mě překvapilo, jak mě ta záležitost v první chvíli zasáhla. Nečekal bych, že ministr konzervativní (!) vlády odvolá p. Scrutona právě za takových okolností, které se z podstatné části týkaly i vztahu p. Scrutona ke střední Evropě. (Zájemci o detaily aféry Sira Rogera S. si je mohou snadno vygooglit.)
P. Scruton je známý britský konservativní filosof. Obzvláště na něm oceňuji hlubokou znalost českých dějin, kultury a prostředí; stejně to platí pro Polsko a Maďarsko. Na YouTube je mnoho jeho přednášek, panelových diskusí a rozhovorů, z nichž mnohé mám nasledovány. A patriota potěší například vždy, když upozorňuje na dílo svého oblíbeného skladatele p. Janáčka.
V 80. letech se p. Scruton angažoval pro opozici ve střední Evropě; navštěvoval naše země a například v Praze pomáhal v 80. letech organizovat podzemní humanitní vzdělávání. Od převratu se již myslím střední Evropě nevěnuje, ale pořád má jedinečnou znalost našeho regionu. Tato znalost byla u západních intelektuálů v poválečném období poměrně častá (hlavně díky židovským i jiným imigrantům ze střední Evropy do anglosféry). Zdá se mi, že celkový trend je v tomto směru jasný: střední Evropě myslím rozumí a chce rozumět stále méně lidí.
Představení p. Scrutona bych ukončil odkazy na dva krátké rozhovory, které považuji za nejlepší:
1. rozhovor s anglickým vysíláním Českého rozhlasu z r. 2010, kde vzpomíná specificky na svou činnost v Československu - zde;
2. životopisný rozhovor v USA z r. 2017, který není dlouhý na to, jak je komplexní. Dotýká se mj. činnosti Sira R. S. v ČSSR i problematiky rozšíření EU v r. 2004:
Snímek současných poměrů, kdy anglický konzervativní filozof a mj. znalec české kultury je najednou nepřijatelnou osobou pro poradní komisi britské konzervativní vlády, mi probleskl v kontrastu k době krátce po převratu. Při zápisu na fakultu jsme dostali seznam učebnic, které si máme pořídit, a mezi nimi byl právě Slovník politického myšlení p. Scrutona. První české vydání Slovníku přeložil tehdy p. Pithart; p. Pithart byl samozřejmě více než překladatelem. Jakožto autor a později politik se vědomě snažil vybudovat si vlastní konzervativní politickou pozici v českém kontextu.
Jsem celoživotním fanouškem p. Pitharta, takže jsem celkem rozuměl jeho postojům v době, kdy byl předsedou české vlády. Většina pozorovatelů mu vytýkala a vytýká, že jeho činnost v úřadu premiéra nebyla dostatečně revoluční. Je myslím evidentní, že právě politické angažmá p. Pitharta ukazuje dilemata spojená s přenášením britských konceptů mimo anglosféru: konzervativci usilují o zachování určitých prvků a tradic proti revolucím a reformám a radikální revolucionáři jsou jim odporní. Co však měl dělat konzervativec v zemi, jejíž stav byl výsledkem série radikálních revolucí, z nichž jednu právě zrealizoval?
České vydání Slovníku obsahuje jen malý výbor z anglického originálu. Dle předmluvy překladatele vybral pro české vydání cca 200 hesel z původních 1200.
Překladatel hovoří v předmluvě velice skromně o kvalitě překladu a poukazuje na obtíže při přenesení anglických konceptů a pojmů do českého jazyka v situaci, kdy českému myšlení nějaká srovnatelná konzervativní tradice v zásadě zcela chyběla. Přesto bych i s odstupem třech desetiletí překlad pochválil, nenalezl jsem žádný pojem, který by mě tahal za uši.
Hesla jsou z oborů politiky, filozofie a práva - překladatel se vyhnul ekonomickým heslům, protože jeho zájem byl jiný. Hesla nejsou psána skutečným slovníkovým způsobem: spíše bych je označil za krátké, několikasloupcové eseje o tom, co p. Scrutona na tom určitém pojmu bavilo. Nejsem si jistý, jestli lze ze Slovníku získat například systematickou informaci o systému anglického práva, ale jistě může být dobrým doplňkovým zdrojem, který v několika větách naznačuje tehdy aktuální kontroverzní témata.
Zpracování slovníkových hesel je velice pěkné a dodnes si v něm rád čtu a nacházím originální postřehy a náměty k další četbě. P. Scruton se celoživotně věnoval i úvahám o vysoké kultuře, a tak jeho myšlení o konzervativismu bylo vždy spojené s kulturou.
Už si nepamatuji, co jsem si o knize myslel před těmi téměř 30 lety, ale utkvělo mi, že na mě už tehdy zapůsobilo například zpracování pojmu "pieta" coby politického fenoménu. Dám tedy ukázku z hesla "pieta", které jsem před tím vůbec nevnímal jako něco, co může mít význam pro politiku.
Zajímavou otázkou by též mohlo být, nakolik by se autor dnes hlásil ke všemu, co tehdy ve Slovníku napsal. Odpověď je naprosto nad mé síly a musím ji přenechat povolanějším. Jen jsem se pousmál třeba u jeho tehdejší charakteristiky konzervativismu jako politického směru, který mj. spoléhá na roli establishmentu - právě v kontrastu s aktuálním krátkým neveselým učinkováním autora v poradní komisi konzervativní vlády, kde p. Scruton nechtěně sehrál spíše roli excentrického rebela ostrakizovaného establishmentem. A v předloňském rozhovoru na YouTube, který jsem vložil do tohoto článku výše, též vystupuje Sir Roger téměř jako tribun demokratické většiny prostého lidu proti zkaženému establishmentu. Takže bůhví, jak to s tím konzervativismem v politice vlastně je.
Knihu v každém případě doporučuji.
První věta knihy: ADJUDIKACE (adjudication) - Urovnání nějakého sporu soudním výrokem, podle anglického a amerického práva tedy rozsudkem anebo rozhodnutím soudu.
Poslední věta: Proto tisk stále porušuje soukromí jednotlivců právě tam, kde je toto soukromí hodnotou nejžádoucnější.
Goodreads: 85 % (z 21 hodnocení)
Databáze knih: 87 % (ze 3 hodnocení)
P. Scruton je známý britský konservativní filosof. Obzvláště na něm oceňuji hlubokou znalost českých dějin, kultury a prostředí; stejně to platí pro Polsko a Maďarsko. Na YouTube je mnoho jeho přednášek, panelových diskusí a rozhovorů, z nichž mnohé mám nasledovány. A patriota potěší například vždy, když upozorňuje na dílo svého oblíbeného skladatele p. Janáčka.
V 80. letech se p. Scruton angažoval pro opozici ve střední Evropě; navštěvoval naše země a například v Praze pomáhal v 80. letech organizovat podzemní humanitní vzdělávání. Od převratu se již myslím střední Evropě nevěnuje, ale pořád má jedinečnou znalost našeho regionu. Tato znalost byla u západních intelektuálů v poválečném období poměrně častá (hlavně díky židovským i jiným imigrantům ze střední Evropy do anglosféry). Zdá se mi, že celkový trend je v tomto směru jasný: střední Evropě myslím rozumí a chce rozumět stále méně lidí.
Představení p. Scrutona bych ukončil odkazy na dva krátké rozhovory, které považuji za nejlepší:
1. rozhovor s anglickým vysíláním Českého rozhlasu z r. 2010, kde vzpomíná specificky na svou činnost v Československu - zde;
2. životopisný rozhovor v USA z r. 2017, který není dlouhý na to, jak je komplexní. Dotýká se mj. činnosti Sira R. S. v ČSSR i problematiky rozšíření EU v r. 2004:
Výtečně vedený rozhovor, dobré představení autora,
správné oslovení slabin jeho názorů.
správné oslovení slabin jeho názorů.
Snímek současných poměrů, kdy anglický konzervativní filozof a mj. znalec české kultury je najednou nepřijatelnou osobou pro poradní komisi britské konzervativní vlády, mi probleskl v kontrastu k době krátce po převratu. Při zápisu na fakultu jsme dostali seznam učebnic, které si máme pořídit, a mezi nimi byl právě Slovník politického myšlení p. Scrutona. První české vydání Slovníku přeložil tehdy p. Pithart; p. Pithart byl samozřejmě více než překladatelem. Jakožto autor a později politik se vědomě snažil vybudovat si vlastní konzervativní politickou pozici v českém kontextu.
Jsem celoživotním fanouškem p. Pitharta, takže jsem celkem rozuměl jeho postojům v době, kdy byl předsedou české vlády. Většina pozorovatelů mu vytýkala a vytýká, že jeho činnost v úřadu premiéra nebyla dostatečně revoluční. Je myslím evidentní, že právě politické angažmá p. Pitharta ukazuje dilemata spojená s přenášením britských konceptů mimo anglosféru: konzervativci usilují o zachování určitých prvků a tradic proti revolucím a reformám a radikální revolucionáři jsou jim odporní. Co však měl dělat konzervativec v zemi, jejíž stav byl výsledkem série radikálních revolucí, z nichž jednu právě zrealizoval?
České vydání Slovníku obsahuje jen malý výbor z anglického originálu. Dle předmluvy překladatele vybral pro české vydání cca 200 hesel z původních 1200.
Překladatel hovoří v předmluvě velice skromně o kvalitě překladu a poukazuje na obtíže při přenesení anglických konceptů a pojmů do českého jazyka v situaci, kdy českému myšlení nějaká srovnatelná konzervativní tradice v zásadě zcela chyběla. Přesto bych i s odstupem třech desetiletí překlad pochválil, nenalezl jsem žádný pojem, který by mě tahal za uši.
Hesla jsou z oborů politiky, filozofie a práva - překladatel se vyhnul ekonomickým heslům, protože jeho zájem byl jiný. Hesla nejsou psána skutečným slovníkovým způsobem: spíše bych je označil za krátké, několikasloupcové eseje o tom, co p. Scrutona na tom určitém pojmu bavilo. Nejsem si jistý, jestli lze ze Slovníku získat například systematickou informaci o systému anglického práva, ale jistě může být dobrým doplňkovým zdrojem, který v několika větách naznačuje tehdy aktuální kontroverzní témata.
Zpracování slovníkových hesel je velice pěkné a dodnes si v něm rád čtu a nacházím originální postřehy a náměty k další četbě. P. Scruton se celoživotně věnoval i úvahám o vysoké kultuře, a tak jeho myšlení o konzervativismu bylo vždy spojené s kulturou.
Už si nepamatuji, co jsem si o knize myslel před těmi téměř 30 lety, ale utkvělo mi, že na mě už tehdy zapůsobilo například zpracování pojmu "pieta" coby politického fenoménu. Dám tedy ukázku z hesla "pieta", které jsem před tím vůbec nevnímal jako něco, co může mít význam pro politiku.
[...] Pieta stojí proti spravedlnosti, ale zároveň se k ní vztahuje; svým základním významem poukazuje ke schopnosti uznávat povinnosti, které nejsou založeny ani smluvně, ani nevznikly na základě nějakého dobrovolného rozhodnutí (volby), a jednat podle toho. Tak například mé povinnosti vůči rodičům (které jsem si nezvolil, ani jsem se nerozhodl být k nim v příbuzenském vztahu, ani být jim zavázán) jsou pietou podobně jako je tomu (například podle Burkeho či Hegela) s mou povinností vůči státu. Pieta se ke spravedlnosti vztahuje potud, pokud v sobě zahrnuje schopnost souhlasit s povinnostmi a právy a uznávat je; liší se od spravedlnost tím, že ji nezajímá právní úprava smluv, směny, rozdělování, nebo zda práva jsou, či nejsou odvozena z nějaké svobodně uzavřené dohody. Odtud častá domněnka, že pieta je modelem pro teorii občanských povinností, které popírají, že by jejich zdrojem byla společenská smlouva nebo mlčenlivý souhlas; je tak významným myšlenkovým podkladem antiindivualistické doktríny legitimity. [...]Anglický originál Slovníku vyšel v r. 1982 a je zajímavé při četbě hodnotit, zda jeho myšlenky mohou pomoci popsat i současný vývoj, který se podstatně liší od situace v době vzniku. Řekl bych, že v tomto náročném testu času p. Scruton uspěl velice dobře: třeba jeho charakteristiky konzervativismu, levicového liberalismu, nacionalismu a patriotismu lze určitě použít k pochopení dnešních proudů.
Zajímavou otázkou by též mohlo být, nakolik by se autor dnes hlásil ke všemu, co tehdy ve Slovníku napsal. Odpověď je naprosto nad mé síly a musím ji přenechat povolanějším. Jen jsem se pousmál třeba u jeho tehdejší charakteristiky konzervativismu jako politického směru, který mj. spoléhá na roli establishmentu - právě v kontrastu s aktuálním krátkým neveselým učinkováním autora v poradní komisi konzervativní vlády, kde p. Scruton nechtěně sehrál spíše roli excentrického rebela ostrakizovaného establishmentem. A v předloňském rozhovoru na YouTube, který jsem vložil do tohoto článku výše, též vystupuje Sir Roger téměř jako tribun demokratické většiny prostého lidu proti zkaženému establishmentu. Takže bůhví, jak to s tím konzervativismem v politice vlastně je.
Knihu v každém případě doporučuji.
První věta knihy: ADJUDIKACE (adjudication) - Urovnání nějakého sporu soudním výrokem, podle anglického a amerického práva tedy rozsudkem anebo rozhodnutím soudu.
Poslední věta: Proto tisk stále porušuje soukromí jednotlivců právě tam, kde je toto soukromí hodnotou nejžádoucnější.
Goodreads: 85 % (z 21 hodnocení)
Databáze knih: 87 % (ze 3 hodnocení)
Žádné komentáře:
Okomentovat