Knížka je populárně napsaná, četla se příjemně. Ujasnil jsem si, že celá Werichova éra v Divadle ABC (původně Divadlo estrády a satiry, pak Divadlo satiry) trvala jen pět let, od 1955 do 1960, a za tu dobu toto divadlo uvedlo jen několik her. Do dnes nám z této éry zůstaly notorické předscény W + H, které má mnoho lidí rádo a někteří je znají víceméně zpaměti. Jsem jedním z nich - možná je považuju za své celoživotně nejmilejší humoristické nahrávky vůbec. Pouštěli mi je už rodiče v útlém dětství z kotoučového magnetofonu. Pouštím si je pravidelně a s potěšením dodnes (nikoliv již z kotoučového magnetofonu).
P. Just uvádí, že pro sepsání knihy Werichovo Divadlo ABC ho podnítila diskuse nad tím, jak dobrou práci Divadlo ABC vlastně odvádělo za doby ředitelování a hraní p. Wericha. Tehdejší kritika byla dosti odmítavá - avšak ta byla podjatá z politických důvodů. Ale i někteří současní znalci jsou při shlédnutí záznamů tehdejších her hodně rozpačití při pohledu na exhibice W + H, jimž asistovali již dosti nevyrovnaně ostatní protagonisté v celkově nepřesvědčivých představeních. Současně byly vyjádřeny aktuální názory, které v záznamech tehdejších představení marně hledají onu politickou kritiku, která se tam tradovala.
P. Just Divadlo ABC hájí: ukazuje, že bylo skutečnou oázou svobody - nejen pro zúčastněné herce (kteří na tuto fázi své práce celkem jednotně pak celoživotně vzpomínali jako na výjimečnou dobu), ale především pro diváky, u nichž se W + H těšili obrovské popularitě. Pan Just též píše, že ani předválečné Osvobozené divadlo si nelibovalo v přímé politické kritice. Již autorská dvojice V + W milovala vyjádření podobenstvím či přirovnáním (p. Just píše o "ezopském" vyjadřování). Stejně tak - tj. nepřímo, v přirovnáních - bylo kritické ve druhé polovině 50. let Divadlo ABC.
Účast p. Wericha v Divadle ABC skončila s nástupem jeho prvních vážných zdravotních obtíží, jakož i v důsledku jeho znechucení ze zjevně se zhoršujících vztahů v souboru a z nepřízně zaujaté kritiky a úřadů.
Po úvodním publicistickém textu p. Justa následují v knize ještě tři části, svého druhu přílohy:
- vzpomínky herců a jiných pracovníků Divadla ABC na Werichovu éru a p. Wericha samotného;
- dobová divadelní kritika představení Divadla ABC; a
- vzpomínky na výtvarníka plakátů Divadla ABC, p. J. B. Novotného - tato část mě nebavila.
Ve vzpomínkách herců vybral p. Just hezké úryvky hlavně od p. Horníčka, které mi osvětlily mou oblíbenou komickou dvojici z nového pohledu. Vyplývá z ní, že p. Werich měl setrvale sklon být pravidelně dosti nesnesitelný a nepříjemný ke spolupracovníkům. Je tam zajímavý aspekt, že p. Horníček spojuje tyto momenty s tím, že p. Werich vzpomínal na pobyt v Americe, podceňoval všechny své české spolupracovníky a neustále hovořil o profesionalitě a o tom, jak by se to a to dělalo profesionálně v Americe.
Zkoušeli jsme Baladu z hadrů, režii měl nezapomenutelný Ján Roháč a na scéně bylo všechno v náznaku: dekorace, světla, rekvizity a i kostýmy. Na stole, kde měl být pohár, byl takový plechový pohárek, jak to při divadelních zkouškách bývá. A Jan Werich přestal zkoušet. "Co je tohle?" "Rekvizita," povídám mu. "Tohle? Tady má být krásný pohár!" "Bude," povídám mu. "To je náhradní rekvizita pro zkoušky."
On jako zkušený divadelník měl a musel vědět, co to je náhradní rekvizita, tak jako musel vědět, že pracovní osvětlení bude posléze osvětlením scénickým, ale on to vědět nechtěl. Především zřejmě nechtěl zkoušet. Dal si zavolat rikvizitářku, kterou tehdy byla velice milá paní takových, abych tak řekl, rubensovkých tvarů. Začal na ni křičet a řekl ji něco, co opravdu nemusel. Řekl: "Vy nemáte ani postavu na to, abyste dělala rekvizitářku." To bylo zbytečné a všichni kolem jsme se tak trochu styděli. [...]
Jednou si mne zavolal a povídá: "Znáte od Shawa Androkla a lva?" "Znám." "Chtěl byste to režírovat?" "Velice rád." Podal mi knihu a povídá: "Připravte obsazení a přijďte." Připravil jsem obsazení a přišel. První jeho otázka byla: "Kdo bude hrát tu křesťanku a toho římského vojáka?"
Povídám: "Alena Vránová a Otto Lackovič."
Prásk, bum, výbuch, křik. "Věděl jsem, že nemáte tušení o divadle, že nepochopíte, o co jde, a že přijdete s něčím takovým!" Mlčel jsem. Už jsem ho znal natolik, že jsem jen vyčkával, až ho to přejde. Když už mlčel i on, zeptal jsem se: "A kdo tedy? Vy jste ředitel divadla, tak mi laskavě určete, kdo ty dva má hrát?" Znovu zvýšil hlas: "Jediní dva... pamatujte si to... jediní dva, kdo tyhle dvě role mohou hrát, je Marylin Monroe a Gary Grant. Jediní!" Zůstal jsem klidný: "Ale ty dva - jestli jste si povšiml - ty dva nemáme v souboru a pochybuji, že by se uvolili a uvolnili u nás hostovat."
Rozesmál se, napili jsme se a ty dva hrála Alena Vránová a Otto Lackovič. A - nejen podle mne, i podle něj - výborně. I tady v něm trčela Amerika. Amerika, kterou v podstatě už neměl rád, ale která v něm vytvářela cosi jako bublinu velikosti a maximalismu. Byl silně skeptický vůči našim lidem - od filmu, divadla i televize - , ale byl jsem přesvědčen, že by s nadšením přijal neznámého kluka - třeba z Austrálie, který by měl tolik drzosti, že by se prohlašoval za režiséra, a jehož angličtina by měla americký akcent. I to, že místo režie říkal produkce, byl vliv Ameriky. "Tady nikdo nic neumí," říkával. Nebo: "Jako nápad je to dobrý, ale kdo by to tady dělal?" Tohle říkal i svému nejlepšímu příteli Jiřímu Trnkovi. [... p. Horníček cituje p. Trnku. ...] "Mám Wericha rád, on to ví, a vždycky ho rád mít budu. Ale nikdy s ním nebudu nic dělat."
Z ukázek je myslím vidět, že W + H by i bez Werichovy nemoci asi o moc déle spolu nevydrželi.
V části, která přináší dobové recenze, mě nejvíce zaujaly ohlasy z Německa. Divadlo ABC vyjelo na několik zájezdů do Berlína a do několika jiných měst v NDR. Dle shodných vzpomínek účastníků tam W + H měli naprosto nečekaný obrovský úspěch (ovace v Berlíně 25 minut - "u opony se střídalo několik zdvihačů a několik spouštěčů"). Zdá se mi, že je to opakující se situace u výjimečných českých uměleckých děl, že mívají u německé kritiky dříve adekvátní pochopení než doma. I zde je velký počet německých článků, které - i přes to, že autoři nemohli znát p. Wericha tak dobře a že poslouchali představení jen z živého tlumočení do bezdrátových sluchátek, která si divadlo přivezlo s sebou - myslím vystihly práci W + H v zásadě správně. V knize publikovaná tehdejší česká kritika byla zjevně zaujatá proti p. Werichovi, vyjma publikovaných juvenilních úvah p. Havla.
Závěrem tohoto (už tak dlouhého) článku ještě dvě perličky:
- Kniha obsahuje přesný popis známé zápletky ohledně zamýšleného výjezdu Divadla ABC do Francie v roce 1958. Po berlínském úspěchu měl Werichův soubor vycestovat na pařížský festival, vše bylo v pokročilé fázi přípravy. Nakonec výjezd zakázal ministr kultury p. Kahuda. Jako záminku si vzali pomlouvačný dopis od p. E. F. Buriana, který vedl v té době vlastní - pochopil jsem, že dosti nepopulární - divadlo. V osobním hovoru p. Burian existenci dopisu p. Werichovi popřel, ale p. Kahuda pak p. Werichovi dopis p. Buriana ukázal.
- Druhou perličkou je, že v posledním roce Werichova působení měl v Divadle ABC své první divadelní zaměstnání p. Havel jako kulisák. Současně jsou v recenzní části otištěny teoretické články p. Havla o Divadle ABC, neboť jako mladík pilně přispíval do odborného magazínu Divadlo. Havlovy články jsou velice kultivované a nejsou špatné, byť si nejsem jistý, jestli se taky neminuly s výjimečnou velikostí p. Wericha a dvojice W + H.
Knihu mohu fanouškům W + H doporučit.
První věta knihy: Přiznám se, že Werichovo Divadlo ABC je pro mne dosud nedořešená rovnice o nejméně dvou neznámých.
Poslední věta: Tím by se principiálně vyřešil i zdejší hlavní problém, jímž je dramaturgie.
Databáze knih: 60 % (1 hodnocení - já)
Goodreads: dtto
Žádné komentáře:
Okomentovat