Dnešní knihu mi doporučil a rovnou půjčil pan president fandomu. A trefil se: líbila se mi hezky.
Jsem ideální cílová skupina: mám obecný zájem o literaturu a jméno p. Fukse mi něco říká, zejména vím, že existuje známý film Spalovač mrtvol, natočený podle jeho románu. Současně jsem však nic od p. Fukse nečetl a ani neviděl filmové adaptace jeho děl.
Knížka je napsaná skutečně skvěle: dvojportrét je beletristický a dokumentární. První polovinu tvoří beletrizované vyprávění několika klíčových scén ze života spisovatele p. Fukse.
Druhá polovina knihy je pak životopisná a literárněvědná: zahrnuje i reportážní texty z toho, jak p. Poláček dělal výzkum pro svou knihu. Popisuje hledání v archivech, na úřadech, i setkání s posledními žijícími pamětníky z okolí p. Fukse, včetně kompletních regulérních rozhovorů.
Beletristická část je vyprávěná krásným čistým jazykem a plyne hladce. Druhá, faktická, část pak příběh výtečně dokresluje. Ukazuje totiž zvláštnosti povahy protagonisty: byl to homosexuální podivín, nepraktický jedinec, který si úzkostlivě chránil soukromí i před nejbližšími přáteli, veškerý styk s lidmi a témata hovorů pečlivě řídil a omezoval a nebyla mu cizí ani záměrná mystifikace.
Z bulvárního hlediska je nepřekonatelnou anekdotou katastrofický pokus p. Fukse o svatbu. Využil uvolnění režimu v 60. letech a - z ne zcela pochopitelných důvodů - se oženil s italskou intelektuální dámou z vysoce postavené rodiny. Velkolepá svatba v roce 1964 začala obřadem v milánské bazilice Santa Maria Maggiore. Společenský význam nevěstiny rodiny dokládá i to, že ji s p. Fuksem oddával osobně biskup, který ve své řeči předčítal z blahopřejných telegramů novomanželům, včetně telegramu od papeže p. Pavla VI. a jiného telegramu od legendárního italského komunistického funkcionáře p. Palmira Togliattiho. Mnohé z povahy p. Fukse ukazuje, že bez ohledu na obrovský rozsah ostudy si po obřadu celou věc spontánně rozmyslel, svedl mladého rumunského číšníka, který obsluhoval hosty na svatební hostině a ujel s ním pryč a následně se vrátil do Československa, kde se skrýval v blázinci. Tam mu pomáhal slavný p. Plzák. Po zbytek života p. Fuks odmítal jakékoliv zmínky o této epizodě.
Osobně se mi nejvíc líbila scéna v beletristické části, která popisuje stylový večírek ve Fuksově bytě. Hlavní náplní večírku byl poslech italských operních árií z gramofonu, které prý byly mezi muži jeho založení oblíbené (jinak z ženských umělkyň milovali prý výhradně jen paní Hanu Hegerovou). Požitek z árií byl stupňován zábavným číslem p. Jaroslava Čejky, kterého si čtenáři mé generace a starší pamatují z TV estrád, kde zpravidla imitoval slepici. Na pánsko-pánském večírku u p. Fukse se p. Čejka převlékl za operní pěvkyni a do zvuku gramofonu předváděl pantomimicky její pěvecké vystoupení.
Na to navazuje výtečná část v dokumentární polovině, v níž p. Poláček ještě vyhledal p. Čejku v domově pro seniory a setkal se s ním.
Kniha vyšla již v roce 2013 a asi nejsem sám, kdo o její existenci nevěděli. Jedná se o naprostou skrytou perlu a bezvýhradně ji doporučuji.
V tomto záznamu na blogýsku jsem vypíchl nějaké bulvární legrace. Je potřeba však zdůraznit, že knížka sama nemá žádnou agendu, kterou by se p. Poláček snažil čtenáři nutit či podsouvat, ať už idealizující nebo zesměšňující. Jeho jediným zájmem je poctivá kritická intelektuální a uměnímilovná zvídavost ohledně tohoto zajímavého fenoménu české literatury a kultury vůbec, jenž pomalu upadá v zapomnění, a snaha zachytit mizející stopy Fuksova tajnůstkářského života. Vedle životopisných prvků je rovnocennou součástí i shrnutí literárněvědných názorů na Fuksovu tvorbu.
Především však kniha nabízí čtenáři cestu k Fuksovu literárnímu dílu.
První věta knihy: Minul večer, minula noc a přišlo ráno.
Poslední věta: Tam byla realita dostatečně vyšperkovaná detaily jeho existenciálního labyrintu.
Databáze knih: 85 % (ze 33 hodnocení)
Goodreads: 92 % (z 5 hodnocení)
Žádné komentáře:
Okomentovat