Jako samodárek k posledním Vánocům jsem dopořídil několik titulů vydavatelství Nová vlna. Mezi nimi i výbor povídek p. Housera.
Povídky p. Housera se mi hodnotí těžce. Píše si extrémně svévolně, z pózy, kterou nedovedu dost dobře vystihnout. Především nejde vlastně o pózu, ale možná o žitou praxi. Protagonisté žijí osamoceně, či v kuriózních přátelských vztazích, především však žijí zcela svobodně: pohrdají lidmi, rodinou, kariérou, majetkem a jakýmkoliv konvenčním úspěchem. Bývají však posedlí nějakým intelektuálním posláním.
Řekl bych, že jde o texty, které nezapadají do naší doby, která se ze všeho nejvíc děsí narcisismu.
Nálada a tón jednotlivých povídek se dost liší. Většinou mají nějaký fanastický prvek; odehrávají se buď ve vesmíru anebo na Praze 5. Cementárna z titulní povídky Pán cementárny je zjevně v Radotíně.
Na jednom místě se v knize píše: "knihovna si libuje především v titulech na hranici prózy, poezie a odborné literatury". Taková charakteristika se hodí i na tuto sbírku.
Když se zamyslím, která povídka na mě zapůsobila nejsilněji, tak asi jedna dosti smutná a krajně poetická - má název Sladká je smrt. Jde spíše o báseň, než prózu; všechny odstavce začínají právě návětím "sladká je smrt".
Sladká je smrt na místě, kam vlaky pouze směřují, ale žádný odsud neodjíždí. Protože však naplnit tuto podmínku je obtížné, přístupná je rovněž mírnější varianta, vyžadující alespoň místo nedaleko konečné stanice zapadlé tratě.
Společně jsme s manželkou doma poslouchali i výtečný dlouhý text Život v Údolí, poněkud fantasmagorický životopis zesnulého archeologa Alexe, u kterého jsme se prakticky v každém odstavci chechtali. Předmluva sice uvádí, že povídky nemáme brát jako pražské příběhy, ale těžko nemyslet na nápadnou podobnost Údolí z povídky s Prokopským údolím na západní straně Prahy.
Ve své poslední práci, zapisuje si Alex, jsem se pokusil zmapovat úvahy řady učenců, kteří přemýšleli, proč ložiska mědi odpovídají právě modré značce. Pravda je, že některé měďnaté sloučeniny jsou skutečně modré (v závorce napsáno a posléze přeškrtnuto - modrá skalice používaná k hubení škůdců, hubit až do vyhubení), ale jiné zase zelené a samotný kov má barvu nejspíš červenou. V údolí nejčastěji se vyskytující rudy jako malachit jsou zelené a zelený je rovněž oxid, který vzniká korozí mědi účinkem atmosférického kyslíku.
Co s tím vším dál? Jiné rudné žíly ani další podobná přiřazení mezi jeskyněmi, rudnými žilami a turistickými značkami nikdo nenašel, i když i takové bizarní teorie se vyskytly. Musely to být zajímavé časy, kdy pravěcí prospektoři těžili první kovy a jedinou stopou jim byla modrá turistická značka.
Patří se však připomenout zásadní okolnost: jsme čtenáři krajně podjatí. U některých povídek jsme si říkali, kolik je na světě dalších lidí, kteří pochopí třeba povídku o Jürgenovi, Kurtovi a Helmutovi - postavách z románu Garik p. Dostála.
Především p. Houser je (spolu)objevitelem a (spolu)vydavatelem legendárního románu Garik. Ještě po desetiletích si pamatuji, jak se svými pražskými přáteli za námi dorazili do Staré Role, hovořili s autorem a získali jeho svolení k publikaci.
Knihu tedy v každém případě doporučuji.
První věta knihy: Předpokládá se, že demiurg, zručný řemeslník, vytvořil nový svět tím, že ochutnával ten starý, pozřel vše, co mu přišlo na jazyk, co dokázal zaškrtit svými kožnatými křídly, drápnout, rozervat zobákem, utlouci ocasy a v sobě dále zpracovat.
Poslední věta: Zůstali tedy stát ve frontě oba, koupili vodku a pak se hladoví vrátili do svého vymrzlého, špinavého iglú.
Goodreads: 100 % (z 1 hodnocení - heslo jsem založil)
Databáze knih: dtto
Žádné komentáře:
Okomentovat