V létě jsem četl od p. Poláčka životopisný dvojpotrét p. Fukse a byl jsem nadšen (článek zde). Když jsem teď přemýšlel, čím si udělat na letošní zimu radost, našel jsem jeho další dvojportrét. Věnuje se opět jedné kontroverzní a záhadné postavě moderních českých dějin - p. Jiřímu Arvédu Smíchovskému.
Sám jsem o p. Smíchovském dosud neslyšel, ale zjevně jde jinak o celkem známou osobnost: byl povědomý i mému pubertálnímu synkovi. Což mě zaskočilo!
E-kniha Malostranský ďábel: život a smrt dr. Smíchovského byla opět naprostou čtenářskou lahůdkou od první do poslední věty.
Beletrizovaná první (dominantní) část životopisu začíná na samém konci životní cesty protagonisty - v roce 1951 ve věznici Mírov, kde si odpykával doživotní trest za kolaboraci s nacisty a zbývaly mu již jen poslední dny života. Umírání v beznaději mrazivého hradního vězení, plného násilí a zvůle, tvoří setrvalou působivou kulisu celého životopisu.
Vyprávění pak jde napřed proti proudu času k momentům, které hlavního antihrdinu dovedly právě k tomuto konci. Prostřihy do minulosti jsou působivé: jakožto čtenáři sledujeme zdánlivě bezvýznamné epizody ze života hlavního antihrdiny, který nic netuší (přestože má o svých schopnostech to nejvyšší mínění), ale my už víme, jak zásadní dopad na něj už zanedlouho budé každá taková příhoda mít.
I když p. Smíchovský byl tak excentrickou postavou, že se do ní nedovedu dost dobře vžít, jeho osud je fascinující. Vidíme, že jeho vkladem do vlastního osudu byl pocit intelektuální nadřazenosti a setrvalá snaha sehrávat situace podle svých egoistických pravidel; v klidnějších dobách by snad prožil třeba i zajímavý a společensky úspěšný život. Pro něj bohužel byl však konfrontován s dějinými zvraty takového kalibru, že občasná osobní vítězství ho jen uvrhovala v dalším kroku do hlubšího bahna.
Nechci zde opakovat životopisné údaje, které si každý snadno dohledá. Stručně snad jen tolik, že p. Smíchovský byl potomkem staré malostranské středostavovské německo-české rodiny; naděje rodičů ohledně nadaného syna kalila však jeho homosexualita. Ze studia práv na pražské německé univerzitě byl povolán na italskou frontu první světové války, kde dezertoval, vstoupil do čs. legií a začal spolupracovat s italskou tajnou službou. V Itálii a Francii po velké válce vystudoval práva, teologii a filozofii - získal rozsáhlé vzdělání ve starověkých jazycích. Fascinoval ho okultismus a magie, uvádí se jako český představitel hermetismu. Vrátil se do Československa a za Republiky ve sklepě rodinného domu na Malé Straně vyvolával ďábla a byl členem okultních kroužků - díky finančnímu zajištění a intelektuálnímu rozhledu členem váženým a vyhledávaným.
Ve sčítání lidu se hlásil k německé národnosti, politicky se přiklonil k českým fašistům. Po německé okupaci se stal předmětem zájmu německé tajné služby Sicherheitsdienst a stal se jejím zaměstnancem. Přijal německé občanství a začal užívat německou verzi jména. Pro SD vypracovával analýzy o české politice a společnosti a zpracovával okultistické materiály. Jako kolaborant byl po válce odsouzen lidovým soudem na doživotí a po dobu vazby a vězení sloužil novým socialistickým úřadům jako udavač.
Knížka je stručná, ale hutná. Těžko označit, které pasáže jsou významnější a které méně.
Jedním vrcholem je bezpochyby převyprávění hlavního líčení před lidovým soudem, kde se p. Smíchovský hájil z obžaloby pro spolupráci s nacisty za Protektorátu. Jestli jsem to správně pochopil, tak podezření z udávání konkrétních lidí byla i spíše vyvrácena (i před přísným lidovým soudem), naopak byly doloženy případy, kdy jednotlivcům pomohl. Zaměstnání v německé tajné službě je nepochybné - současně však bylo proloženo trojím vězněním za války: čert aby se v tom vyznal! Jen poslední zatčení zinscenoval p. Smíchovský sám na samém konci války, ve snaze zlepšit svou pozici po konci Protektorátu a obnovení Republiky. Pražské povstání ho tak zastihlo v cele pankrácké věznice.
Tak, jako je zamotaná jeho kolaborace, byly složité i jeho osudy v době poválečné. P. Smíchovský měl rozsáhlé informace a na hodně lidí toho hodně věděl: do určité míry úspěšně se snažil hrát zpravodajské hry s aparátem nového socialistického režimu. Kniha nás provází fascinující dobou násilné porevoluční justice, v níž si žádný aktér nemohl být jist, jakou roli bude hrát zítra: dnes vyšetřovatel, který tluče kolaboranta, zítra stejný kolaborant ve službách nového režimu tluče včerejšího vyšetřovatele.
Samotný závěr života p. Smíchovského tak ovlivnil proces se spikleneckým centrem p. Slánského. Vyšetřovatel p. Plaček, se kterým měl p. Smíchovský dohodu a úlevy ve vězení, byl semlet soukolím stalinismu, které sám pomáhal roztáčet, a s ním definitivně ztratil vše i p. Smíchovský, do té doby prominentní vězeň.
Jestli jsem správně pochopil, tak konkrétním lidem uškodil p. Smíchovský prokazatelně právě až za Gottwaldova režimu: někde se uvádí, že udal snad až 50 osob - nevím však přesně, o jaké osoby šlo. Vedle usvědčení skutečných kolaborantů poskytoval p. Smíchovský patrně i smyšlená svědectví, aby nový režim mohl politické protivníky zlikvidovat jako kolaboranty s nacismem.
V závěru beletristické části pak umírající p. Smíchovský hovoří se svým spoluvězněm p. Zemkem, převorem znojemského kláštera, odbojářem proti Němcům, který byl již v r. 1948 jako jeden z prvních kněží odsouzen za protisocialistickou činnost. Hovor se točí i kolem satanismu jednoho a zbožnosti druhého.
Druhá, publicistická, část knihy pak zachycuje především dvojí setkání mladého p. Poláčka, který se v závěru studií odhodlal navštívit v domě na Malé Straně sestru p. Smíchovského. I tyto pasáže jsou skvělé a v ničem nezaostávají za beletristickou částí.
Závěrem bych ještě rád poznamenal, že kniha je průběžně ilustrována kolážemi dobových materiálů: jak fotografických, tak textových. Každá kapitola má jako motto několik citátů z tisku či dobové literatury. Citáty jsou doslova rozkošné. V kontextu zoufalého zlého reakčního satanisty umírajícího na Mírově pod tíhou nového režimu vedeného pokrokovým čistě vědeckým světonázorem je geniální motto hned první kapitoly, kterou tvoří úryvek z dobové pokrové básně:
Když jsme si v dílně pověsili
Gottwaldův obraz nad svůj stůl,
jako by utajené síly,
věřte si nebo nevěřte,
se v každém náhle probudily.
(Otto Ježek: „Gottwaldův úsměv“ – úryvek, Mladá fronta, 14. 6. 1951)
Budu se opakovat, ale dvojportréty p. Poláčka byly pro mě čtenářským zážitkem, pro který nenacházím srovnání.
První věta knihy: Hrad Mírov.
Poslední věta: Ovšem je možné, že si ho skutečně odnesl sám ďábel do pekla.Databáze knih: 82 % (ze 32 hodnocení)
Goodreads: 85 % (z 12 hodnocení)
Žádné komentáře:
Okomentovat