Santiniho cesta za světlem (kolektiv, ed. Marie Holečková)

Tento týden jsem si vzal jeden den dovolenou za účelem osobního volna. Udělal jsem si svůj oblíbený koloběžkový výlet, tentokrát severněplzeňský santiniovský.

Dopravil jsem se do Mariánské Týnice, z níž jsem pak koloběžel okruh do nedalekých Plas. Abych se na výlet patřičně naladil, zapůjčil jsem si narychlo předtím v městské lidové sborník textů sedmi autorů na téma Santiniho Plzeňský kraj, zejména pak Santiniho okres Plzeň-sever.

Útlá publikace mě na výlet připravila dobře. Autoři se snažili vyjádřit duchovní a emocionální přínos, jejž jim přináší práce p. Santiniho, který zrealizoval podstatnou část své tvorby právě na Plzeňsku. Jde o osobní vyznání, ne o historické studie.

Jde konkrétně o kláštery Kladruby (kde jsem ještě nebyl) a Plasy a o přilehlé proboštství s poutním kostelem Mariánská Týnice. Až na nějaký další výlet jsem si nechal drobnější stavby v obcích kolem Plas: hospodářské dvory a kaple.

Autoři se v knize nevyhýbají úvahám o energiích těch míst, jestli je energie tady silná, támhle pozitivní a vedle zas negativní, případně, jestli se energetický vír točí po či proti směru hodinových ručiček. Takové věci buď nesnášíte, nebo je dovedete tolerovat, případně - jste-li excentrik - se vám dokonce líbí.

Já takové úvahy toleruji jako osobní zálibu, která je ostatním prospěšná v tom, že upozorňuje na bezpochyby pozoruhodná architektonická a urbanistická díla.

Slavná spirála Santiniho plaského schodiště.
Foto: M. Holečková

Utkvěly mi asi dva body. Za prvé pasáž příspěvku p. Vlastimila Marka, kde hovoří o významu živého zpěvu.

Vibrace i v kostele ne náhodou přímo souvisí se zpěvem. V několika posledních stech letech se postupně přestávalo vroucně a intenzivně zpívat. A za posledních pár desítek let pak lidé přestali opravdově zpívat i mimo kostel. Kostely už nepřispívají k oné starší blahodárné funkci, kdy bývaly relaxačním psychohygienickým místem.

Musím uznat, že malé testování akustiky kapitulní síně plaského kláštera, které se dělá během prohlídky konventu, na mě silně zapůsobilo.

Když jsem popíjel v klášterní restauraci aperol spritz, vybavila se mi též poznámka z doslovu p. Cílka, že Plasy jsou místem, které mohou lákat k tomu, aby tam člověk strávil delší dobu.

[Účastníci výtvarných dílen v 90. letech] zjišťovali, že klášter je zvláštní tvor, který se nedá jen tak lehce ochočit. Zesiloval jejich emoce. Někteří mu propadli a uhranuti Santinim se do Plas museli neustále vracet. Jiné umělce však klášter ničil a museli z něj utíkat, jako by se báli o svoji individualitu. V povaze klášterů a vesnických far je to, že jsou pospolité a vedou lidi ke společným cílům. V moderním umění, kde umělci stojí většinou sami jako kůl v poli, fungují kláštery asi takovým způsobem, jako když Pink Floydi bourají zdi. Často se to nedá unést - celý život si kolem sebe budujete zeď a pak jedete do Plas a ona vám spadne.

Celkově bych výlet hodnotil kladně, líbil se mi hezky. Odnesl jsem si asi dva turistické postřehy:

- České architektonické baroko mi - samozřejmě s určitou nadsázkou - připadá jako docela prchavý projekt několika excentriků. Když si vezmeme, že Mariánská Týnice byla postavena r. 1762 a hned r. 1785 byla většina klášterů (včetně plaského) zrušena, tak tyto obrovské investice byly prakticky ihned po dokončení odebrány svému původnímu účelu.

- Kniha byla psaná v r. 2005 (tj. rok po našem vstupu do EU) a zvlášť u drobnějších staveb se hovoří o dezolátním stavu a o tom, že obecní samosprávy se často začínají teprve o tyto věci zajímat. Když vidíme aktuální stav těch barokních areálů a drobných staveb, tak jsou většinou čerstvě nákladně rekonstruované, případně se na nich ještě ve velkém stavebně pracuje. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby technický stav těch budov a interiérů byl dnes lepší, než jaký byl v době p. Santiniho. Z velké části je to výsledkem použití evropských fondů. Na podobných místech vidíme jasně vnitřní rozpornost evropských dotací: na jedné straně zachránily jedinečné kulturní hodnoty; opravené kláštery díky obnově vydrží klidně třeba i dalších pár dekád zanedbávání, než definitivně spadnou. Na druhé straně se kolem dotací vytváří nezdravé struktury, které budou ničit demokratické instituce ještě léta poté, co evropské dotace skončí; důkazy pro to vidíme každý den ve zprávách.


První věta knihy: Začnu od konce - od obrovského dřevěného anděla v Santiniho kostelíku svatého Mikuláše v Kozojedech, který v přítmí kazatelny k nám, příchozím, pozvedal obě ruce.

Poslední věta: Inu na rozdíl od černého psa jsme zhloupli a zhrubli za ten měsíc trávený na příliš mnoha krásných místech.



Goodreads: 60 % (z 1 hodnocení)
Databáze knih: 80 % (ze 3 hodnocení)