Prezident - Václav Havel 1990 - 2003 (Daniel Kaiser)

Jsem strašný hambář ohledně knih půjčených od přátel - tuhle výpůjčku od p. TN mám už několik let. Nyní ji však již mohu vrátit.

Kvůli odstupu času už si tedy ani nepamatuju, s jakým doporučením mi tehdy p. TN tuto knihu zapůjčil. Mám dojem, že se mu musela líbit, protože jinak bych si tento popis politické činnosti p. Havla po převratu asi nepůjčoval, přestože jsem nyní měl čtenářský projekt čtení havlovských životopisů.

Jsem totiž jeden z těch lidí, kteří se nikdy nedívají v TV na zprávy ani politické debaty. A když, tak na zahraniční, ne na české. Tomu odpovídá, že ohledně p. Havla mě zajímá nejvíc období, kdy byl bujarou divadelní celebritou, případně ještě tak období, kdy byl méně bujarým disidentem, stále jednou nohou a občas i dvěma nohama v kriminálu.

Českou politiku sleduji zřídka i na zpravodajských serverech; většinou neodolám jen v ty dny, kdy zrovna vrcholí na sociálních sítích nějaká emocionálně vypjatá kampaň. Na politické demonstraci jsem byl v posledních letech jednou, myslím, že v roce 2013. Budiž dokladem mé politické ignorance, že si pamatuji, že tehdy bylo pěkné odpoledne na náměstí Míru, ale už bych nedovedl přesně popsat důvod demonstrace.

Z pozice někoho, kdo se nad politickým děním povyšuje a podceňuje ho, byla kniha p. Kaisera pro mě přínosná. Uvědomil jsem si, že i o české politice lze psát zajímavě a že je mojí chybou, když o ní nejsem informován.

Kniha není vůbec dlouhá. Velkou část tvoří bohatá fotografická dokumentace. V textové části autor stručně převyprávěl hlavní politické příběhy popřevratové doby, pokud se jich účastnil p. Havel. Pro mě kniha posloužila právě spíš jako moderní české dějiny než životopis: p. Kaiser se zabývá soukromým životem protagonisty zcela minimálně - opravdu jen potud, pokud do toho někomu cizímu něco je, tzn. pokud to mělo vliv na výkon funkce.

Vedle přehledu jednotlivých českých vlád tak vidíme především příběh rozdělení Československa, pokus o smíření se s Německem a vstup do NATO. Činnost p. Havla je popisována bez fanouškovství, s odstupem a kriticky. P. Kaiser je dlouholetý novinář, z čehož vyplývá umění vyjadřovat se čitelně a k věci. Jasně odlišuje úmysly jednotlivých aktérů, míru jejich snahy a schopnosti postupovat s plánem a strategií a reálné výsledky jejich práce. Neměl jsem pocit, že by kniha prosazovala násilně nějakou politickou agendu; neudělám snad vážnou chybu, když bych stanovisko autora označil jako český pravicový mainstream, tzn. národní, liberální (spíše ve smyslu libertariánský) a spíše bezkonfesní.

Zpětně bych si vypsal asi pět dojmů, které mi z knihy utkvěly:

1. Doba politického působení p. Havla sice spadá do mé rané dospělosti a připadá mi pořád současná. Ve skutečnosti ale leží už dvacet let v minulosti. Česká politika se od jeho doby dost posunula. Kniha hezky naznačuje některé body, v nichž se doba změnila, ale současně i možné souvislosti.

Pokud jde o rozdíly oproti dnešku, zdůrazňuje p. Kaiser, že z doby vlád p. Klause nejsou žádné zprávy o výrazném politickém zasahování vlády do práce policie, tajné služby a justice, ale i jiných veřejných institucí (ČNB). Připomíná negativní zlom, který v této věci přinesla vláda p. Zemana, a který sílí a pozorujeme ho dnes prakticky denně. Dále ukazuje, že přes všechny slabiny 90. let byl součástí tehdejší politické kultury zvyk, že politik při skandálu odstoupil a nebylo únosné, aby skandál ignoroval.

Uvědomil jsem si též některé tehdejší spíše nenápadné jevy, v nichž můžeme spatřovat první příznaky dnešní situace. Třeba neurčitost ústavy ohledně postavení prezidenta republiky; vidíme, že tento úřad lze pojímat různě, a že i p. Havel tu a tam využíval možnosti jednat jako silný prezident republiky; otazníkem nad posledním obdobím p. Havla ve funkci zůstává jeho svévolná podpora invaze do Iráku těsně před skončením mandátu, bez souhlasu české vlády.

Zajímavou perličkou je též připomenutí "nepolitické" vlády premiéra p. Tošovského, který prý neměl čisté lustrační osvědčení - čímž tu máme jeden precedent, který tehdy médiím moc nevadil.

2. V příběhu o konci Československa vidíme velké nasazení p. Havla, aby společný stát zachránil, ale současně i brzké odcizení slovenské veřejnosti a výmluvný fakt, že dramatická srážka s demonstranty v Bratislavě ukázala, že československý prezident se nemohl na Slovensku bezpečně pohybovat.

Vydařený je též portrét p. Mečiara jako nenormální, narušené osobnosti.

3. P. Kaiser nemá pochopení pro pokusy p. Havla o usmíření s Německem ve věci sudetských Němců. Pro mě bylo nové podání tohoto příběhu jako vážné chyby české strany, následného prozření a složité nápravy. Autor poukazuje na přístup Poláků, kteří ve stejné době postupovali od počátku ostře a úspěšněji.

Z mého pohledu bych vždycky však dodával, že otázka odsunu nemá jen mezinárodní rovinu, ale i rovinu formulace vlastních dějin, které musí v našem zájmu plně zahrnovat i nám nepříjemné skutečnosti. V tomto směru nemám pochybnosti, že p. Havel šel správnou cestou.

Kniha připomíná perličku, kterou jsem už zapomněl, a sice, že Rakousko diskutovalo do poslední chvíle, jestli kvůli odsunu sudetských Němců nezablokovat přijetí Česka do EU.

4. Jako hlavní linii politické činnosti p. Havla ukazuje kniha jeho posun od intelektuální záliby v socialismu a kritiky kapitalismu, jak ji p. Havel zastával od mládí až do převratu. Jako aktivní politik se postupně stal atlantickým jestřábem, který hledal podporu v USA a USA podporoval. P. Kaiser vysoce oceňuje jeho nasazení a strategii v přesvědčení USA o tom, že Česko má být přijato do NATO. V politickém důchodu se pak posunoval (svým způsobem zpět nalevo) k ekologickým tématům.

5. Opakovaně se v knize poukazuje na některé lidské slabiny p. Havla, zejména na zálibu v devótních ministrech, kterou reprezentuje již legendární politický tandem s p. Čalfou.

[Václav Havel si Čalfu oblíbil] jednak proto, že mu v kritické chvíli pomohl na Hrad, jednak právě proto, že ho poslouchal na slovo. [...] Čalfa se stal tak nekritickým obdivovatelem prezidenta, že to i uprostřed havlománie bilo do očí. Olga se někdy Čalfy před svými disidentskými přáteli zastávala, že jemu by na rozdíl od mnoha chartistů klidně svěřila peníze. I jí ale Čalfova devótnost vůči manželovi příležitostně vyváděla z míry. Svým přátelům pak vyprávěla, jak jednou byli všichni tři na představení jisté Havlovy hry. Čalfa se v některých momentech jako jediný v publiku hurónsky smál a o přestávce rozpačitému prezidentovi jako na omluvu vysvětloval: "Pán prezident, aký vy ste geniálný, tak som sa dľho nezasmial."

P. Kaiser připomíná, že podobný vztah k prezidentovi republiky měl i Havlův oblíbený popřevratový ministr obrany p. Vacek a přechodný premiér p. Tošovský.

Knihu tedy mohu doporučit s klidem nejen zájemcům o p. Havla, ale možná ještě více jako výtečný přehled českých politických dějin v období 1990 - 2003.


První věta knihy: Devadesátá léta patří k nejveselejším kapitolám moderních českých dějin.

Poslední věta: Otázku, co bylo důležitější: názorová radikalizace politika na sklonku kariéry, nebo jeho postoje v době, kdy ještě vykonával nějakou moc, snad ani nemá smysl si klást.


Databáze knih: 80 % (ze 13 hodnocení)
Goodreads: 80 % (z 15 hodnocení)