Hvězdnou horu jsem si koupil minulý víkend, když jsem si udělal kombinovaný sportovně-pracovně-kulturní bod nedělního programu: vzal jsem kolo a vyjel si na podzimní pražskou vyjížďku do města. Za cíl jsem si dal knihkupectví, kde jsem se chtěl podívat se na jednu knížku do práce.
Nové vydání Hvězdné hory vyšlo letos a těch sto dvacet stránek je čtení tak na tři hodiny. Řekl bych, že jde o případ, kdy je legitimní si přiznat, že čtenářský zážitek je jen z menší poloviny tvořen samotným textem a z té (logicky větší) poloviny ho vytváří kontext - ostatní okolnosti a autosugessce čtenáře.
Vyprávění v první osobě plyne jasně, klidně a rychle: evropský cestovatel pozdní viktoriánské doby v nepřístupných končinách Afriky zkoumá zvláštní izolovanou otrokářskou komunitu, jež vznikla před staletími z marsovského výsadku na Zemi.
Na začátku samozřejmě nechybí získání informace od umírajícího šíleného vědce a závazek protagonisty k naplnění jeho záměru:
"Vám, jen vám svěřuji své tajemství," řekl mi umírající. "Pokračujte v mém díle a ve jménu vědy a lidstva ho doveďte do zdárného konce."
Zasmál jsem se. "Vědou opovrhuji. A lidstvo nemám rád."
To byl pro mě dobrý začátek!
Na knížce je zábavný hlavně její kontext: o p. Brjusovovi jsem dosud neslyšel. Dle doslovu jde o básníka, spoluzakladatele ruského symbolismu. Hvězdnou horu dokončil asi roku 1899; nikdy ji však nevydal, patrně kvůli pochybám o jejích literárních kvalitách. Byla publikována až mnoho let po autorově smrti: v Sovětském svazu v polovině 70. let a prakticky ihned poté i česky na pokračování v Sedmičce pionýrů.
Letošní vydání přináší nový překlad a původní ilustrace.
Ke knize bych měl asi dva komentáře, či spíše dojmy.
Ohledně autora ten, že přes odstup času a historických dějů vidím za tímto drobným dílem snímek mladého sebevědomého moskevského intelektuála z obchodních vrstev, který naplno prožíval dynamiku posledních desetiletí ruské monarchie; nejspíš neměl žádnou pochybu, že ruská kultura je integrální součástí (západo)evropského kulturního dění a bude ho významně spoluutvářet. Řekl bych, že pozdější vývoj se zkomplikoval.
Druhý dojem je vydavatelský: nelze nevidět takový počin jako projev čirého potěšení, že vydavatel objeví podobný text staré ruské fantastiky a pro radost ho vydá prostě proto, že může - a že se třeba najdou čtenáři, kteří potěšení budou sdílet.
Závěr laboratorních prací: kniha mě potěšila, mohu ji doporučit.
První věta knihy: Když jsem otevřel oči, obloha byla tmavě modrá a hvězdy velké a zářivé.
Poslední věta: Neměl jsem, kam jinam bych šel.
Databáze knih: 68 % (z 5 hodnocení)
Goodreads: 69 % (ze 14 hodnocení)
Žádné komentáře:
Okomentovat