2. září 2021

Zánik Západu (Oswald Spengler)

Mnozí konzervativní internetoví komentátoři s oblibou přinášejí citáty p. Spenglera, tak jsem se přes prázdniny rozhodl udělat si o Zániku Západu vlastní obrázek.

Dílo vyšlo hned po první světové válce, takže z hlediska autorských práv je dnes již volné. Stáhl jsem si z nějaké americké univerzity sken původního německého vydání a to jsem poslouchal pomocí funkce text-to-speech na mobilu.

Až dodatečně jsem zjistil, že jsem poslouchal jen druhý díl, ale snad to tolik nevadí.

Bylo to krásných pár dnů: obě děti byly na táboře, já si vzal dovolenou a udělal jsem si nějaké cyklovýlety. Ráno jsem pustil Zánik Západu, snídal jsem při něm, dal si kafe, zjistil, že mám píchlou duši, vyměnil duši, pak se přesunoval autem k Ohři (projel jsem si na kole nadvakrát dolní Poohří), v autě jsem to poslouchal z autorádia, pak jsem pořád poslouchal to německé syntetické kvákání z mobilu celý den na kole: buď z malých sluchátek, nebo ještě raději - mimo lidskou společnost - nahlasito.

Samozřejmě z tohoto způsobu četby vyplývá několik omezení mého porozumění textu: když foukal vítr nebo kolem jely náklaďáky, tak jsem nic neslyšel. Často jsem přemýšlel nad něčím jiným a nevnímal jsem p. Spenglera. Taky ta automaticky vytvořená e-kniha ze starého vydání měla docela dost chybně rozeznaných slov, ale mnohem horší bylo, že v souboru nebyly odfiltrovány poznámky pod čarou, takže text byl každou chvilku drsně přetržen nějakým odkazem na jiné knihy.  

Zánik Západu podél Ohře.

Byly to krásné dny a panu Spenglerovi za to patří dík. 

Názor na knihu nelze vyjádřit úplně jednoduše: myslím, že hlavní myšlenka bude nejspíš správná, totiž že jednotlivé historické kultury mají každá svůj vznik, růst, úpadek a zánik. Všechno na světě má začátek a konec. Taky si myslím, že je možné, že odpovídající fáze vývoje jednotlivých kultur mají nějaké podobnosti.

Aby se taková teze dala doložit vědecky, tak bych očekával porovnání nějakých datových řad. Ta kniha však vůbec vědecká není. Je to šílený proud vět, v němž jsou jednak zábavné pasáže, ale taky naopak celé dlouhé odstavce, ba i kapitoly, které vůbec nedávaly smysl. Hlavně v úvodu se p. Spengler snažil konstruovat nějaké pojmy popisující živou přírodu, které mi však nepřipadaly přínosné. 

Osobně si myslím, že na základě myšlenky obdobných fází vývoje různých kultur lze vytvořit zábavné komentáře a duchaplné anekdoty. Metodou p. Spenglera však nelze takovou tezi doložit a hezky odprezentovat. Jeho vyprávění je svévolné a neodůvodněně autoritativní takovou měrou, že ani nejblahosklonnější čtenář ho nemůže brát příliš vážně.

Má velice velice málo příkladů z moderní doby: dnešnímu čtenáři je cizí tehdejší samozřejmost, že vzdělaná vrstva znala z gymnázií poměrně detailně dost antických textů přímo v originálu a byla důvěrně seznámena z řeckou a římskou historií.

V tom bych viděl možný přínos pro běžného dnešního čtenáře: přináší aktualizaci starověkých témat způsobem, který dnes není obvyklý a málo lidí ho je schopno. Myslím, že Zánik Západu podává novou živost třeba římským politickým sporům mezi optimáty a populáry. Velice pěkné jsou též kapitoly o raném křesťanství, kde autor vede různé paralely mezi myšlenkovými proudy východního Středomoří i tam, kde je dnes nevnímáme: staří řečtí myslitelé, židovství, mazdaismus, rané křesťanství a jeho jednotlivé směry, islám.

Pokud jde o ideologické využití p. Spenglera pro novou západní pravici, ani zde si nejsem úplně jistý, jestli jim Zánik Západu naplní příslib, který lze čekat dle titulu. Sám autor a jeho dílo jistě historicky patří do tradice německé konzervativní pravice. Jeho myšlenky však myslím nehovoří k dnešku nijak výjimečně úderně. Jistě lze nalézt štěpné citáty, ale dílo jako celek není rozhodně populistické a vlastně ani moc politické. 

Název Zánik Západu sice konvenuje konzervativním pocitům (nejen aktuálním), ale problém je v tom, že název knihy měl hlavně obchodní důvody, neodpovídá však příliš tomu, co se v knize skutečně píše. 

Snad jako jediné téma, které by mohlo rezonovat části dnešní konzervativní pravice, by mohl být odpor k velkoměstům. Velkoměstskou aglomeraci vidí p. Spengler jako základní znak končící fáze kultury; velkoměsto nemá smysl pro krásu, pěstuje ošklivé prostředí, které obývají feláhové - bezcharakterní masa apatických jedinců bez morálních kvalit. Označení feláh si vzal autor ze starého Egypta. Velkoměsto je projevem obchodnické a vzdělanecké fáze společnosti, je mírumilovné, pěstuje vzdělání, může existovat dlouhé generace, než zanikne.

V živé kultuře (na rozdíl od úpadkového velkoměsta) dle p. Spenglera se však muži a ženy "nevzdělávají" k poznání, ale jsou "kultivováni", aby získali "takt". Takt je jedním ze zásadních - a přitom ne úplně jasných - pojmů, které se prolínají celým textem.

Někdy se cituje jeho odpor k ženské emancipaci od mateřské úlohy, když tento vývoj - na dnešní poměry tvrdě, až brutálně - p. Spengler spojuje s šířící se neplodností. V tom je jeho pohled pro dnešek však překonaný a asi neinspiruje moc ani pravici. Na téma rozdílů mezi muži a ženami však lze u p. Spenglera nalézt jistě i zábavné citáty, které nejsou jen o plodnosti. Třeba, že ženy mají více vrozeného taktu určitého druhu než muži:

Jelikož ženy jsou pudovější a je jim bližší kosmický rozměr, přivykají rychleji formám nového prostředí. Ženy z nízkých vrstev se po pár letech pohybují s naprostou jistotou v urozeném světě, avšak stejně rychle klesají zase zpět. Muž se mění obtížněji, neboť je uvědomělejší. Proletář nikdy nebude aristokratem a aristokrat nikdy proletářem. Teprve synové mají takt nového prostředí.

Posledním tématem z tohoto soudku je otázka rasy. Zánik Západu je slova "rasa" plný, ale opět si nemyslím, že je nějak moc relevantní pro dnešní bojovníky identitárních válek. Ani po přečtení knihy si nejsem úplně jistý, co autor pod pojmem "rasa" rozuměl. Dle všeho mu šlo o kvalitu duševní - kvalitu lidského charakteru, skupinu lidí spojených společným osudem, společným taktem; přičemž rozebírá empirický postřeh, že na určitém území se fakticky daří určitému typu takových kvalit a tyto kvality jsou jen omezeně přenositelné jinam. Toto si myslím, že je dobrý postřeh a možná celkem pravdivý. Nezdá se mi však, že by p. Spenglerovi šlo příliš o etnickou příslušnost nebo biologické rysy.

Rasový charakter určité lidské hlavy je slučitelný z jakýmkoliv myslitelným tvarem lebky. Rozhodující nejsou kosti, nýbrž maso, pohled, mimika. Od dob romantiky se mluví o indogermánské rase. Ale existuje árijská nebo semitská lebka? Lze rozeznat lebku keltskou od franské anebo búrskou od arabské? [...] Že kosti jsou lhostejné pro to, co nazýváme vyšší lidskou rasou, lze doložit drastickým pokusem: nechť jsou lidé co nejrůznějších rasových rozdílů pozorováni pod rentgenem a nechť se určuje jejich duševní "rasa". Bude přímo směšné, že pod rentgenem každá "rasa" náhle naprosto zmizí. [...]

Pevná klasifikace ras, ambice všech antropologů, je nemožná. Pouhý pokus o ni odporuje podstatě rasy a každý myslitelný systematický návrh je nutným zkreslením a nepochopením, o co tu jde. Rasa, na rozdíl od jazyka, je naprosto nesystematická. Vposledku má každý jednotlivý člověk v každý okamžik svého bytí svou vlastní rasu.

Nechci tvrdit, že p. Spengler byl moderní liberál, už proto ne, že byl dost možná antisemita (nejsem si jist) a měl i řadu jiných osobních libůstek a nelibůstek - jestli jsem to třeba správně pochopil, tak neměl rád podvojné účetnictví. Nebyl však současně asi ani nacionálně socialistický germánský rasista a distancoval se - ne bez osobní statečnosti - ještě za svého života od nacistické politické praxe. Byl dítětem své doby, konzervativním německým profesorem, který vydal knihu v době traumatu z prohrané války a pachuti z vypjatého válečného nacionálního velikášství.

Dělal jsem si čárku pokaždé, kdy psal něco o Češich nebo Čechách, ale nakonec jsem si udělal jen jednu čárku, když ve výčtu raných reformátorů zmínil jméno p. Husa. 

Závěrem bych tedy zhodnotil čtenářský dojem tak, že titul Zánik Západu je klamavou reklamou a nic o  zániku Západu nepíše. Fajnšmekrům snad může přinést trochu potěšení ze sáhodlouhého nového přeříkání starověkých politických a ideových hádek. Největší zklamání asi přinese těm, kdo by čekali politický pamflet vyjadřující se k současné anglosaské kulturní válce. Na knižních portálech se těší stále překvapivě vysokému hodnocení: dle mého vysoké hodnocení pramení spíše z pýchy čtenářů, že přetrpěli zmatený žvanivý text. Osobně tuto knihu příliš vysoko necením, ale když už jsem dal druhý díl, tak bych se příležitostně podíval ještě na první díl, zda nebude zajímavější. Když jsem jím namátkou listoval, tak mi přišel legračnější - narazil jsem třeba na pasáž, kde p. Spengler autoritativně stanoví ideologický význam různých barev.

(Překlady jsou veškeré mé, takže nejen kostrbaté, ale nejspíš i nepřesné.)


První věta knihy:  Pozoruj večerní květiny, když se v klesajícím slunci jedna po druhé ukládají ke spánku: prostoupí tě něco tajemného, pocit záhadného strachu před před tímto slepým, snovým, se zemí spojeným bytím.

Poslední věta:  Ducunt fata volenteni, nolentem trahunt.


Databáze knih: 81 % (ze 16 hodnocení)
Goodreads: 89 % (z 246 hodnocení)

 


 



Žádné komentáře:

Okomentovat