Čekání na Godota (Samuel Beckett)

Mám nárazovou, avšak setrvale se vracející slabost pro četbu divadelních her. Když jsem tedy do programu letošní covidové dovolené v místě bydliště zařadil společnou výpravu s dětmi do knihkupectví s cílem utratit tam peníze, které jsme ušetřili oproti běžné dovolené za přepravu a bydlení v hotelu, koupil jsem si i vydání divadelní hry Čekání na Godota, kterou jsem dosud nečetl ani neviděl zinscenovánu.

Edice divadelních her vydavatelství Artur mě v knihkupectví často upoutá. Zahrnuje mnoho desítek klasických her vydaných v atraktivním formátu malé brožury na hrubém papíru. Celkově však výprava není opulentní, je spíše spartánská: publikace obsahuje vedle českého překladu samotné hry už jen krátký doslov ke hře a stručný životopis p. Becketta. V celkově neosobním textu životopisu mě zarazila jen neústrojně zaujatá věta:

 V lednu 1937 ho napadl nějaký darebák, pobodal ho nožem a způsobil mu vážná zranění.

Na hru samotnou jsem byl zvědav, protože její název dosáhl takové všeobecné proslulosti, že stal prakticky běžnou metaforou.

Autor byl Ir, hru napsal jako svůj dramatický debut ve francouzštině, protože ve Francii převážně žil, a to hned po druhé světové válce. Několik let nikdo nechtěl hru uvést; poprvé byla jevištně provedena až v r. 1953. Při uvedení se setkala s živým odporem obecenstva. Je zajímavé podívat se, jak vypadalo pařížské spotřebitelské dizlajkování LP 1953:

V prvních týdnech po premiéře bylo hlediště při reprízách poloprázdné a snad polovina publika divadlo opouštěla ještě před koncem prvního dějství. Část podrážděných diváků rušila průběh představení nesouhlasným hlukem. Godot večer co večer zažíval boj mezi příznivci a odpůrci představení. Při jedné z repríz došlo dokonce k potyčce mezi oběma tábory a během druhého dějství musela jít opona dolů.

Tomu říkám živý kulturní provoz!

Jinak hra samotná je evidentně výsledkem spontánního nápadu autora, který měl tou dobou za sebou už mnoho prózy a poezie. Sám prohlásil, že hru napsal rychle, aby si odpočinul od únavné práci na nějaké próze. 

V tomto duchu lze Godota asi vidět jako divadelní paralelu k obecným trendům moderního umění pryč od řemeslného mistrovství a od komfortu pro konzumenta. Takové moderní umění má pak myslím jedinou šanci, jestli - při vší nepohodlnosti - je alespoň myšlenkově podnětné. To myslím Čekání na Godota je. Banální, nicneříkající, repetitivní dialogy hlavní dvojice tuláků (či uprchlíků?) p. Vladimír a p. Estragona jsou překvapivě přerušovány vstupy přízračné dvojice p. Pozza a jeho otroka p. Luckyho.  Čtenář / divák si průběžně vytváří nějaké interpretace, které však nejsou nikdy potvrzeny ani vyvráceny.

Ještě než jsem hru četl, myslel jsem, že Čekání na Godota bude metaforou časté lidské situace, kdy člověk žije v neuspokojivém kompromisu s odůvodněním, že všechno je jen provizorium do doby, než začne konat to, o čem sám ví, že je pravdivé, správné a autentické. Toto však ve hře ani nijak zvlášť nevidím, protože hra samotná hovoří o p. Godotovi jako o skutečném člověku (patrně z nedaleké vsi - víme o něm, že má kozy, které mu pasou jinoši), na něhož pánové Vladimír a Estragon (snad někde v úkrytu v přírodě?) reálně čekají.

Když se člověk podívá na wikipedii na přehled teorií, které sestavili vykladači hry poté, co se stala v 60. letech módní, tak bych řekl, že člověka napadají skeptické myšlenky o lidstvu. Respektive si člověk připomene, že vše podstatné o člověku formulovali britští komici 70. let - v tomto případě p. Douglas Adams v kapitolách Stopaře o Hlubině myšlení, protože výklady Godota se příliš neliší od výkladu sdělení 42. Tím chci říct, že pokusy o konkrétní dalekosáhlé výklady Godota mi jsou hodně nesympatické a hře dle mého škodí.

V každém případě se zdá, že Godot zůstává divácky živým dílem, jak je vidět třeba dle relativně vysokého počtu hodnocení v internetových knižních databázích. Myslím, že tento setrvalý zájem je odůvodněný.

Zájemcům o Čekání na Godota mohu četbu Čekání na Godota doporučit :-) 

První věta knihy: Cesta v krajině, u ní strom.

Poslední věta: Beckett však zůstává mistrem absurdního divadla, vrcholným představitelem francouzské avantgardy, jedním z významných francouzských dramatiků dvacátého století, je ovšem i výrazným anglicky píšícím autorem a také velkým Irem, kterému je blízká dramatická tvorba jeho krajana Syngeho.

Databáze knih: 76 % (z 1 096 hodnocení)
Goodreads: 77 % (z 174 572 hodnocení