Lesní eseje: texty z česko-rakouského pomezí a Šumavy (Josef Kroutvor)

Lesní eseje jsem dostal k Vánocům od p. bratra a jeho pí manželky. Musím ocenit, že vybrali nejen mého oblíbeného autora, ale dokonce se trefili i do knihy, kterou jsem ještě neměl. A to si kupuju od p. Kroutvora vše, co mi přijde pod ruku.

Lesní eseje přinášejí další sadu textů p. Kroutvora na téma Novohradských hor a Šumavy (podobně jako starší sborník Chvály, pocty, rozpaky, o němž jsem psal před čtyřmi lety zde).

Autor zachycuje dojmy z lesnatých Novohradských hor a jejich rakouské poloviny, která se nazývá různě: Waldviertel, Freiwald, Graatzener Bergland, Nordwald nebo Oberwaldviertel. Zmiňuje s oblibou i latinský pojem Silva Nortica - což je aktuálně euroregion, na jehož webu vidíme hlavně informace o dotačních programech. Autor vypráví regionální dějiny, sleduje historický rozvoj kulturní krajiny, jejíž úroveň na české straně klesá od doby vyhnání německého obyvatelstva. Obdivuje zachování tradic na jih od Čech.

Hledá a popisuje zaniklá osídlená místa v pohraničí - velkou pozornost věnuje hlavně zaniklému městečku Pohoří na Šumavě (které není na Šumavě, ale byl mu za Republiky přidělen tento český úřední název) a úsilí o renovaci tamního kostela.

Formuluje své závěry k otázce, co je pro obnovu krajinu opuštěné bývalými obyvateli rozhodující: hospodáři, zejména zemědělci.

Člověk by měl v těchto krajinách umírání zachovat ticho a důstojnost. Nerušit a naslouchat, co země vypráví. Jinudy cesta nevede než přes farmaření a otevřenost vůči sousedům. To nejhorší, co by novohradskou pustinu mohlo potkat, je proměnit ji v pouhé rekreační území. Je třeba obávat se novodobé zástavby, nevhodné estetiky, strakatých barev a hluku. 

Oceňuje práci bývalého obyvatelstva:

Německá kolonizace vymodelovala ráz krajiny, německým usedlíkům patří úcta i pocta. Oni založili síť cest, vybudovali úvozy, postavili kapličky, mýtili a stavěli, pečovali o krajinu po řadu generací.

Setrvává ve svém stylu poetického, filozofujícího, intelektuálního poutníka po krajině, který zůstává v povzneseném, místy snad i exaltovaném rozpoložení.

Novohradské hory nabízejí totiž jedinečnou možnost zahlédnout přes zánik a krátkou lidskou paměť něco z věčnosti a spojit se s vyšší duchovní dimenzí. Tady se člověk stává poutníkem, putuje po zemi a mění se bezděčně ve filozofa. V Novohradských horách bytuje spiritualita, které se naší banální konzumní, přetechnizované společnosti nedostává. Snad nejsem daleko od pravdy, když řeknu, že krajina opuštěnosti, vyhnání a zmaru nabízí katarzi, očistu a touhu po nápravě věcí.

Při pohledu zpět připisuje hlavní vinu za zničení Novohradska nacionalismu. Je dojat úsilím o obnovu kostela v Pohoří:

Tam, kde zvoní kostelní zvony, tam existuje řád, čas povinností, čas odpočinku, čas chvály a nakonec i čas posledního loučení.

Přinejmenším v kontextu, v němž píše, má pravdu - stejně jako v pasážích, kde popisuje osvícené hospodaření rodu Buquoyů. Samozřejmě se poťouchlý čtenář může ptát, jestli úplně pasuje odpor k nacionalismu a hluboký obdiv k hodnotám katolicismu, aristokracie a sudetoněmeckého osídlení s historickým hodnocením Republiky:

Kdyby se habsburská říše zavčas federalizovala v 19. století a kdyby se nenechala strhnout do víru 1. světové války, leccos by mohlo vypadat jinak. Vznik samostatného Československa, problematického útvaru, byl nicméně pochopitelný a žádoucí. 

Nečekám však řešení těchto obtížných (a možná neřešitelných) dilemat od poetické brožurky o přírodě Novohradských hor. Navíc autor (ročník 1942) má ve všem podstatném naprostou pravdu a jeho obecné poznámky beru spíš jako podnět k zamyšlení než ke kritizování.

Jako veškeré eseje p. Kroutvora, i tyto jsou mj. nepřerušovaným zdrojem originálních kulturních tipů. Ty hlavní si sem prostě teď vypíšu, mohou se hodit.

- Hlavním tipem je patrně p. Josef Bartuška, který mezi válkami coby učitel tak trochu čechizoval České Velenice a napsal při tom poetickou knihu Vitorazsko, jež je vyznáním rakouské části novohradského regionu.

- Druhým textem, k němuž se autor opakovaně v esejích vrací, je povídka Pohřební průvod do Sankt Michael p. Antona Sika, lékaře, který mezi válkami žil v zaniklém pohraničním městečku Pohoří. Povídka je dostupná on-line v pozoruhodném projektu o německých šumavských autorech Kohoutí kříž zde.

- Hvězdou všech romantických poutníků po rakouském pomezí je pak samozřejmě i p. Adalbert Stifter, tvůrce pomalých a dnes těžko čitelných (údajně - sám jsem žádné nečetl) děl o Šumavě. P. Kroutvor doporučuje od něj Hvozd. Takže, kdo si jako čtenář věříte i na těžké výzvy, vzhůru do Hvozdu!

- V oblasti hudby doporučuje p. Kroutvor jako tvorbu adekvátní k podstatě Novohradska hudbu p. Antona Brucknera. Hudbu p. Brucknera srovnával s texty p. Stiftera sám p. Claudio Magris!

- Milovníkem Novohradska byl i p. Johannes Urzidil, který zde v době, než utekl před nacisty, trávil čas a ke krajině se básnicky vracel i později.

- Dalším tipem jsou obrazy jihočeské krajiny, které maloval v 50. letech p. Robert Piesen, původem z Jindřichova Hradce.

- Čtenářským tipem o zašlé slávě buquoyovských Nových Hradů je novela p. Eduarda Möricha Mozartova cesta do Prahy, literární spekulace na téma, zda se p. Mozart cestou na svou premiéru v Praze mohl stavit u Buquoyů v Nových Hradech. K novele se váže tip na knihu pí Margarety Buquoyové Novohradské divertimento.

 - "Vše podstatné" o Novohradských horách se dle p. Kroutvora lze ve stručné podobě dozvědět v knize Místopis Novohradska od p. Pavla Koblasy.

- Druhá polovina esejů se týká Šumavy. Jeden je věnován samozřejmě p. Váchalovi a jeho šumavskému veledílu. Časově paralelně s ním na druhé strany Šumavy působil p. Alfred Kubin. K němu p. Kroutvor doporučuje český výbor Z mého života a z mé dílny, který sestavil jeho český přítel.

- Příjemně překvapil p. Kroutvor v kapitole o rakouské výtvarnici pí Margret Bilger, protože její příjmení nepřechyluje a nijak to v toku českého textu neruší. Pí Bilger byla inspirována p. Kubinem a na jeho popud vzala kolo a v létě 1943 putovala na kole sama po Šumavě a z inspirace této cesty vytvořila několik maleb na sklo.

Knihu doporučuji. Myslím, že jde o jeden z nejlepších sborníků textů p. Kroutvora. Nádherně a jedinečně kombinuje střízlivý zájem o přírodu a manuálně pracující lidi, kteří ji udržují, s intenzivním kulturním a intelektuálním kontextem.


První věta knihy: Tato knížka esejů nevznikla během sezení u stolu, je spíše vychozená a skládala se léta do nynější podoby.

Poslední věta: Poutník, který se opozdil, na chvíli se zde zastaví, ohlédne se a pokračuje v cestě.


Databáze knih: 100 % (z 5 hodnocení)
Goodreads: 80 % (ze 3 hodnocení)