Génius průměrnosti (Dušan Hamšík)

Poprvé nám knihu p. Dušana Hamšíka Génius průmĕrnosti doporučovali na gymplu. Od té doby na ni tu a tam narážím. Tak jsem si řekl, že si ji ještĕ jednou přečtu, když už leží doma.

Jak řada lidí ví, Génius průmĕrnosti je knížka o p. Hitlerovi. Nejde o žádnou vyčerpávající monografii, která by stanovila standard na desetiletí dopředu, je to útlá brožurka, povahou spíš esej. Poprvé vyšla v roce 1967.

Když se človĕk ptá po důvodech její poměrně přetrvávající popularity, tak si nejsem úplnĕ jist. Esej je to pĕkná, i po tĕch čtyřiceti letech zastarala jen částečnĕ. Ale nepřipadá mi nijak převratná (což může ale samozřejmĕ být znakem toho, že se autor trefil). Osobnĕ bych tu popularitu připisoval nejspíš okolnostem vydání, totiž že knížka byla u nás neobvyklým pojetím tématu ve své dobĕ. Především tam není nacistický režim ukazován jako naprostý a dokonalý opak sovĕtského bloku, ale opatrňoučce se naznačuje, že možná nĕkteré vĕci fungujou všude podobnĕ. Celkový obraz Adolfova systému, který p. Hamšík podává, není ani tak pravicová diktatura vnucená násilným převratem dobrému lidu, jako spíš zlý klaun podporovaný konformním národem ze svobodné vůle.

Atraktivní mohlo snad tehdy být téma o vztahu p. Hitlera k ženách. Nedovedu však posoudit, jestli tĕch pár odstavců o tomto tématu bylo tehdy v Čechách průkopnických; v mezidobí už je vše kolem tohoto říšského kancléře rakouského původu propráno ve velkém, podrobnĕji a poutavĕji.

P. Hamšík rozebírá psychologizujícím způsobem p. Hitlera a jeho vztah k politice. Vĕcných informací je tam minimum; výjimkou jsou jen zápisy z Hitlerových schůzek v berlínském bunkru v posledních týdnech před smrtí, které byly zpřístupnĕny právĕ v dobĕ vzniku Génia průmĕrnosti. Z tĕch protokolů cituje docela rozsáhle.

Zkusím pár bodů, které mĕ zaujaly:

- Pĕknĕ ukazuje, jak strašnĕ p. Hitlera bavily veřejné proslovy, asi nejvíc z celé politiky.

- Pozoruhodné jsou ukázky z Mein Kampfu a i z pozdĕjších interview, kde p. Hitler brutálnĕ otevřenĕ vysvĕtloval, jak se ovládá masa, a současnĕ ty metody praktikoval.

- Nĕkteré vĕty jsou až kouzelnĕ naivní. Když p. Hamšík dĕlá závĕry z toho, že p. Hitler cílenĕ inscenoval své kampanĕ, tak dospívá ke skutečnĕ skandálnímu odhalení: "Zdá se, že v současném svĕtĕ přicházejí stále ke cti různé modifikace Hitlerových experimentů: v obrovitých volebních kampaních hraje roli nejen kandidátův program, nýbrž též jeho zjev, appeal, podmanivost hlasu a okolnost, zda představy, jež vzbuzuje, zapadají do představ a schémat voličů." No, to jsou mi vĕci...

 

Celkovĕ tedy má ta brožura spoustu slabin: nezřídka upadá do marxistické hantýrky (ale jsou to výjimky, snaží se o poctivý jasný jazyk), je tam hodnĕ arbitrárních názorů, které bych teda fakt rád vidĕl aspoň lehce vyargumentovaných, když už ne doložených; občas mĕ rozčiluje, jak je to nesystematické a svévolné povídání.

Ale silnĕjší je dodnes kouzlo moralizujících úvah o vinĕ konformních účastníků systému, v nichž je asi hodnota té knížky, která trvá. Ty vĕty jsou jednoduché, není jich v knize moc, nejsou nijak extra strukturované, nechávají stranou praktické zamyšlení, jak se tĕm pastem vyhnout, ale nĕjak přeci jen není marné si je přečíst. Třeba: "... ne každý musí vidĕt své obĕti. V takové soustavĕ jsou důležitĕjší než koneční vykonavatelé ti, kdo jsou vzdáleni od místa činu, oni plánovatelé, podepisovatelé a schvalovatelé. U nich chybĕl i vnĕjší popud, který by mohl probouzet zasutý soucit, svĕdomí, morální zábrany, zásady obecné lidskosti." I když možná v tomhle i nĕjaký ten kousek návodu je.