O černém a bílém (Pavel Kohout)

Dnešní článek musím napsat, abych mohl už konečně tuto knihu s klidným svědomím někam poslat dál. Vzal jsem ji si před pár lety rozmarně během rodinné dovolené ze zoo knihovničky v Zoo Děčín, naší nejoblíbenější zoo pro menší děti. Od té doby mi tu leží a nemohl jsem se odhodlat s ní něco provést.

Normálně o dětských knihách na blogu nepíši. Ale tato práce p. Kohouta z roku 1950 je pozoruhodná.

Musím mu uznat, že vytvořil žánr, který jsem nikde jinde ve srovnatelné podobě neviděl.

Pro knihu sepsal šest příběhů pro děti. Formou se nejvíce blíží pohádkám, ale pojednávají o šesti historických a politických tématech z celého světa, na nichž se podávají uceleně hlavní mýty československé socialistické ideologie: chudé děti v USA a jejich setkání s komunisty, kolektivizace české vesnice, španělská občanská válka, stávkové hnutí v R.Č.S., Velká vlastenecká válka a p. Gottwald coby moudrý vládce a hospodář.

P. Kohout neuvěřitelně plynule (řekl bych až bravurně) přecházel z vědeckého materialismu do čirého okultismu - a zpět. Například v příběhu mytického sovětského hrdiny p. Ivana, který je úderníkem v ocelárně. P. Ivan si po napadení Německem vyrobí veliký tank a v něm coby tankista porazí Wehrmacht. V průběhu celého děje p. Ivan komunikuje telepaticky přímo s p. Džugašvilim, od něhož přijímá pokyny.

Byla to svatá pravda. Váňa řídil tank a střílel a letěl kupředu jako vichr. Nad ním vlála rudá vlajka, za ním šla celá sovětská země a přes tu vřavu slyšel drahý hlas:

"Jeď, synáčku! Leť, orle! Rvi se, bolševiku!"

To Stalin hovořil. A Váňa jel a jel, bil fašisty, hnal je z dobré sovětské země.

Je potřeba ocenit, že příběh čtenáře mj. nenásilně seznámil s postupem německé kampaně na východní frontě, neboť se uvádí, že nepřítel nejprve mířil na Leningrad, pak na Moskvu a nakonec na to hlavní - na Stalingrad.

Oproti sovětskému předsedovi postrádal jeho domácí místodržící jakékoliv božské atributy. V pohádce O čtyřech chlapcích a soudruhu Gottwaldovi se píše:

V té době chodil po kraji soudruh Gottwald. Chtěl poznat, zda se lidem dobře pracuje a šťastně žije. Na toho se usmál, tomu zase poradil, jiného se zeptal na zdraví. Pokuřoval si svou zamilovanou dýmku a pozorně se díval kolem sebe, aby mu nic neuniklo. Kudy šel, tudy ho lidé radostně zdravili a ještě horlivěji se dávali do práce, aby měl radost také on. Podél jeho cesty honem honem vyrůstaly nové bílé domy, rychleji jezdily vlaky, naložené nejrůznějšími dobrotami a komíny fabrik prudce zabafaly, protože se nechtěly dát zahanbit jeho dýmkou.

Obraz bodrého dobráka pro úřadujícího předsedu politické strany, která právě instaluje násilný režim a šokově militarizuje ekonomiku, to je jemný humor, který by možná ocenil i takový p. Džugašvili.

Přesto tato kniha ve mně vzbuzuje otevřenou otázku: přes všechnu ironii a odstup moderního myšlení, nemá každý člověk v sobě potřebu nějakých základních příběhů které dávají smysl řádu světa? Nemáme pro ně vyhrazené místo v mysli? Nepotřebujeme postavy, které ztělesňují jejich pokračování? A pokud si myslíme, že nic takového není, ale ve skutečnosti by takové místo v mysli existovalo, jaké nepřiznané a nepoznané příběhy tam vskrytu máme a s kým je spojujeme?


První věta knihy: Prahu poznáte podle Hradčan, Brno podle Špilberka, Gottwaldov podle štíhlých bílých budov, které vypadají spíš jako paláce než jako továrny, a Trenčín zas epodle vysokánského hradu, z jehož věže je vidět pěkný kousek Slovenska.

Poslední věta: "Ale že to těm našim chlapcům sluší," řekl, "viďte, maminko!"


Goodreads: 40 % (z 1 hodnocení:-)
Databáze knih: 36 % (z 5 hodnocení)