Odhodlával jsem se ke čtení celý rok - ani nevím proč. Kniha je napsána čtivě; teď jsem ji přečetl prakticky za jeden den dovolené při jarních prázdninách s dítkem u našich.
Saské zrcadlo je fantastická kniha, jejíž osud ukazuje spoustu věcí. Byla sepsána někdy mezi lety 1220 a 1235 v Sasku-Anhaltsku, pro hraběte p. Falkensteina ze stejnojmenného hradu. Dle tradice měla vzniknout přímo na hradě Falkenstein: hrad je z tohoto důvodu populární turistickou atrakcí v pohoří Harz.
 |
| Falkenstein (foto: p. Janos Stekovics) |
Původní text byl rozdělen do dvou knih: jedna o lenním právu (o právech a povinnostech vazala a jeho lenního pána) a tzv. zemském právu. Z dnešního pohledu normy zemského práva v Saském zrcadle zahrnovaly ústavu, procesní právo (tj. pravidla řízení u soudu), obecní zřízení, trestní právo, dědické a rodinné právo.
Pro naši dobu je těžko představitelná už hlavní podstata věci: nikdo nevydával zákony. Nekonala se žádná legislativní smršť požadavků a regulací; nebyly legislativní odbory desítek centrálních úřadů, které by každý rok plodily stovky předpisů a změn, jak jsme toho svědky v naší době.
V celé věci nebyli v době p. Eikeho von Repgow (tak se jmenoval autor Saského zrcadla) nikde angažováni žádní právníci. (Severně od Alp tehdy nebyla ještě žádná právnická fakulta. Vlastně ani žádná jiná fakulta.) Pouze jeden spisovatel zapsal, co bylo obecně považováno za právo a dodržováno. A zapsal to tak srozumitelně a přesvědčivě, že kniha začala být rychle používána nejen v Sasku, ale i daleko za hranicemi. Byla užívána proto, že vyhovovala uživatelům jako praktická pomůcka.
Původní rukopis Saského zrcadla se nezachoval. Byl však okamžitě opisován a postupně doplňován a aktualizován. Je známo přes 400 různých dochovaných verzí Saského zrcadla; celý jeden proud vědeckého historického bádání se věnuje kategorizaci dochovaných variant.
Obrovský význam měl fakt, že záhy se začaly objevovat i ilustrované edice Saského zrcadla; tyto verze na obrázcích názorně (a oku lahodícím způsobem) dokládaly obsah popisovaných právních pravidel.
 |
| Ilustrovaná sousedská práva. Myslím, že pod (B) poznávám pravidla o minimálním odstupu záchodu a stájí od hranice pozemku. (V) budou pravidla o přerůstajících stromech, (D) pravidlo citované v knize, že prasnice se selaty nemusí být hnána na pastvu. (Repro: Univerzitní knihovna Heidelberg) |
Saské zrcadlo neobsahovalo městská práva. Jeho osud byl však spojen s městskými právy města Magdeburku - staré východní výspy Říše do oblastí slovanského Východu. Magdeburk byl vzorovým městem pro mnoho měst zakládaných ve středověku v Německu, ale i v celé východní Evropě: ve Slezsku, Polsku, Čechách, Moravě, Uhrách, Ukrajině, Pobaltí a v Rusku; kniha se zmiňuje též o vlivu jižním směrem - na katalánské právo. Případně byla již existující města nově podřizována saskému (rozuměj magdeburskému) právu. Saské zrcadlo a magdeburská městská práva byla užívána najednou jako vzorový právní řád. Města založená podle saského práva se obracela s dotazy na výklad pravidel do Magdeburku jakožto své právní metropole. V Magdeburku vedle běžné městské rady (která spravovala vlastní město) existoval sbor porotců ("šéfů"), jejichž úlohou bylo vydávat stanoviska k dotazům dceřiných měst.
Celá struktura saské právní praxe byla vícevrstvá: vedle centrály v Magdeburku existovala i regionální střediska pro výklad saského práva. Například v Čechách se města řídící se saským právem obracela do Litoměřic, na Moravě do Olomouce. Postupem doby též panovníci zakazovali na svých územích, aby se města obracela v právních věcech za hranice. V České koruně byl takový zákaz vydán v r. 1547 v rámci potlačení protestantské rebelie králem p. Ferdinandem I. Habsburským. P. Ferdinand I. v rámci represí zakázal českým, moravským, slezským a lužickým městům obracet se do (protestantského) Magdeburku a přikázal jim dávat dotazy výlučně do Prahy; zřídil za tím účelem apelační soud.
Magdeburská výkladová centrála pak definitivně zanikla kompletním vyhlazením Magdeburku za třicetileté války armádami polního maršála Tillyho (r. 1631).
Saské právo došlo mimo Říši a území německého řádu obrovského rozšíření zejména ve Slezsku a Polsku, k němuž přispěly i latinské a později polské překlady pořizované od 16. století. Na základě polských verzí vznikl v 18. století ukrajinský překlad saského práva, který byl užíván v soudní ukrajinské praxi.
Jsme tedy svědky fantasticky dlouhé a teritoriálně rozsáhlé aplikace pravidel původně obsažených v Saském zrcadle. V praxi tyto normy nahradila teprve vlna kontinentální kodifikace soukromého práva v moderních občanských zákonících. Nejdelší použití mělo saské právo na Ukrajině, kde ho nahradilo až celoruské zákonodárství z let 1840 - 1842. V Kyjevě stojí dodnes památník magdeburskému právu!
 |
| Památník magdeburskému právu v Kyjevě. (foto: p. Uwe Schulz) |
Tomu říkám právní norma s autoritou!
Závěrem několik poznámek:
- Zaujal mě výklad o výhradních právech panovníka, tzv. regálech. Obdoby řady regálů fungují dodnes. Například Saské zrcadlo upravovalo regál pokladu, podle něhož panovníkovi náležely veškeré nalezené poklady, pokud byly zakopány hlouběji než je hloubka pluhu. (Tak i dnes u nás jsou archeologické nálezy vlastnictvím kraje.)
- Celkově je pro nás svět našich předků naprosto nepředstavitelný. Zejména, jak fungovaly úřední záležitosti ve světě, který byl většinou negramotný a většina společnosti prožila život bez kontaktu s písemnostmi. V knize O Saském zrcadle je hezky vysvětleno, jak prakticky fungovalo soudnictví. Soudilo se zásadně pod širým nebem, na různých významných místech.
Z písemných zpráv, které máme dochovány počínaje 15. stoletím, vyplývá, že jednání soudu se konala zpravidla na starobylých sněmovních místech. Vyvýšená místa v krajině, prostranství před kostely, mosty a hradní brány byla nejčastějšími místy rokování. Až do novověku se soudní jednání musela povinně konat pod širým nebem.
 |
| Vesnické shromaždiště a sudiště, včetně památného selského kamene. (Foto: p. Janos Stekovics) |
Všechny osoby podléhající určitému soudu měly povinnost dostavovat se pravidelně na místo soudu (byl stanoven "rok", tam se "rokovalo"), kde se při té příležitosti rozhodlo vše, co bylo potřeba.
[Saské zrcadlo] uvádí povinnost každého křesťana dostavit se třikrát ročně k církevnímu soudu. V závislosti na stavu byly příslušné různé církevní soudy. [...] Velice podobně, dle stavu rozdělené kompetence vykazovaly světské soudy. Svobodní pánové pánové pátého štítu byli povinni docházet každých 18 týdnů na hraběcí sněm pod hrozbou královské klatby. Nájemci půdy museli každých šest týdnů na sněm k rychtáři. [...] Účast na příslušném soudu byla povinností, jejíž nesplnění mělo za následek sankce.- Pobavila mě perlička z dědického práva. U movitých věcí se rozlišovalo, zda jde o předměty mužské či ženské potřeby. Mužské věci (například zbroj) mohl zdědit jen muž, ženské (šaty, povlečení) jen žena. Mezi čistě ženské věci řadilo Saské zrcadlo třeba i knihy; autor vycházel z poznatku, že knihy čtou jen ženy.
- Krutost středověkého světa se ukazuje výrazně například na zvykovém saském institutu náhrady či pokuty za smrt blízkého člověka (Manngeld). Náhrady byly stanoveny přesným sazebníkem dle postavení mrtvého a jeho pozůstalých. Nejnižším vrstvám náležely jen výsměšné pokuty (Spottbussen). Z ukázky mi není jen úplně jasné, jestli rozhodovalo postavení zabitého nebo jeho pozůstalých; zpravidla se nejspíš shodovalo.
Děti kněžích a nemanželští potomci měli nárok na kupku sena, kterou by utáhli dva jednoroční oslíci. Za herce a nevolníky náležela pokuta v podobě mužského stínu. Nájemným bojovníkům, kteří profesionálně bojovali v soudních soubojích, a jejich dětem náležel odlesk štítu.Jestli jako odškodné za mrtvého náležela rodině kupka sena nebo blýsknutí štítu na slunci, tak to je hodně krutý žert.
- Nemohu pominout aspekt vztahu k Čechám. Bezpochyby jsem jen vztahovačný a nespravedlivý - to je jasné. Ale stejně: Saské zrcadlo popisovalo í podrobnosti o volbě německého krále. V tomto směru uvádělo jen šest volitelů německého krále, v jakém přesném pořadí hlasují, jaké mají funkce a tak. Jen jako na potvoru ze seznamu sedmi kurfiřtů tak úplně vypadl český král. Já nevím, jestli tahle německá pečlivost a soustavnost nemívá často závadu nějakým takovým směrem k nám. Všechno si podrobně sepíší, dodržují, konzistentně vykládají, pro názornost ilustrují, krásně jim to běhá jako naolejovaný stroj, a když je nějaké nedopatření, tak jim zrovna náhodou vypadnou zrovna Čechy. Však taky p. Lück píše:
Českého krále, který prokazatelně náležel k volitelům, Eike vynechal. Tento detail nesouhlasil se skutečností.Tak ještě, že to je jen takový detail.
- Závěrečná kapitola knihy sepisuje jedenáct oblastí pro další historické bádání ve věci Saského zrcadla. Mezi jinými se němečtí historici věnují soustavně zmapování recepce saského práva ve východní Evropě. Procházejí se systematicky písemnosti k jednotlivým dceřiným městům. Jelikož p. JNA je fantastický člověk, tak říkal, že čistě ze zájmu volal na tu katedru do Německa. Už si bohužel nepamatuji, která univerzita to byla, nejspíš Lipsko. Říkali mu, že mají už hotovo Polsko, Pobaltí a Ukrajinu. Poslední si nechávají Česko, které se patrně zpracovává v těchto letech. Až se s ním uvidím, tak se zeptám, jestli zas na tu katedru netelefonoval, jak to s námi vypadá.
Kniha O Saském zrcadle je fantastická. I když má pouhých 120 stran se spoustou representativních fotografií a reprodukcí, podává přesnou informaci o tématu. Takto si představuji dějepis: spolehlivý, konkrétní, schopný podat téma kontinuálně přes celá staletí. A hlavně s narativem, který přesahuje do našeho světa a dává našim poměrům časovou a prostorovou perspektivu.
Vždycky si jen povzdychnu, když vidím v diskusních fórech na internetu nadávky na humanitní studijní obory. Samozřejmě nikdo nepotřebuje banality a hlouposti vydávané za studium.
Ale četba, kterou nabízí tato kniha, je pro mě sice malým, ale jasným příkladem, že kvalitní pěstování humanitních oborů (zejména dějepisu) je naopak nezbytným předpokladem pro to, abychom byli jako národ schopni se samostatně organizovat a spravovat si své veřejné záležitosti.
První věta knihy: Nad malebným údolím řeky Selky u Meisdofu v Harzu se majestátně vypíná hrad Falkenstein.
Poslední věta: V důsledku výstavby zámku Meisdorf při úpatí hradu Falkensteinu zůstal hrad ušetřen přestavby pro rezidenční účely, což bezesporu vedlo k zachování původnosti hradu.
Goodreads: 80 % (ze 2 hodnocení)
Související články:
- Helmold z Bosau: Kronika Slovanů - zde
- Spiegel Geschichte: Štaufové - zde
- Jan Klápště: Proměna českých zemí ve středověku - zde
Žádné komentáře:
Okomentovat