Po dlouhé době text, který mě ihned zaujal, uchvátil a rozesmál. Na silvestrovském knihomolském večírku u přátel ležela na stolku mj. kniha, kterou si paní domácí přivezla z nedávné cesty na Slovensko. Podíval jsem se na vydavatelský text na zadní obálce, zaujal mě. A když jsem se začetl do předmluvy, věděl jsem, že tuto knihu si musím sehnat.
Krátká předmluva uvádí čtenáře do konceptu, že Čína padělá pro komerční účely ruskou literární klasiku - podobně, jako tam vznikají padělky značkových tepláků, aut nebo hodinek. Geniální mi připadaly odstavce o fiktivním investigativním dokumentu, v němž lidskoprávní aktivista odhaloval prefidní praktiky čínského režimu, jenž nutí profesory literatury z celého světa vytvářet padělky ruské klasiky vydávané pod jmény jako Tolsztoi, Dostojevzki nebo Toorgenef.
Pár měsíců po objevení kamionu s falešnou ruskou klasikou mě přítel z nevládní organizace upozornil na nelidské podmínky, v nichž je tato falešná klasika psána. Autoři, kteří se pančováním ruské klasiky živí, se prý pravidelně účastní tvůrčích kempů v odlehlých končinách severovýchodní Číny. [...] Do táborů přijímají většinou emeritní profesory literatury, nejlépe epileptiky, které nutí pít litry vodky, zakládat anarchistické kroužky a hádat se o existenci Boha, aby se co nejvíce přiblížili životním podmínkám, v nichž vznikala skutečná ruská klasika. Směšné honoráře, které si vydělají psaním, je nutí prohrávat v místním kasinu, věrné replice toho z Baden-Badenu.
Knížka je útlá: vedle 11 krátkých povídek a již zmíněné předmluvy obsahuje namísto doslovu ještě jeden kvazipublicistický text, a sice rozhovor s alter ego autora vystupujícího pod jménem Anton Pavlovič Čehov. V rozhovoru autor radikálně účtuje s celou moderní literaturou, čtenáři a zejména se slovenskou kulturou a společností vůbec.
REDAKTOR: [...] Opravdu si myslíte, že na Slovensku se nemůže odehrát skutečný román? Vy svůj národ vůbec nemáte rád?
ANTON PAVLOVIČ ČEHOV: [...] V románu odehrávajícím se v Paříži nemusíte čtenářům dlouho představovat dějiště - všichni ho znají z literatury. Revúcu pořádně nezná nikdo ani v Bratislavě, natož v Paříži, a proto vyžaduje popis. [...] Revúcu je třeba pracně a zdlouhavě popisovat, a jak všichni víme, popisy jsou to první, co se v beletrii přeskakuje. Kolik lidí dokáže až do konce přečíst Hugův popis Paříže v Chrámu Matky Boží? Vy jste to dokázal? Tak vidíte... A to je popis Paříže! Katedrály Notre-Dame, ne revúckého kulturáku! A protože slovenská literatura se neobejde bez dlouhých popisů a vysvětlivek, přeskakuje se raději slovenská literatura jako taková.
K mému překvapení samotné povídky byly jen málo demonstrací parodického záměru. Odehrávají se sice v ruském prostředí, avšak nikoliv době starého Ruska, nýbrž v neurčité modernější době - zdá se, že v poválečném Sovětském svazu. Jména protagonistů, tragický životní pocit a ruské reálie odkazují k ruské klasice, ale oproti předmluvě a doslovu nejsou vůbec humorné, nanejvíš hořce tragikomické.
Celkový dojem z přečtení není tedy vůbec tak podbízivě zábavný, jak se mi zdálo z prvního dojmu. O to podnětnější tahle útlá kniha je.
Určitě tedy mohu Ruzkou klaziku doporučit.
Závěrem poznámka k českému vydání. Na silvestrovském večírku jsem listoval slovenským originálem, který je i velice pěkně provedený coby kniha. Když jsem hned na Nový rok usilovně hledal tuhle knížku na e-shopech, netušil jsem, že existuje i český překlad, který mi nakonec z levných knih dorazil. Pokud má někdo volbu, doporučoval bych slovenský originál: česká verze není špatně provedená, má mnoho ilustrací, ale odrazovala mě divnou sazbou téměř bez okrajů. Zamrzely mě dvě gramatické chyby v překladu. Největší problém s překladem jsem měl v závěrečném interview, kde se již docela dost z mého čtenářského zážitku ztratilo v překladu: pokud slovenský autor naštvaně horlí proti slovenské společnosti, musí český překlad nutně vždycky zploštit emoce a nemá šanci přenést autentický pocit. V rozhovoru jsem se též nepříjemně vytrhl z ponoření do četby kvůli redakčnímu rozhodnutí přenést jednu nebo dvě slovenské reálie do českého kontextu, což považuji za zbytečné a bohužel mě pokaždé od textu dost odcizilo.
První věta knihy: S ruzkou klazikou jsem se poprvé setkal před pěti lety, v době, kdy se o ní nepsalo ani zdaleka tak často jako dnes.
Poslední věta: Pozvete mě na tu vodku?
Databáze knih: 83 % (ze 143 hodnocení)
Goodreads: 84 % (ze 792 hodnocení)
Žádné komentáře:
Okomentovat