Poslední Vánoce jsem měl nejpracovnější, co si vůbec pamatuju. Snad proto jsem první samodárek dočetl až teď.
Jak je vidět z nadpisu, kniha Do tří korun popisuje české dějiny od smrti p. Přemysla Otakara II. na Moravském poli až po triumf jeho syna p. Václava II. v podobě získání třetí středoevropské královské koruny, překrývá se tedy v zásadě s hlavní dobou vlády p. Václava II.
Do tří korun je krásná, velkolepá kniha. Nelze rozumně očekávat od blogýskáře, jako jsem já, že by takovou práci dovedl zhodnotit. Nejvýše si ji vezmu jako záminku k několika nesouvislým výkřikům.
- Materie knihy musela být obrovskou výzvou. Jak totiž známo, p. Václav II. ztělesnil vrchol staré české národní dynastie, jehož dosáhla bezprostředně před svým koncem. To znamená, že p. Žemlička podává nejen české dějiny, ale z velké části i dění na říšské úrovni, jehož součástí české země byly. Aby toho nebylo málo, tak současně musí vysvětlit situaci v Polsku a jak se stalo, že p. Václav II. získal i polskou královskou korunu. A nakonec se nevyhne ani stručnému uherskému exkursu, bez něhož by nemohl podat finální vzepětí pražské dynastie, když p. Václav II. pro svého syna získal korunu svatoštěpánskou.
Aniž bych se orientoval mezi českými historiky, asi lze být skeptický, kolik jiných osob by bylo schopno takovéhoto výkonu. Pro mě osobně byl ponor do polské historie prvním v životě - a není to snadný terén.
Někdy se říká, že starší dějepis byl v zajetí národní identity, rozněcoval se domnělými dějinnými triumfy a křivdami vlastního národa. Nedovedu posoudit, zda takový přístup opravdu měli historici, nebo jen nějací odvození propagandisté.
V každém případě pro mě osobně reprezentuje práce p. Žemličky soudobý způsob vyprávění české historie, který bych si jako laik představoval. A sice tak, že vidí Čechy a Moravu v kontextu okolních zemí a je schopen vést paralely a ukázat rozdíly. K určitým klíčovým otázkám p. Žemlička průběžně komentuje různé názory vyjádřené nejen v české literatuře, ale i ze strany německy mluvících historiků. Dále je evidentní, že jeho generace považuje za přirozené sledovat i polské práce, což je další perspektiva, kterou čtenáři zprostředkovává. Nejsem si jist, jestli umí maďarsky. Ale je vidět, že ctí poválečný koncept toho, že státy prvních polských, českých a uherských dynastií společně představují jeden stejný typ vývoje evropských států a vzájemně jsou si v mnohém podobné.
- Pamatuju si ještě celkem živě, jak jsem jako dítě při výkladu posledních Přemyslovců v dějepisu trpěl. Jak na poslední chvíli expandovali, až nesmyslně, aby vzápětí drze vymřeli a nechali lid už navždy úpět pod cizinci (místo aby úpěl pod vlastními).
Z určitého pohledu je vyprávění p. Žemličky ve stejném duchu. Oceňuje, že české království se zkonsolidovalo po velké krizi po smrti p. Přemysla Otakara II. Výchozí situace byla kritická: nadvláda cizích vítězů (Braniboři v Čechách, Habsburci na Moravě), nepřízeň počasí, hladomor, epidemie, rozvolnění pořádku následující po autoritativním vládci, který zanechal jediného dědice v dětském věku, který byl držen v Berlíně.
- Pokud jde o polskou korunovaci, vysvětluje p. Žemlička plasticky, že i v jinak blízkém systému byla polská koruna v mnohém odlišnou institucí od tehdejších českých poměrů. Polsko nemělo hlavní město, téměř dvě století neexistovalo ve sjednocené podobě, značně se lišily představy o tom, kam až Polsko vlastně sahá, byla to oproti Čechám obrovská země s problémy jiného řádu: každý z rozdrobených a znesvářených regionálních Piastovců čelil potížím, o nichž se Přemyslovcům nezdálo. Německé rytířské řády na severu, průběžné útoky Rusů, Litevců a Tatarů z východu.
Překvapilo mě však, že i za těchto okolností existovala už ve 13. století evidentně polská národní myšlenka, kterou z velké části nesla církev. Polští biskupové ve své činnosti mj. brali v úvahu zájmy Poláků jako národa a byli jednou z politických sil, o níž se opíraly pokusy o polské sjednocení, včetně toho Václavova.
P. Žemlička ukazuje, že česká vláda v Polsku trvala krátce, ale že pražský dvůr neměl kapacitu ani vůli tento úkol zvládnout alespoň na základní logistické a administrativní úrovni. P. Václav II. měl slabé zdraví, nerad cestoval, a po korunovaci už nikdy do Polska nejel. Praha neměla adekvátní personál pro správu Polska: p. Václav II. posílal do každé polské země nějakého svého českého "kapitána", který se po příjezdu zoufale snažil ze svého regentství něco finančního vytlouct pro krále a pro sebe a pak byl po několika měsících vyměněn a začalo se znovu.
- Ve vztahu k Polsku existovaly alespoň nějaké - byť chabé - plusy pro Přemyslovce: dlouhodobé české zájmy a vzájemné vztahy s některými regiony - Slezsko, Krakov; blízkost jazyka, na který poukazovali už tehdejší současníci; v zásadě podpora ze strany Habsburků, kteří v té době byli na německém trůně a úmyslně směřovali české zájmy na severovýchod, aby Přemyslovci zapomněli na rakouské panství Přemysla Otakara II.; určitý dědický nárok díky příbuzenství a určitá podpora v samotném Polsku. Jestli jsem pochopil pozici p. Žemličky, tak říká, že když už tedy byl p. Václav II. korunován polským králem a měl podporu velké části polských činitelů, nemělo to realisticky smysl; ale snad se mohl pražský dvůr pokusit o nemožné a třeba přinejmenším pomoci Polákům se sjednotit.
Uherská korunovace však byla proti tomu stoprocentním nesmyslem, na který Čechy a Morava nemohly stačit ani hypoteticky: p. Žemlička upozorňuje, že Uhry byly ještě větší zemí než Polsko; postavení Přemyslovců nemělo žádnou oporu v Říši, u papeže ani u velké části uherských velmožů. Dočasnou a nejistou podporu části magnátů si český král koupil, ale peníze mu musely rychle dojít, protože Uhrové očekávali průběžné platby: p. Žemlička někde píše, že české finance sice nebyly v okamžitém bankrotu, ale byly ve volném pádu.
- Poslední rok hygienických omezení měl na mě asi největší vliv v tom, že jsem strávil hodně času u videoher: možná paradoxně především sledováním na YouTube, ale nějaké stovky hodin jsem si i zahrál. Při četbě knihy se mi vybavovaly obě hry, s nimiž jsem strávil nejvíce času: Kingdom Come: Deliverance a Crusader Kings. Rád bych se teď zastavil u synergií, které mi přinesly videohry s knihou pana Žemličky.
KCD člověka vede k empatickému pochopení perspektivy středověkého člověka, což je i vyjádřenou metou u p. Žemličky. A především jsem se díky KCD dozvěděl o existenci národa Kumánů a zhruba o jejich roli v Uhrách. Kumáni mají významnou roli i v knize p. Žemličky. Přestože Kumáni dostali královské povolení k přistěhování do Uher teprve v r. 1240, současnicí p. Přemysla Otakara II. už za pár let poté byla pí Alžběta Kumánská, která se coby dcera kumánského chána sama stala uherskou královnou; její syn p. Ladislav IV. Kumán byl též uherským králem a budil odpor opozice svým kumánským životním stylem a kumánskou družinou.
Hráči Crusader Kings si pak při čtení Do tří korun přijdou na své hlavně v polských pasážích: myslím, že bez těch stovek hodin strávených videohrou bych se bídně orientoval ve všech těch polských knížectvích. Takhle mi však Velkopolsko, Malopolsko, Kujavsko, Sandoměřsko, Kališ, Sieradz, Brzeg atd. jsou důvěrně známými okrsky. Však jsem o ně svedl po nocích u počítače nějakých bitev!
Crusader Kings mi též myslím pomohli vžít se do reálných mocenských alternativ, které měli Přemyslovci. Hrál jsem zatím jenom právě za Přemyslovce s počátkem hry v roce 936 a moje herní strategie skončila vždycky hodně podobně jako reálné české dějiny: zásadní bylo rychle konsolidovat vládu v českých zemích, vyhnout se konfliktu s Německem, nezahrávat si s pohanstvím a být dobrým katolíkem, případně zkusit expandovat na severovýchod.
- Další poznámkou z četby je, že mě zaujalo strategické myšlení hlavních vrcholně středověkých aktérů. Například p. Rudolf Habsburský sice zničil našeho p. Přemysla Otakara II. coby rivala v Říši, ale následně kniha ukazuje, že za vlády p. Václava II. již Habsburkové pomohli konsolidovat české země. Akceptovali, že sice posílí jednoho z hráčů středoevropské strategické hry, avšak výměnou za dlouhodobou naději, že někdy v budoucnu sami získají českou korunu, která bude o to cennější. A tato sázka jim nakonec vyšla.
- Ohledně Říše mě zaujaly pasáže o volbách německého krále. Pokud jsem to dobře pochopil, dnešním pozorovatelům zůstávají přes veškerý výzkum pochyby, jak přesně se vyvinul kurfiřtský volební systém. Právě v popisované době byl již celkem etablovaný a volební hlasy mělo jen několik volitelů. První otázkou je, proč ostatní říšská knížata (leckdy mocnější a bohatší než kurfiřti) nevolila: zdá se, že pro mnohá říšská knížata byla politika kolem volby krále už jen dosti nákladným koníčkem, bez kterého se bez větší újmy obešla. Druhou otázkou je neintuitivní složení šesti- či sedmičlenného volitelského sboru: tři západoněmečtí arcibiskupové a s nimi tři vládci z východní výspy Říše, někteří z nich relativně málo významní (saský vévoda, braniborský markrabě). I když pomineme staré nacionalistické spory, tak zajímavou anomálií zůstává volební hlas, který náležel Čechovi. Jak je vidět už z prastarého právnického spisu Saské zrcadlo (psal jsem o něm zde), národní rozdíl byl jasně vnímán už tehdy a autor Saského zrcadla odmítal český volební hlas právě z důvodu, že jeho nositel není Němec.
- Tak jako už p. Wihoda v knize o prvních korunovacích (psal jsem zde), i p. Žemlička se věnuje spekulacím, jak asi vypadaly konkrétně korunovace p. Václava II.: jakou korunou byl korunován a jaký byl její další osud, jak přesně vypadal rituál, kdo byl přítomen. Zajímavé je, že starou uherskou korunu jsme nejspíš ukradli (nebo spíš nevrátili...) my; pan Otakar II. ji zadržoval v Praze, další osud této uherské koruny není znám - dost možná ji v Praze zpronevěřil p. Záviš z Falkenštejna a zkusil ji využít pro politickou hru v Uhrách, ale snad mu ji ukradli lupiči při přepadení ve východních Čechách.
Kniha je krásná, určitě ji doporučuji. Pokud se člověk zajímá o český středověk, tak dle mého těžko se obejít bez přečtení celé série p. Žemličky - snad se dočkám reedice starších částí, které mi chybějí.
První věta knihy: "Ne," řekl Poirot, "je stejně důležité znát povídačky jako ověřené údaje."
Poslední věta: Po roce 1301 se všechny tyto nesnáze slily v obrazné peřeje, jejichž zdárné proplutí si žádalo nanejvýš obezřetného kormidelníka...
Goodreads: 100 % (z 1 hodnocení:-) )
Databáze knih: 91 % (ze 7 hodnocení)
Žádné komentáře:
Okomentovat