Při adventní návštěvě u přátel mi tuto krásně vyvedenou malou knížku věnoval jako dárek p. president fandomu, neboť mě při listování zaujala. Všechno kolem básnické sbírky Pochodu kalíře je zamotané. A - bohužel - já to tady na blogýsku nerozmotám, protože o tom celém prakticky nic nevím.
Řeknu jen tolik, že Jan Kalíř (či Jan Kallirsch) je jeden z řady autorských pseudonymů pana MUDr. Jana Lukeše. Dr. Lukeš se narodil v r. 1912, promoval na medicíně v Praze v roce 1938, za protektorátu pracoval jako lékař, po válce byl pro psychickou poruchu zbaven svéprávnosti, žil s invalidním důchodem a zemřel v blázinci. Za života sepsal mnoho traktátů, románů, oper, bádal v matematice a fyzice, vytvořil fiktivní světy včetně historie a několika umělých jazyků apod.
Mám dojem, že zpětně se považuje v psychiatrii za pacienta s nějakou prestižní diagnozou; ale možná taky ne.
Tohle si ale přečtěte na Wikipedii, jako jsem si to přečetl já, víc o něm stejně nevím.
Dosud jsem o této české osobnosti nikdy neslyšel, přitom jeho tvorba musela být skutečně rozsáhlá. Jestli se však nepletu, je jeho dílo z velké části ztraceno.
Čistě laicky mám ten první dojem, že dr. Lukeš by mohl třeba parodicky symbolizovat celou českou kotlinu - s jejími občas se vynořujícími nadějemi a geniálními přísliby, jejichž naplnění bývá však v důsledku setrvalých strategických rizik a slabin neproduktivní a pitomé. Trochu jako když v mém mládí slovinští umělci Laibach vzali rockovou vypalovačku One Vision od Queen, přenesli ji do kontextu středovýchodní Evropy a najednou se stejný text proměnil v temný pochod Geburt einer Nation.
Aneb by rozmach tvorby dr. Lukeše a soustavnost světů, které modeloval, mohla být postavena do kontrastu například s p. Tolkienem. Namísto globálně archetypálního Pána prstenů mám však před sebou knížečku o 80 stranách, která je sborníkem proněmecké básnickou tvorbu dr. Lukeše z období protektoriátu.
Sám autor si ke sborníku svých básní po osvobození sepsal předmluvu (tu pro změnu pod pseudonymem Anička Čarovná). Tato předmluva k Pochodu kalíře je jasně sebeironická a i Wikipedie označuje kolaborantské básně prostě za ironické, avšak ve skutečném doslovu dnešního editora (p. MUDr. Hýska) se ohledně ironičnosti kolaborantských básní píše toto:
Lukešova kolaborantská poesie může už podle úvodu Aničky Čarovné působit jako čirá ironie, přičemž v průběhu okupace tomu tak zjevně čím dál víc bylo. Těžko ale říci, do jaké míry se na tom podílela obecná skepse a psychotraumatická atmosféra a doby a do jaké autorova reálně propukající psychóza, kterou v únoru 1944 profesor Mysliveček klasifikoval jako paranoidní schizofrenii a sám Lukeš později jako kosmofrenii. Primárně ale ty věci byly míněny vážně [...].
Když už jsem u doslovu editora, tak je bezpochyby zábavný, ale píše se v něm převážně o všem možném, než že by se čtenář dozvěděl něco exaktního o publikaci. Přátele našich kulturněpolitických dějin však jistě potěší procházka po různých českých kolaborantských uměleckých výkonech, o nichž jsem třeba já téměř nic netušil (vyjma skladby p. Josefa Laufera o Svobodné Evropě). Nejzajímavější bylo pro mě připomenutí protektorátní epizody dnes populárního solitéra p. Josefa Váchala, který v osamění na statku za Jičínem přivítal konec československého režimu, který nesnášel, antisemitskými verši. Zachránilo ho, že stál zcela mimo literární i jiný provoz, a své knihy si ručně sám tiskl v minimálních nákladech. Dr. Hýsek k tomu poznamenává:
V průběhu okupace to [Váchala] postupně přešlo a díky tomu, že 11 nedatovaných "chocholkovských sešitků" z let cca 1939-1940 s podobným obsahem mělo náklad jen kolem 20 výtisků, neskončil po válce ve vězení.
Pokud jde o samotné kolaborantské verše Jana Kalíře, skutečně mě neohromily - to nemohu říct. Že se adoruje p. Hitler, to by se dalo čekat. Ale k datu atentátu složil p. Kalíř i báseň za zastupujícího říšského protektora. Nejpřekvapivější byly pro mě náznaky kultu protektorátního presidenta dr. Háchy:
Náš ráj
Svatý Vít stojí nedotčen -
jen hleďte ty věže!
A stojí ku výsměchu všem,
co se kdo okolo řeže.
Drobný náš občan po práci
se nerušen plouží -
za to se jemu odplácí
přídělem všeho zboží.
I v nejchudší dnes rodince
po ránu mléko, chleba,
a všude děti v peřince,
a vesele se jebá.
Že si tak mile plynu
ve svojí bárce -
zásluha z Trhových Svinů
toť krásného Starce.
Kniha je celkově podnětná a v tomto smyslu ji myslím mohu doporučit. Vyšla v bibliofilském nákladu 300 kusů; když píšu tento adventní zápisek, je na Kosmasu ještě k mání.
První věta knihy: Ano! Tak jsme ho znali a tak nám zpíval!
Poslední věta: Byla reflexí jeho medicínské praxe, jako třeba Prčická elegie, nebo šlo o vcelku konformní básničky psané zejména jako Helena Kalířová-Žitná, z nichž některé se dochovaly i v podobě strojopisů, což je v rámci jeho jinak čistě rukopisné pozůstalosti zcela ojdinělé (nejspíš je samizdatovně množil na erárním stroji při nočních službách).
Databáze knih: 100 % (z 1 hodnocení :-) )
Žádné komentáře:
Okomentovat