Návrat z ráje (Čestmír Vejdělek)

Je skvělé, když má člověk přátele, kteří mu doporučují zábavné knihy. Při posledním setkání jsem se ptal p. presidenta fandomu, zda má nějaký tip. Jeho prvním námětem byla starší česká sci-fi Návrat z ráje.

Poprvé vyšla v r. 1961. Autor ji pak po převratu upravil k vydání r. 1993. P. president knihu uváděl jako časnou předpověď rizik spojených s mobilními telefony. Proto bych si nejraději přečetl původní verzi; bohužel městská lidová původní vydání z r. 1961 vůbec nepůjčuje. Takže jsem se musel spokojit s přepracovaným vydáním z r. 1993, kde se autor snažil uplatnit co nejvíce svou znalost tehdejších osobních počítačů.

Přál bych si znát vývoj české sci-fi tak dobře, abych mohl Návrat z ráje zařadit do vývojových trendů. Bohužel toho nejsem schopen. Zcela laicky bych řekl, že antiutopie byl za pozdějšího socialismu poměrně oblíbený žánr fantastické tvorby. Ale zdá se mi, že práce p. Vejdělka je v tomto směru celkem časná.

Též standardně český je hlavní protagonista, kterým je pražský technický novinář Řehoř Janda, který působí někdy kolem poloviny 21. století. Osobně je skeptik a samorost, nedůvěřuje ambiciózním kariéristům. Zajímavě zdůrazněné jsou pasáže o obyčejné přírodě Čech: p. Janda jest rybářem. Text se občas meditačně zastavuje nad atmosférou rybaření na přehradě. Podobně se později vypravěč věnuje i pocitům z všední přírody na planetě Lucii.

Řehoř Janda je několikátým vyslancem Země na nedávno objevenou planetu Lucii, z níž předchozí výzkumníci přinesli rozporuplné zprávy - většinou tam každý nalezl ideální pole pro své výzkumy, podle toho, co ho bavilo. Čech Řehoř má použít svou skepsi a zjistit nepřikrášlenou pravdu.

Ukáže se, že civilizaci na Lucii řídí centrální počítač (zvaný Ben) prostřednictvím černých tabulek (vlastně tabletů); svou tabulku dostane v dospívání každý občan. Tabulky (tablety) slouží k ovládání všeho: dopravních prostředků, domácností a k objednávkám veškerého zboží z centrální výdejny.

Lidstvo na Lucii samozřejmě v takovém komfortu do značné míry degeneruje, ale autor se na ně nedívá nikterak přehnaně negativně. Má originální nápady ohledně toho, jak blahobyt umožnil rozvoj některých společenských rafinovaností. Lucijané žijí společensky, tráví život návštěvami a vyžívají se ve fantasticky propracované společenské konverzaci a etiketě.

Nutné je, aby byl zdůrazněn příjemný vzhled mandruú a její správná příprava, a aby toto vše bylo zastíněno pochvalou souseda. Formálně se pak žádá, aby obě věty začínaly stejnou hláskou. Tím ještě předpis nekončí. Bylo by beztaktní nevyčkat s pronesením poklony, až soused poprvé vdechne vůni jídla nebo si třeba jen jednou dříve čichne sám, kdežto společník musí zase hledět, aby s druhým vdechem příliš nespěchal a dal vám čas k zformulování poklony. Není snad třeba vysvětlovat, že obřad začíná pravý soused hostitelčin a že se nejí, odkud poklony neoběhnou stůl, a že se tleská všem, těm zdařilejším pak více.

Myšlenku knihy bych si svévolně shrnul a zjednodušil tak, že takováto rafinovanost není bez zajímavosti, ale pravý muž - jakým je hlavní protagonista p. Řehoř - si hledí svého charakteru, znalostí a manuálních dovedností, ožení se s místní knihovnicí, věnuje se přírodě u Vltavy a nechodí s pány na led, pokud to není nezbytně nutné.

Kniha není zlá, ale celkově bych ji přesto spíš nedoporučil, nečte se úplně lehce. Více by mě zajímalo původní vydání pro posouzení toho, nakolik autor odhadl budoucí vývoj techniky.

Pro fanoušky 90. let přinesu alespoň reklamní stránku v závěru, kde je dobový přehled vydaných a chystaných knih vydavatele.

První věta knihy: Jednou v září roku dva tisíce a něco, za pěkného chladného rána, jsem se pokoušel chytit štiku, vlastně štičáka, usazeného v polovině zátoky Mastníku; chtěl jsem se mu konečně dostat na kobylku, když si ze mne celé týdny dělal legraci, a vytáhnout ho z vody dřív, než se to povede Hrazanským, anebo dokonce Pražákům s jejich skoč a lap rybolovem.

Poslední věta: Jenže i když sáhnu hodně dospod a vzpomenu si na zcepenělé nešťastníky kolem poradního stolu Dozorčí rady, na šedovlasého obra v tunice, na soucitnou ženičku, na ruměnného sedláka, na to, jak vypadali tak vážně, zaměstnaně a shrbeně pod tíží nějakých rozhodnutí, která nikdy neudělali, i ti byli čímsi jiným než prchavým plodem šílenství jednoho kolemjdoucího.


Goodreads: 70 % (ze 2 hodnocení)
Databáze knih: 73 % (ze 12 hodnocení)