P. Romanidis se totiž angažoval v ekumenickém dialogu, což je spojené se zájmem o vznik schizmatu mezi pravoslavím a katolictvím. Vyprávění o schizmatu on pojímá nejen teologicky, nýbrž ho podává jako intelektuání součást tehdejších mocenských konfliktů.
Konkrétně vychází z konceptu, že obyvatelstvo na území původní staré Římské říše cítilo římskou identitu ještě stovky let po abdikaci posledního císaře v Římě, přičemž tato identita se projevovala hlavně v křesťanském vyznání starého římského směru, tzn. pravoslaví. Franky a ostatní germánské kmeny podává p. Romanidis (to jméno!) jako okupační menšinu, která jen díky vlastní brutalitě utlačovala vyspělejší, avšak pokořené Římany na dřívějších římských územích, tzn. především v dnešní Francii, Itálii a Španělsku.
Popírá tedy koncept, že by například ve Francii raného středověku žilo frankorománské obyvatelstvo; argumentuje, že ještě v době p. Karla Velikého bezprávná galorománská většina i privilegovaní Frankové přesně rozlišovali své identity.
Podává ten výklad, že expanzivní Frankové usilovali o ovládnutí prestižní vyspělé římské kultury a její hlavní přeživší instituce - křesťanské církve. Ukazuje, že franská karolinská dynastie cítila rivalitu s římským císařstvím přetrvávajícím v Byzanci. V tomto příběhu Frankové převzali latinský jazyk a od 9. století postupně ovládli italskou církev a cíleně ji odlišili od církevní orgainizace na územích, která neovládali. Opakovaně poukazuje na tolerantnější náboženskou politiku Arabů a Turků.
Pokořitelé zneužili církev k potlačení římského národa, zatímco pod nadvládou islámu tento národ právě díky církvi přežil.V rámci ideologického boje prohlásili zlotřilí Frankové pravoslavné Římany za heretiky a Římanům na východě upřeli prestižní římskou identitu a začali je označovat za "Řeky" či "Byzanc". Je přitom faktem, že vládci i obyvatelstvo Byzance se vždy považovali přirozeně za Římany (vedlejší větou zde autor připomíná i moderní národ Rumunů). Východní Římané sice mluvili řecky, ale p. Romanidis ukazuje, že řečtina byla rozšířeným jazykem celého jihu Římské říše po celou dobu její existence, a tedy řečtina jako obcovací jazyk nebyla na újmu plnohodnosti řecky mluvících Římanů.
Schizma tedy autor nevidí jako rozkol mezi západním (starým) Římem a východním (novým) Římem, ale jako rozkol mezi Franky a všemi Římany.
Rozdělen Římské říše na západní a východní polovinu označuje autor za "franský mýtus", a naopak zdůrazňuje přetrvávající jednotu římské identity všech obyvatel po celou dobu existence Byzantské říše a ještě dále.
Texty v útlém sborníčku jsou krátké, jde o záznamy přednášek. S tím se pojí i občasné emociální zabarvení, které odpovídá právě mluvenému projevu. Jestli by někdo přemýšlel, jak dlouho budou trvat naše dnešní ideologické rozpory a kulturní válka, tak tady se může podívat názorně, že děje z 8. nebo 9. století mohou být stále ještě předmětem osobně prožívané polemiky a zaujatých interpretací. V přednáškách není nijak zvlášť skrývána nelibost p. Romanidise k Frankům, na jejíž síle neubralo ani uplynulé více než tisíciletí.
Francie úpěla v sevření tyranské teutonské menšiny. [...]
Během krátkého období 732 až 754 porazili Frankové římsko-arabskou alianci, obsadili všechny galské provincie a udeřili na severní Itálii. Bez nového feudálního řádu, vyzkoušeného v Austrasii a Neustrii, by se nic z toho nepovedlo. Římské správní celky (civitates) nahradily vojenské comitates. Původně svobodní Římané byli masově deportováni z měst a společně s nevolníky koncentrováni do pracovních táborů zvaných villae a mansi. Začalo se jim říkat villainové (villains), což je dnes synonymum pro padouchy. [...]
[Až za vlády Roberta Zbožného po r. 1000] sebrali jeho vazalové dost křesťanské odvahy a slbíli neznásilňovat již "urozené ženy". Dá rozum, že na ženy villeinů a nevolníků se slib nevztahoval.Velice se mi líbí, že zapojení konceptu římského obyvatelstva dává novou plastičnost a zajímavost raně středověkým dějinám západní Evropy. Jednak ovládnutí Francie franskými krály a stejně tak i příběh arabského kalifátu na Iberském poloostrově.
Právě ten iberský příběh lze běžně zjednodušeně vidět jako souboj křesťanů a muslimů, tj. jako porážku vizigótkých králů od Arabů a následné vytlačení Arabů v rekonkvistě, kterou ze severozápadu Španělska zahájila obnovená království vedená opět vizigótskými dynastiemi. P. Romanidis přidává do hry další faktor - římské obyvatelstvo, které úpí pod vizigótskou nadvládou a vítá tolerantní arabské osvoboditele.
Španělští Římané svrhli Vizigóty a otevřeli brány svých měst Berberům a Arabům. Frankové zabránili podobnému vývoji ve Francii za cenu zničení římské městské společnosti.Ve druhé části brožury jsou pak zachyceny přednášky na teologická témata. Jelikož se autor účastnil ekumenického dialogu, tak se věnoval právě vysvětlení přesného rozdílu v dogmatech, které vedly k rozkolu západní a východní křesťanské církve. Laicky bych svůj dojem z této záležitosti shrnul tak, že na mě to působí spíše jako parodie na tribalismus a mocenskou propagandu; tyto teologické disputace jsou strašlivé, ale těžko v nich pro mě vidět nějakou skutečnou věcnou podstatu. Hlavním padouchem v těchto kapitolách je p. Augustin z Hippa, křesťanský filozof a svatý, který je podstatný pro západní křesťanstvo, avšak zavrhován na Východě.
Knihu mohu celkově vřele doporučit všem zájemcům o Řím a raný středověk.
První věta knihy: V pozadí ekumenického dialogu a hnutí za znovusjednocení křesťanstva stojí obecně uznávaný fakt, že mezi teologií a společností existuje souvislost, která může ovlivnit dogmatické formulace a vyvolat naukové rozpory.
Poslední věta: Tehdy se v plnosti projeví dosah patristické tradice a centrem našeho bádání se stane duchovnost jakožto základ veškeré nauky.
Goodreads: 70 % (ze 2 hodnocení)
Databáze knih: 100 % (ze 3 hodnocení)
Žádné komentáře:
Okomentovat