Procházka po malvazineckém hřitově (Mgr. Julie Jindráková)

Dnešní článek bude spíš deníčkový zápis o nedělní procházce, než recenze knihy.

K brožuře o malvazineckém hřbitově jsem přišel relativně neobvykle: sebral jsem ji na schránkách u nás v paneláku. Počítám, že nejsme jediný panelákový vchod v ČR, kde se spontánně vyvinulo nějaké místo, kam lidé pokládají různé věci, které by si sousedé mohli diskrétně vzít a využít. Jednou na schránkách ležela právě tato brožura. Je jasné, že jejímu turisticko-vlastivědnému zaměření jsem nemohl odolat.

Brožura přináší jednak přehled uměleckých děl, které se nacházejí na hřbitově. A dále i výběr nejzajímavějších osobností, které tam jsou uloženy, se stručným připomenutím jejich osudů a významu. 

Celé se to náhodně propojilo s knihou p. Housera, kterou jsem četl nedávno, kde se právě zmiňoval i malvazinecký hrob p. Ladislava Klímy.

Celkový dojem bych shrnul tak, že publikace, která na první pohled vypadá obyčejně, byla nakonec udělaná velice pěkně. Prohlédl jsem si ji rychle se zájmem a krásně mě inspirovala k nedělnímu výletu na Malvazinky. 

Byl jsem doma sám, neměl jsem co dělat, tak jsem si půjčil manželky elektrokoloběžku a udělal si osobní výlet. Bylo nedělní odpoledne, na velkém hřbitově jen pár lidí a podle plánku v brožuře jsem si pomalu prošel hroby několika osobností, které mě nějak zaujaly. Čísla hrobů jsem přitom na hřbitově nikde neviděl uvedeny, takže člověk se trochu projde, protože konkrétní hrob musí najít v příslušném sektoru.

Zde jsou mé poznámky hřbitovní obecně, i malvanzinecky zvláště:

- Mám tendenci podceňovat oběti Protektorátu (vyjma rasově pronásledovaných - díval jsem se před časem na údaje, jaké procento Židů přežilo holokaust v jednotlivých zemích a v české kotlině byla genocida bohužel mezi těmi nedůslednějšími). Ale na pražském hřbitově, kde jsou hrobky mnoha elitních pražských rodin, je vidět, že v těchto vrstvách položilo život v odboji proti Němcům mnoho lidí. Zaujala mě cedulka upozorňující třeba na hrob rodiny, která pomohla p. Gabčíkovi s p. Kubišem: byli všichni napřed odvezeni na výslechy do Berlína a následně do koncentračního tábora, kde byli postupně všichni popraveni ranou do týla. Cedulka uvádí přesný čas popravy a pořadí, kdy otec rodiny byl popraven jako poslední.

- Jsem z rodiny, která není náboženská, takže nemám pro tyto věci příliš cit. Ale i já jsem si říkal, že takový hřbitov je zajímavá instituce: působivě vyjadřuje majetnictví komunity k zemi, kde jsou pod náhrobky uloženi předkové. Současně jsou náhrobky, zvláště ty staré, pozoruhodným prestižním objektem, dříve důležitou ostentativní demonstrací statusu. Všichni ti vrchní inženýři, choti prokuristů a akademičtí malíři vypsaní zlatým písmem na náhrobcích převyšujících vše okolo. Doklady prestiže přetrvaly, ale současně nemohou zakrýt naprostou pomíjivost a marnost veškerého luxusu před soudem času. Zakladatelé a učenci gründerského zlatého období vlády p. Františka Josefa I. si nechali stavět luxusní náhrobky pro celý svůj rod, ale v mnoha případech se dle nápisů o zemřelých potomcích zdá, že mocný začátek rodu neměl dlouhého ani velkolepého trvání.

Legionář, mistr šachu a zemský soudce,
odbojář. To stojí za zaznamenání
i s odstupem doby. 

 

 - Zpětně viděno jsem si vybral jako pro sebe nejzajímavější hlavně autory stojící na pomezí filosofie a literatury:

   - Kdo nemá brožuru, tak obtížně najde hrob p. Ladislava Klímy. Jeho jméno uvádí totiž jen kniha ve spodní části a písmena jsou značně vybledlá.

Láďa.

    - p. Egon Bondy a p. Milan Machovec: zaujalo mě, že mají společný hrob. Nevím proč.

Filosofický spolek.

    - Potěšilo mě, že spolek Jedenadevadesátníci udržuje i hrob mjr. Rudolfa Lukase, takto předobrazu postavy npor. Lukáše ze Švejka.

„Až přijedeme do Budějovic, tak si to s vámi vyřídím!
Víte, Švejku, že vás dám zavřít?”
„Poslušně hlásím, že to nevím. Ještě jste se o tom nezmiňoval.”

   - Našel jsem si i hrob p. Ladislava Kozelky, akčního umělce z Karlových Varů. Jestli mě paměť neklame, na počátku 80. let nás vzala naše p. třídní učitelka na prvním stupni (tehdy mladá dáma s estetickými sklony) na vycházku do lázeňských lesů, kde jsme malovali na kameny. Byť to bylo asi ve druhé třídě, dle mého to s paní učitelkou tehdy organizoval právě p. Kozelka; rozhodně myslím, že tam byl nějaký hipík. Druhé moje setkání s tímto regionálním umělcem je nepřímé, ale památné: můj kamarád p. Dostál vyprávěl s chutí skvělou historku z karlovarského klubu Propaganda, kde trávil počátkem 90. let velmi mnoho času. Jednou tam prý tehdy vystupoval s performancí p. Kozelka: jestli si správně pamatuju z vyprávění, tak napichoval na klacky mrtvé ryby, které namáčel do hořlaviny v kýblu a zapaloval je. Jedna zapálená ryba mu ale z klacku spadla do kýblu s hořlavinou, která vyšlehla obrovským plamenem a klub museli evakuovat.

KV performer.

 - Asi jsem jediný na světě, kdo hledal hrob p. Kozelky a přitom mimochodem našel i hrob p. Karla Gotta, který je dva metry vedle. A ukázalo se jasně, kdo je novodobým patronem českého národa: přestože byl hřbitov celkem prázdný, hrob zlatého slavíka si bez lidí prakticky nelze vyfotit ani po pěti letech od jeho smrti.

Letos jsem to opravdu nečekal.

 

Tím se dostávám ke zlatému hřebu svého výletu. Když jsem končil a kráčel jsem si odemknout kolobku ke stání pro kola, vyšel z vrátnice hřbitova směrem ke mně pán, ještě o něco starší a menší než já. Všiml si, že chodím po hřbitově podle brožury a ptal se mně, kde jsem k ní přišel a které hroby mě zaujaly. Pár minut jsme si v tom nedělním odpoledni povídali a v principu jsme probrali národní historii, filosofii a život celkově. Nejvíc si pán stěžoval právě na Mistra Gotta - bylo zřejmé, že jakožto konservativní intelektuál není příznivcem této popové ikony. Člověk by si myslel, že sedět na vrátnici hřbitova je relativně nestresová činnost. Ale pán mi říkal, první dva tři roky po smrti p. Gotta chodil každý den z práce vyšťavený a kdyby ho někdo v tramvaji cestou z práce oslovil, poslal by ho do háje. Ke hrobu chodily davy a všichni se ptali zřízence, kde hrob najdou. Pána rozčilovala nízká kulturní úroveň Karlových fanoušků a že se neuměli ani vyjadřovat a pořádně se zeptat, co chtějí. Evidentně je tak trochu trolil. 

Nejhorší byl třeba prý návštěvník, který se jen zeptal, "kde je ten hrob?", "který?", "no ten nejvýznamnější!". Tak tomuto návštěvníku pán na vrátnici řekl: "Jestli myslíte hrob dr. Jesenského, tak ten je tady vpravo."

Jiný návštěvník hřbitova popudil mého nového známého zase dotazem, kde má hrob "Karel". Pán se ho ptal "jaký Karel?". "No, veliký Karel". "Pane, Karel Veliký zde neleží, ten má hrob v Cáchách."

Závěr laboratorních prací: vycházka se mi líbila hezky. Brožura byla vydána zřejmě v malém nákladu, takže ji lze asi těžko získat. Pokud ji uvidíte ležet na schránkách i ve vašem panelovém domě, tak ji doporučuji. Zejména ve spojení s reálnou procházkou po malvazineckém hřbitově. Hned vedle je malebná kolonie malých domků nejistého původu, údajně navržených po první světové válce anglickým architektem pro smíchovskou obec. Cukrárna s lákavým názvem Snídejte šampaňské je však zřejmě dlouhodobě uzavřena.

První věta knihy: Původní smíchovský hřbitov se nacházel kolem kostela sv. Filipa a Jakuba na dříve Jakubském, dnes Arbesově náměstí na Smíchově.

Poslední věta: Jeho dílo však zůstává pro českou kinematografii zcela mimořádné a unikátní. 

Databáze knih: 100 % (z 1 hodnocení :-) )