Nemilosrdné příběhy českých dějin (editor Ivan Lamper)

K dnešní knize mě přivedlo spojení dvou cest. Jednak již před delší dobou jsem si všiml, že můj kamarád p. Němeček je jedním z jejích spoluautorů. Jde tedy o splnění čtenářského dluhu vůči oblíbenému autorovi. Druhým podnětem bylo pak letošní výročí konce druhé světové války; sleduji jednoho německého konzervativního blogera a ten konec války připomněl drastickými příběhy o lynčování Němců (vojáků, ale i civilistů) v Praze ze strany českého obyvatelstva ve dnech po osvobození.

Pěstuji si jeden obor sebepoznání: při čtení zpráv se pozoruji, které zprávy ve mně budí silné rozrušení. Všiml jsem si, že třeba příběhy o českých ukrutnostech vůči Němcům se mě dotýkají velice silně.

Jelikož prostřednictvím silných emocí nám vlastní mozek sděluje, že téma může být pro nás důležité, řekl jsem si, že je dobrá chvilka podívat se na téma českých zločinů blíže, navíc ještě ve spolupodání p. Němečka.

Nemilosrdné příběhy českých dějin je soubor 30 článků 14 různých autorů, které vyšly v časopisu Respekt; výbor je z roku 2006, články jsou z období 1996 až 2005. Nejsou evidentně nijak upraveny proti původní časopisecké verzi. Sborník přináší články v původní podobě, s fotografiemi, mezititulky a infoboxy. Zábavným detailem je, že každý článek je uveden titulní stránkou čísla, v němž vyšel: takže se vracíme i do politického kontextu doby vydání, připomínáme si starší politické boje a aféry.

Byl jsem připraven na bolestné čtení. Nakonec však kniha není zdaleka tak drastická, jak sugeruje její název. Prolétl jsem ji s chutí a rychle: přeci jen jde o časopisecké texty, tzn. autoři dbali na stručnost, srozumitelnost a zajímavost, čtení zpříjemňují výtečné reportážní fotografie. 

Téma poválečných českých násilností na Němcích je v knize zastoupeno, ale jen jako jedno z několika. O květnovém pražském lynčování, které mě k tématu přivedlo, se myslím ve výboru článků nic podrobného nepsalo (zajímavý je však popis kárného tábora na strahovském stadionu). Odnesl jsem si aspoň takto se zpožděním informaci o nepotrestaném masakru v Postoloprtech, kde československá armáda za podpory místních českých civilistů vyvraždila cca 800 místních německých civilistů všeho věku a pohlaví.  

Větší část zabírají příběhy obětí křivd komunistického režimu; Respekt se snažil postihnout hlavně realitu normalizačního Československa. Zajímavou informaci přináší třeba o otázce střelby na hranicích na občany utíkající na Západ:

Všichni čeští pohraničníci obvinění z vraždy "narušitele" se v soukromých rozhovorech hájí nutností splnit rozkaz. "Kdybych ho nesplnil, hrozily by mi tři roky Sabinova," říká například Smejkal. Není to pravda. Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu neeviduje žádný případ, v němž byl v období 1969-89 nějaký voják odsouzen za to, že na hranicích nedokázal zadržet uprchlíka. Nejvyšší dokumentovaný trest v této souvislosti bylo 14 dní kázeňské basy. Voják, který si během kolektivní honičky za "narušitelem" prostě lehl na zem s tím, že už dál nemůže, potrestán nebyl.

Zajímavý byl článek o návaznosti mezi vyhnáním Němců a násilnostmi komunistické vlády po převratu v r. 1948. Že nešlo jen o návaznost ideovou, ale též zcela praktickou - byl vytvořen systém otrockých pracovních táborů, který si žádal doplňování osazenstva. 

Kniha není systematickým historickým pojednáním, takže spojuje nejednotné žánry. Někdy jde o životopis postavy (p. Jungmann, p. Peroutka, p. Tigrid), některé články jsou jen referátem o knize, většinou jde však o reportáže. Reportáže jsou nejlepší. Jejich autoři hovořili s oběťmi politického násilí i s pachateli. Počítám, že v těchto osobních setkáních zachytil časopis na poslední chvíli před zmizením v historii autentické vzpomínky. Mluvili s mužem, který byl v 90. letech souzen za to, že jako voják základní služby v r. 1968 zastřelil na útěku kolegu z hlídky, který se rozhodl přeskočit hranici do Německa. Mluvili s pronásledovanými disidenty i s některými členy represivního aparátu, které se justice snažila (s kolísavou mírou úsilí) v 90. letech potrestat.

Z dnešního pohledu je docela překvapivé, že se třeba ti pachatelé s nějakými novináři z Respektu vůbec bavili a ještě se nechali fotit do novin. 

Tím se dostávám k další úrovni vyprávění, kterou kniha má, a to pohledu zpět na období, kdy články vycházely. Potvrdil se mi pocit, který mám a který lze slyšet stále častěji z nejrůznějších koutů světa, že atmosféra ve společnosti se od 90. let změnila a tehdejší samozřejmosti už nejsou dnešními samozřejmostmi.

Výbor nemá žádnou předmluvu nebo průvodní slovo editora. Celá myšlenka je obsažena v několika větách na obalu:

V některých (ne všech) textech se dotahuje
myšlenka vylepšení národa (která je na obálce)
až do závěru, že nejlepším vylepšením českého národa
bude federální Evropská unie.

K programu na obálce nelze nic dodat - dívat se nepříjemné pravdě do očí je nezbytné a zdravé.

V mnoha textech je výslovně vyjádřen motiv revize dějepisu. Autoři se opakovaně opírali o názory p. Tesaře o české společnosti za okupace (o jeho knize Mnichovský komplex jsem psal zde). Opakovaně se v článcích píše, že autor připomíná zapomenuté skutečnosti, které nebyly v době vydání článku historicky zpracovány, případně popíraly většinový český národní dějepis.

Nemám důvod pochybovat o tom, že tehdy skutečně šlo o nově publikovaná témata - a pro mě, jakožto laického čtenáře, pořád jde o revizi dějepisu, jak jsem ho poznal ve škole. Počítám však, že dnes už aktuální situace dějepisného bádání bude dosti odlišná. Když jsem v knihovně knihu hledal, šokovalo mě, že kolem ní bylo v regálu několik evidentně nových strašně tlustých monografií, které podrobně rozebírají jednotlivá období německé okupace a dobu po válce. Rád bych si je přečetl, ale nejsem si jist, jestli je to v mých silách.

Kdo má na rozdíl ode mne přehled o tom, co dnes píší čeští historici, tomu patrně sborník čtvrt století starých textů nepřinese tolik převratného.  

Hlavní kvalitou knihy však nejsou historické koncepce, ale reportáže a hluboce lidské příběhy. Nejsilnějším přetrvávajícím motivem pro mě je, že pachatelé politického násilí a jejich oběti nezřídka žili následně dlouho vedle sebe v sousedství a o věci mlčeli. Opakuje se schéma, že oběť někdejšího utrpení snášela křivdu celoživotně mlčky a poprvé o věci promluvila až s novinářem, který ji oslovil na základě tipů od historiků nebo z justice. Články zachycují překvapené reakce rodin, které docela často vůbec netušily nic (nebo tušily jen mlhavě) o dramatech, která prožili v mládí jejich rodiče.

Knihu doporučuji, přináší mnoho podnětů k přemýšlení nejen zájemcům o celou českou moderní historii, ale i důstojnou připomínku 90. let obecně a týdeníku Respekt zvláště.

První věta knihy: Dvě třetiny Čechů dnes schvalují poválečné zúčtování se sudetskými Němci.

Poslední věta: A pěstovat v sobě to, co nazývám "odpovědností za svět".

Goodreads: 100 % (ze 3 hodnocení)

Databáze knih: 79 % (z 18 hodnocení)