20. března 2021

Andělí vejce (Petr Stančík)

Dostal jsem chuť dopřát si po čase nějakou beletrii, nejlépe českou. Moc jsem ani nedoufal, že něco na čtení najdu. Ono totiž najít vymyšlený příběh, který bude přijatelný pro muže na prahu padesátky, navíc po roce karantény, je velice těžký úkol. Vzpomněl jsem si, že mám nepřečtený román Andělí vejce Petra Stančíka. Mám dojem, že před lety jsem ho koupil jako dárek manželce. Nikdo z nás však knihu nečetl a nejspíš jsme ji někomu dali, protože už doma není. Andělí vejce je však volně ke stažení jako e-kniha na stránkách městské lidové.

Nejsem úplně stoprocentní fanoušek všech knih p. Stančíka. Jeho typické fantasmagorické obrazy mi někdy připadaly přeci jen trošku násilně konstruované a nelibuji si ani v různých nechutnostech, které občas zařazuje.

Ale Andělí vejce mě potěšilo zatím z jeho knih nejvíc. Dokonce se mu podařilo vytáhnout mě z celkové i aktuální sešlosti a nevrlosti. Vír surreálných obrazů hned od počátku prověřil mé soustředění. 

Využil jsem formátu e-knihy a nechal si předčítat syntetický hlas z mobilu při běhání a při nákupech. 

Nákupy mi však ten složitý text zkomplikoval. Udělal jsem tu chybu, že jsem si do samoobsluhy pustil do sluchátek Andělí vejce: jak jsem se soustředil, aby mi neutekly vtípky, jazykové hrátky a poetické obrazy, tak samozřejmě už nezbývalo šedých buněk mozkových na praktický život. Takže jsem domů přišel sice literárně povznesen, ale s jinými věcmi, než pro které jsem původně jel. Dokonce jsem v roztržitosti nechal nakrájený chleba ležet v obchodě v kráječi, za což se tímto personálu na fililálce dodatečně omlouvám.

Knihu jsem naposlouchal docela rychle, stačilo několik běhů a nákupů. Mohu dosvědčit, že i toto dílo p. Stančíka obsahuje očekávanou dávku černého humoru. Třeba ve scéně, kde se jedna postava kreativně zasebevraždí.

Sestrojil [...] vzduchoplavecký balón plněný bludičkovým plynem. Vlastnoručně jej sešil ze svých jediných šatů a napustil plynem z obecní bažiny V Zamordovaným. Místo koše k němu přivázal provaz a na něm se oběsil. Ten den panovalo úplné bezvětří, takže [sebevrahova] nahá mrtvola se nad vsí klinkala tak dlouho, dokud z městečka Bzdín nepřijeli hasiči s dost dlouhým žebříkem, aby ho mohli sundat.

Nechybí ani tradičně originální erotické scény. Původně jsem chtěl dát jednu skvělou ukázku. Ale nebylo by správné takto vyzradit další bonbónek pro potenciální čtenáře.

Román sleduje životopisnou linku hlavního protagonisty, p. Augustina Hnáta. Augustin se narodil ve zlaté éře konce habsburské monarchie a na jeho osudech sledujeme zas jednou rozporuplnou moderní cestu českého národa mezi emancipací a úpadkem; u p. Stančíka přirozeně z perspektivy kultivovaného reakcionáře, rafinovaného hedonisty a sebeironického pozéra. Nechybí tedy ani u p. Stančíka obvyklý ohňostroj kulturních odkazů, u nichž předpokládám, že jsem v důsledku nedostatečného vzdělání z nich zachytil jen menšinu.

Jedno těžiště příběhu představuje Augustinovo dětství na vesnici. Další životní éra hlavního hrdiny se strefila do mého aktuálního nového kulturního zájmu: přes zimu jsem poslouchal na státním rozhlasu četbu pamětí p. Jiřího Karáska ze Lvovic na dobu Moderní revue. Dost mě to zaujalo a chystám se něco si od skupiny tvůrců kolem Moderní revue přečíst. Pěkně se tak můj aktuální zájem sešel s románovým působením p. Hnáta na studiích v Praze: Andělí vejce tu nabírá trochu podobu klíčového románu. P. Hnát se přátelí s lidmi kolem Morózní revue, hlavně s p. Arnoštem Výletem a p. Jiřím Kahánkem z Voskovic. Když jsem si googlil slovo "Morózní revue", zjistil jsem, že pojem "morózní" je s oblibou užívaný právě p. Karáskem ze Lvovic v jeho básních. Mohu se dohadovat, že toto je možná jeden z drobných kulturních odkazů, které zůstanou skryty čtenářům, kteří neznají třeba básně p. Karáska ze Lvovic.

Velká část příběhu je pak věnována osudům dobrého vojáka Hnáta za světové války a v revolučním Rusku. Je zapojen do ruské občanské války a větší část cesty putuje s československými legiemi.

Na závěr ještě malý citát, jak protagonista přijal Republiku:

Augustin byl zklamaný, že doma nenašel obnovené České království a že nové republice vládnou svobodní zednáři, ale nakonec s s tím smířil, protože to byli slušní lidé. Alespoň někteří.

Knihu mohu vřele doporučit.


První věta knihy: 12. května 1945. Augustin Hnát se probouzel.

Poslední věta: Hnát pak Theovo ještě teplé tělo chvatně pohřbil v nekonečných hlubinách močálu, tam, kde se odjaktěživa říkalo V Zamordovaným.


Databáze knih: 83 % (ze 173 hodnocení)
Goodreads: 78 % (ze 110 hodnocení)




     


 


Žádné komentáře:

Okomentovat