Tuhle malou, hezky provedenou knížku s mnoha dobovými ilustracemi a fotografiemi jsem si koupil dávno, nejméně před pěti lety. Za pár korun, podle všeho v Levných knihách, ale už si nejsem jist.
Po prvním čtení jsem nevěděl, co o ní psát. Ale přečetl jsem si ji teď znovu a záznamu na blogýsku se přeci jen dočká.
Celkem jde o šest nebo sedm několikaminutových výstupů: Račte si řát, Být či nebýt, Velká předscéna Balady z hadrů, Interview, Příchozí Vejda, Ve vězení a případně ještě Lev salonů.
Z dětských návštěv u rodičů v práci si ještě matně pamatuju i lidový kult hlášek p. Wericha z těchto performancí - v kancelářích visívaly různě graficky provedené Werichovy citáty.
Jako dítě jsem napřed vnímal hypnotizující bouřlivý proud dialogů H + W, vycizelizovanou melodii, tempo a dynamiku řeči obou pánů. Zpočátku jsem se smál asi spíš slovním hříčkám, až postupem let jsem lépe pochopil další roviny jejich humoru.
Počítám, že znalost předscén H + W u dnešní mladé generace logicky rychle mizí. O to šokovanější jsem byl, když jsem byl onehdá na třídních schůzkách staršího syna a na nástěnce na chodbě ZŠ jsem našel toto:
 |
| Pan Werich's not dead. (ZŠ style, včetně chybějící čárky za vloženou vedlejší větou.) |
Osobně si myslím, že předscény H + W jsou unikátní. Kvantitativně jsou skromné, ale svou kvalitou ční osamoceně a neznám v české zábavné kultuře nic srovnatelného.
P. Just zvolil osobitou koncepci knihy, která funguje lépe, než by se z popisu mohlo znát. Námět a důvod k jejímu sestavení si vzal z úvahy teatrologa p. Hermana z Divadelních novin z roku 1999. P. Herman se tam vracel k celkovému významu Divadla ABC v souvislosti s nalezením záznamů představení Těžká barbora a Balada z hadrů.
"Je zřejmé," píše [p. Herman v r. 1999] trochu zklamaně, "že jsme si tvorbu obou legendárních dvojic [V + W a H + W] idealizovali a míjeli se s její podstatou..." Podle Hermana, s jehož mnohými vývody nelze než souhlasit, nepatří tato tvorba do avantgardního kontextu, nýbrž "do divadla zvaného zábavné a bulvární", tedy do operety. Což "pro mnohé může znamenat tvrdé procitnutí z další krásné legendy." Provedení obou her v ABC si "v hereckých prostředcích vystačí s prvoplánovými šaržemi, jaké by na dnešním jevišti těžko prošly (...) Také choreografie a zejména brilance jejího provedení by dnes těžko uspokojila muzikálového diváka:" Stejně skeptický je Herman i k režii a scénografii. A slavné forbíny? Tak jako u předscén předválečných tu padl "mýtus o improvizaci předscén přímo před zraky diváků, o jehož vznik se přičinili předváleční kritikové a teoretikové." Forbíny jsou sice "dodnes fascinujícím gejzírem moudrých postřehů a logických vývodů, které demaskovaly zkostnatělé fráze všeho druhu, "ale o politické satiře mluvit nelze. V obou záznamech ji prostě nenalezneme, "tím méně skryté útoky proti komunistickému režimu, jak zní další z nepodložených legend." Základní vstupní situace Balady z hadrů (krize třicátých let) "obecenstvo zjevně nudí stejně jako vyčpělé téma nacistického ohrožení v Těžké Barboře. Je vůbec z tohoto hlediska s podivem," uzavírá Josef Herman, "že Werich hru zásadně neupravil, že se spokojil s přidanými aktuálními slokami písniček a s novými forbínami." (Divadelní noviny, 05.01.1999).
Knížka p. Justa koriguje kritický pohled p. Hermana, respektive se pokouší odpovědět si na otázku po přínosu Werichova Divadla ABC sám pro sebe; postupuje především doplněním kontextu. Oproti skeptickému zpětnému pohledu na záznam her Divadla ABC doplňuje vzpomínky současníků na to, jak vnímali Werichovu tamní pětiletku tehdy oni.
Vzpomínky a recenze jsou vybrány skvěle a s velkým citem. A především jsou sestaveny účelně, protože jak lépe poznat tehdejší kontext než slovy těch, kteří do divadla chodili jako diváci, herci nebo divadelní zaměstnanci. Zhruba polovinu knihy tvoří úryvky vzpomínek herců a druhou polovinu výběr soudobých divadelních kritik.
Příběh Werichova ABC jakožto pražského divadelního podniku se točí kolem dvou zahraničních zájezdů: jednoho uskutečněného (v r. 1958 do NDR) a jednoho neuskutečného (následujícího roku do Paříže, kde měli být hlavními protagonisty mezinárodního divadelního festivalu).
Zájezd do Berlína a dalších východoněmeckých měst byl evidentně obrovským úspěchem. Představení dávali v češtině a sehnali si vzácná bezdrátová naslouchátka, která půjčovali divákům a do nichž překladatelka naživo tlumočila text do němčiny. Pan Horníček uvádí ke sluchátkům vzpomínku:
Diváci měli sluchátka a v lóži seděla překladatelka. Tudíž se neimprovizovalo. Kromě okamžiku, kdy Jan Werich začal na scéně mluvit německy a překladatelka to oznámila. Diváci si sňali sluchátka, ale Jan Werich šel k první řadě a žádal sluchátka s tím, že když mluví německy, tak si nerozumí.
Představení to bylo velice úspěšné, závěrečný potlesk nás vyčerpal, protože trval přes pětadvacet minut a u opony se střídalo několik zdvihačů a spouštěčů.
I když jsem byl napřed skeptický, kniha přesvědčivě dokládá, že úspěch Werichova divadla v Berlíně a jinde v Německu byl skutečný. Ze vzpomínek herce Lubomíra Kostelky:
Spousty potlesků na otevřené scéně a bouřlivý, neutuchající potlesk na závěr představení vyvolaly euforii nejen v celém hereckém i zaměstnaneckém souboru, ale zvláště u pana Wericha. Věru ho nikdo nikdy neviděl po představenství tak nadšeně šťastného jako toho večera. Byla to svým způsobem i pro kulturní publikum v Berlíně kulturní bomba. Tak tomu bylo po každém představení. Mohli jsme se přeuklánět a zvláště Jan Werich s Mirkem Horníčkem zaujímali při závěrečném klanění pózy, které svět neviděl: vstoje, vkleče, vleže, vsedě, ve stojce. Prostě nejen podle mne, ale dle celého souboru největší životní úspěch Jana Wericha na jevišti. [...] K dovršení všeho navštívil představení ředitel pařížského Divadla národů pan Planson a při rozhovoru s ředitelem Werichem pozval Divadlo ABC na přehlídku Divadla národů v příštím roce 1959 do Paříže. To byla absolutní bomba pro celý soubor. Doslova rozdivočeni jsme po šesti dnech neuvěřitelných úspěchů přijeli do Prahy, kde nejen vládlo hrobové ticho, ale o celé senzaci, která se v Berlíně stala, byla jen jednovětá zmínka v novinách.
Prostě jak jest psáno: nikdo není doma prorokem.
Pro mě je tento příběh dalším příkladem toho, že Německo, jakkoli u nás obecně nemilované a v oblasti umění málo uznávané, bylo prvním krokem českých umělců k mezinárodnímu úspěchu častěji, než se zdá. (Nevím, jak je tomu dnes; díval jsem se nedávno (na games.cz) na rozhovor s jedním mladým autorem fantastiky, který říkal, že prý tato cesta stále platí a funguje.)
Zápletka pokračovala tím, že vysněný zájezd Divadla ABC do Paříže československé úřady těsně před uskutečněním zamítly. Neblahou roli v tom sehrál nomenklaturní národní umělec p. Emil František Burian, dlouholetý konkurent a snad i rival p. Wericha ještě z doby před válkou; pamětníci se shodují, že ministr kultury ukázal p. Werichovi písemnou žádost p. Buriana, aby Divadlu ABC bylo znemožněno vycestovat. Krátce poté došla p. Werichovi chuť v divadle pokračovat, ozvaly se první vážné nemoci.
Vím, že píšu zase moc dlouze, ale co už. Ještě si z knížky poznačím dva body.
První je ohledně osobnosti p. Wericha. Celý fenomén ABC závisel na něm jediném. V knize vzpomíná mnoho lidí, ale paradoxně neobsahuje žádnou vzpomínku samotného hlavního protagonisty. Na p. Wericha všichni jednotně vzpomínají jako na výraznou, zdaleka však ne vždy příjemnou osobnost.
Když bych se pokusil bez velkých znalostí věci se laicky vžít do jeho situace, tak musela být zvláštní. Na jedné straně si užíval statusu předválečného progresivního divadelníka. Představuji si, že to musel být ambiciozní a hrdý pán. Nenašel jsem na wikipedii, jak přesně fungovalo předválečné Osvobozené divadlo z hlediska organizace. Ale předpokládám, že přinejmenším v pozdějších letech bylo soukromým podnikem V + W. Takže už z doby gymplu byli zvyklí být svými pány coby tvůrci a později počítám nesli i riziko a zisk coby divadelní podnikatelé. Nedočetl jsem se nikde, jak to měli podnikatelsky se svými filmy za Republiky: počítám, že sami V + W by asi bez investora film finančně neutáhli.
Pak vše ztratili a z naprosté nuly se vypracovali znovu v Americe, na což byl myslím pan Werich obzvláště hrdý a zůstala mu nejspíš někde uvnitř nenaplněná ambice prosadit se mezinárodně. Stejně tak počítám, že státněkulturní provoz mohl být pro mnohé existenčně pohodlný, ale těžko mohl naplňovat Werichovu ambici a představu o vlastní hodnotě. Byl schopen postavit se odporu okolí a prosadit si svou, což si ověřil za Republiky, v Americe a koneckonců i za socialistického režimu. Představuji si, že mu v Československu musel vadit nenaplněný komerční potenciál jeho schopností. Určitě vnímal blahobytné postavení poválečných hvězd zábavního průmyslu na Západě. Herectví je však fyzická práce a s rostoucím věkem a zhoršujícím se zdravím nejspíš (logicky) klesala jeho chuť riskovat postavení, byť by si třeba myslel, že má na víc.
Kniha přináší vzpomínku p. Horníčka, která se týká této stránky povahy p. Wericha:
Jednou si mne zavolal a povídá: "Znáte od Shawa Androkla a lva?" "Znám." "Chtěl byste to režírovat?" "Velice rád." Podal mi knihu a povídá: "Připravte obsazení a přijďte." Připravil jsem obsazení a přišel. První jeho otázka byla: "Kdo bude hrát tu křesťanku a toho římského vojáka?"
Povídám: "Alena Vránová a Otto Lackovič."
Prásk, bum, výbuch, křik. "Věděl jsem, že nemáte tušení o divadle, že nepochopíte, o co jde, a že přijdete s něčím takovým!" Mlčel jsem. Už jsem ho znal natolik, že jsem vyčkával, až ho to přejde. Když už mlčel i on, zeptal jsem se. "A kdo tedy? Vy jste ředitel divadla, tak mi laskavě určete, kdo ty dva má hrát?" Znovu zvýšil hlas: "Jediní dva... pamatujte si to... jediní dva, kdo tyhle dvě role mohou hrát, je Marylin Monroe a Gary Grant. Jediní!" [...]
I tady v něm vězela Amerika. Amerika, kterou v podstatě už neměl rád, ale která v něm vytvářela cosi jako bublinu velikosti a maximalismu. Byl silně skeptický vůči našim lidem - od filmu, divadla i televize. [...] I to, že místo režie říkal produkce, byl vliv Ameriky. "Tady nikdo nic neumí," říkával. Nebo: "Jako nápad je to dobrý, ale kdo by to tady dělal?"
Poslední poznámkou z knihy pak je, že u p. Wericha v divadle začínal jako jevištní technik p. Havel - jestli správně chápu z wikipedie, tak to po vojně byla jeho první práce. V knize p. Justa zabírá p. Havel významnou část: ještě jako mladík napsal p. Havel několik teoretických textů právě o Divadle ABC a byl evidentně celkem osamocený v pokusu, analyzovat fenomén Werichova Divadla ABC nějak strukturovaněji už jako současník, respektive krátce po Werichově odchodu z divadla.
Příznivcům předscén H + W knihu doporučuji.
První věta knihy: Přiznám se, že Werichovo Divadlo ABC je pro mě dosud nedořešená rovnice o nejméně dvou neznámých.
Poslední věta: Myslím, že i plakáty a tiskoviny, kterými se zabývá tato publikace, uchovávají cosi ze způsobu divadla, ke kterému byly vytvořeny.
Goodreads: 100 % (z 1 hodnocení :-) )
Databáze knih: dtto
Žádné komentáře:
Okomentovat