Svatá Hora (František Vais, Daniel Dočekal)

O prvním květnovém prodlouženém víkendu jsme podnikli rodinný výlet do Příbrami. Byl jsem z neobvyklé akce tak dojat, že jsem si koupil hned dva turistické suvenýry: hrneček a turistickou knihu.

Svatá Hora má stylového vydavatele - příbramské knihkupectví. Jejími autory jsou p. Vais (fotografie) a p. Dočekal (text). Provedení knihy je od prvního dojmu krásné: malý čtvercový formát, na úvod stručný text o dějinách místa, který je následován několika desítkami fotografií.

O Svaté Hoře jsem toho moc nevěděl. Ale město Příbram respektuji, především kvůli výjimečnému nerostnému bohatství.

Z knihy jsem se dozvěděl, že podstatou slávy menší baziliky (což je oficiální čestný titul kostela na Svaté Hoře v Příbrami) je soška Panny Marie Svatohorské. Soška pochází patrně z doby Karla IV., je spojována s prvním českým arcibiskupem Arnoštem I. z Pardubic. Vyrobena je z hruškového dřeva.

Autoři si hodně libují v zimních snímcích.

Z dějin Svaté Hory jsem si odnesl poučení, že doba plné funkčnosti svatohorského kultu byla ve skutečnosti celkem krátká. Tento závěr vidím v českých dějinách často. České instituce a tradice nemívají - bohužel - dlouhého trvání.

Počátek větší slávy svatohorského areálu spadá až do doby třicetileté války, kdy ho v r. 1647 dostali od panovníka do správy jezuité, kteří tam z Příbrami přenesli sošku P. Marie. Ještě před tím,  někdy v r. 1634, zde usazený slepý poustevník vykopal studnu a zázračná voda mu navrátila zrak. První procesí se uvádí z r. 1649 jako dík za mír. Výstavba současného barokního areálu začala v r. 1658, je dílem italského architekta Carla Luraga. Hlavní stavební práce skončily kolem r. 1675. Dokončeno bylo v letech 1728-9 výstavbou zastřešených schodů z města na horu; schody do konečné podoby projektoval Kilián Ignác Dienzenhofer.

Vrchol slávy Svaté Hory byl dosažen poté r. 1732, kdy slavnostně korunovali sochu Panny Marie a oblékli ji za tím účelem do zlatých šatů. Korunovace je od té doby hlavním ročním svátkem na Svaté Hoře: každý rok třetí neděli po svatodušních svátcích.

Město - schody - kostel (1848).

Již krátce poté, tj. 1773, byl jezuitský řád zrušen, omezen počet svátků a procesí, areál začal chátrat ve státní správě (manažer měl pozoruhodnou funkci "světského kněze s titulem probošta", bohužel netuším, co si pod tím představit) a nemovitosti byly pronajímány.

Z toho mi vychází, že celá slavná Svatá Hora ve skutečnosti v plné slávě fungovala zhruba půl století, možná i méně. To je myslím osud podstatné části českých institucí a tradic.

Druhým poznatkem, který mě zaujal, byla ta samotná uctívaná soška. Prý ještě ze 17. století je doloženo, že ji půjčovali dětem na hraní. Jakožto neznaboh si říkám, jak je vlastně myšleno, když se říká panenka Marie: socha má totiž různě šatičky, které jí oblékají pro různé příležitosti. Pozoruhodné!

Šaty pro panenku: pro všední den jsou
zelené (vlevo nahoře).

Závěr: knihu Svatá Hora považuji za vydařené naplnění žánru; mohu ji doporučit i ostatním turistům po tuzemských památkách.

První věta knihy: Málokteré místo v Čechách má v sobě takový půvab a současně silné poselství jako poutní místo Svatá Hora nad městem Příbramí.

Poslední věta: Pro ty, kteří zde dosud nebyli, se možná stane pobídkou k první návštěvě.