Jsou doporučení, která nelze opomenout. Knihu pana Zibury mi doporučil a půjčil mladší synek. Byť jsem pak zjistil, že od tohoto autora četl jinou knihu.
Nebýt doporučení od synka, asi bych se nepustil do čtení cestopisu současného mladého cestovatele. I když na druhou stranu téma svatojakubské cesty mě docela zajímá. Asi jako spoustě jiných unavených lidí středního věku, i mně připadala myšlenka takové poutě zajímavá.
Všechny cesty vedou do Santiaga je cestopisný deník z autorova druhého svatojakubského putování. První absolvoval ještě jako teenager; na cestu se vrátil myslím cca po 10 letech, v covidovém roce 2021. Šel trasu z francouzské strany Pyrenejí, z městečka Saint-Jean-Pied-de-Port, což je nejméně 900 km.
Kniha je psaná civilním jednoduchým jazykem, vyprávění plyne lineárně; odpovídá způsobu vzniku, kdy si autor každý večer na ubikaci zapsal zážitky z daného dne.
Zpočátku mě lehce dráždila banalita vyprávění: v textu zcela absentuje cokoliv spirituálního. Protagonista konverzuje cestou s různými spolupoutníky, začasté důchodci. Setrvalým motivem jsou přízemní nepříjemnosti, jichž je pěší putování po Španělsku plné: nedostatek levných ubikací, horko, chrápající spolunocležníci, kteří činí z většiny nocí peklo, podobně jako brzy ráno vstávající chrti, kteří chtějí být první v cíli další etapy, aby jim neuteklo místo v ubytovně. Špatné snídaně, neochotný personál, špína u cesty, cesty vedoucí zčásti nemalebnými, až odpornými krajinami - včetně dlouhých úseků podle dálnice. Povrchní konverzace s poutníky, které se pořád opakují.
Dlouho jsem autorovi v duchu spílal, proč vůbec nenapíše, z jakého důvodu vlastně na tu pouť šel. Až on potom v polovině to v jedné kapitole prostě napsal.
Ač jsem přistupoval ke knize skepticky, nakonec mě přesvědčila. Od tématu svatojakubské pouti jsem očekával spirituální obsah; ale uznávám, že přístup p. Zibury je přínosnější. Odráží nejspíš věrně aktuální realitu, v níž toto putování je globálním trendem a masovou módou. Veškerá infrastruktura stezek návalu pochodníků nestačí, a to ani ve slabším covidovém roce.
Přečetl jsem ji se zájmem a odnesl jsem si z ní ten poznatek, že něco takového rozhodně nechci absolvovat. Zvlášť, když bych zvládl maximálně nějaký kraťounký záverečný kus, o němž píše autor již značně znechuceně, že poslední cca stovku kilometrů se jde v průvodu obrovského davu, protože tento úsek chodí i lidé, kteří nemají na delší variantu chuť či čas.
Nakonec na mě kniha zapůsobila silně, i přes počáteční skepsi. Mohu ji tedy doporučit.
První věta knihy: "Hola", pozdravila mě žena ve věku mojí maminky, a aniž vzhlédla od stolu, vzala si ode mě pomačkanou knížečku.
Poslední věta: Buen camino!
Databáze knih: 93 % (z 513 hodnocení)
Goodreads: 93 % (ze 400 hodnocení)
Žádné komentáře:
Okomentovat