Jan Zrzavý vzpomíná (Jan Zrzavý, Dagmar Maxová)

Mí milí příbuzní mi poslali po našich půjčit tuto krásnou knihu, jelikož si zapamatovali, že jsem na p. Zrzavého narazil při svém čtení v rámci přípravy na letošní dovolenou.

Jan Zrzavý vzpomíná je krásná publikace. Pečlivě vyvedená, tenká kniha v pevných deskách, s velkou fotografií malíře na přebalu. Je plná kreseb; proti tomu barevně jsou reprodukovány jen čtyři malby. Několik dalších reprodukcí je černobílých; to je asi největší škoda, protože černobílá reprodukce zůstává originálu samozřejmě dlužna obzvláště mnoho.

Knihu jsem přelouskal s chutí během jednoho víkendu. Vedle pěkného provedení je hlavním důvodem pro čtivost těchto vzpomínek naturel vypravujícího. Je celkem zřejmé, že p. Zrzavý byl člověkem, který si sám pro sebe vše dlouze a hluboce promýšlel. Když potom hovořil nahlas, vyjadřoval se velice stručně, promyšleně a jen k tomu, na čem mu osobně záleželo. Vyprávění je to celkově famózní. Myslím, že editorka šťastně proložila jednotlivé kapitoly vyprávění i výňatky z textů p. Zrzavého.

Pokud jde o Bretaň, ten kraj mu byl mimořádně blízký:

Viděl jsem několik krajů Evropy, ale žádný z nich neodpovídal představě, kterou jsem si o nich předem utvořil. Ale když jsem poprvé vkročil do Bretaně, bylo to, jako by krásný a blažený sen se mi náhle uskutečnil. Jaká nádhera, ty malé barevné bárky, pohupující se vesele ve vesnickém přístavu na jasném moři, přípravy a kutění rybářů na palubě a vaření večeře - jako v dětských hrách! A kopce porostlé purpurovým vřesem nebo pastelovými trávníky s drahokamy zářících květin - a šedé a svítící skály porostlé bílými a žlutými lišejníky! A pod nimi moře, průhledné a zelené s bílými pěnami, stále se přibližující, znova a z nova objímající zemi. Co jsem v dětství nejvíce miloval, skály a vodu, co bylo náznakem a příslibem budoucnosti, našel jsem zde nádherně uskutečněné v nekonečném bohatství a plnosti. I zde stráně a kamení a voda jako v mé domovině, ale volné, širé, zářící úsměvem.

Celoživotně se však vracel ke své vlasti na Vysočině, k městečku Krucemburk a rodné vsi Okrouhlice. V Okrouhlicích prožil dětství ve škole, neboť jeho otec tam byl řídícím učitelem. Ve stáří se pak malíř do rodné vsi vrátil a dožíval v podkrovním bytě nad poštovním úřadem. Tam byly i na podzim 1969 nahrány vzpomínky z této knihy.

Škola, dost veliká budova, stála skoro o samotě, poblíž byla jen hospoda a sirobárna; když se neučilo, bylo v domě pusto. Chodby byly večer temné, tajemné. Tatínek mě občas poslal nahoru do kabinetu pro pero nebo pro jinou maličkost, kterou tam zapomněl. A to byly hrozné okamžiky v mém tehdejším životě! U třetí třídy visela na zdi velká kresba lidské kostry, pro mě kostlivec, smrt. 

Meditace (olej 1915, sken z knihy)

Celkově byla kniha pro mě velice přínosná, nejen osobou autora. Odnesl jsem si i představu o jedné vrstvě tehdejší české společnosti v době celkového rozkvětu končící monarchie.

Dědeček p. Zrzavého měl hospodu v Krucemburku. Syna poslal na techniku do Prahy; po návratu spolu měli lihovar, který však záhy zkrachoval a přišli o všechny peníze. Otec si tedy udělal učitelský kurs a rychle se vypracoval na řídícího učitele, aby zabezpečil rodinu.

Tatínka jsme viděli doma většinou jenom večer. Pěstoval včely, které vlastně založily jeho pozdější majetek, a školku, ovocné stromy a lesní sadbu. Najal si od souseda kousek pole, pěstoval stromky a obchodoval s nimi. Když to šlo stále líp, koupil kus pole a skalku u školy, rozšířil sadbu a udělal si pomalu jmění. ale základ k něm přinesly včely. Tatínek byl spíše praktický, spíš obchodník, na učitele se, myslím, nehodil. Taky šel v padesáti letech do penze, koupil statek Rezkovec u Čáslavě a začal tam hospodařit a zahradničit. A jak to v podnikání bývá, zkusil hrát na burze a nakonec o všechno přišel. 

Maminku z těch okrouhlických let pamatuju pořád ustaranou, ustaranou a uštvanou. U nás se tehdy žilo strašně chudě, jídlo jenom to nejjednodušší, málo se mastilo, to víte, bylo nás moc a učitelský plat nebyl velký. Ale to musím říct ke chvále našich, že od nikoho nic nevzali, jak bývali lidi zvyklí nosit. Až to, myslím, rodičům zazlívali. Když něco přinesli, vejce nebo máslo, byli uražení, že maminka nechce nic přijmouti.

Kleopatra II (tempera, olej a zlato,
1919 - 1957, sken z knihy) 

Ohledně vlastní osoby vypravěč zdůrazňuje, že celé dětství byl výrazným outsiderem, který žil ve své fantazii; současně však byl zarputilý a vytrvalý. Po obecné škole ho posílali každý rok do nějaké školy, kde vždycky propadl. Jen díky půlročnímu zánětu ledvin se nakonec dostal na UMPRUM do Prahy; tatínek naprosto nečekaně svolil ke studu nejspíš jen proto, že lékař mu řekl, že p. Zrzavý se dožije již jen několika let, tak se mu synka zželelo a chtěl mu splnit životní přání být malířem.

Typické pro zarputilost p. Zrzavého bylo, že ač teprve sedmnáctiletý, rychle konstatoval, že mu ani UMPRUM nic nedává pro to jediné, co ho zajímalo, a sice pro malování, a do školy přestal chodit. Naspořil si přesně tolik peněz, kolik potřeboval na cestu do Paříže, a nasedl na vlak, přestože jeho kamarád na poslední chvíli od cesty upustil. (Jak poznamenává, nepotřeboval na to tehdy ani pas.) Napoprvé nesehnal ve Francii žádnou práci a byl příliš hrdý požádat o pomoc německého spolucestujícího z vlaku do Paříže, který mu nabízel, aby se na něj obrátil s prosbou o pomoc. Takže se po dvou týdnech vrátil k rodičům, když otec mu poslal peníze přesně na cestu zpět.

Ještě si poznačím perličku, která pro mě dokresluje, že někteří lidé museli mít v Rakousku (a v době po jeho zániku) obrovské styky a byli úplně u všeho: p. Zrzavý prodal po první válce svůj obraz Spící hoch do Paříže, což mu dohodil architekt p. Loos, který mu prý zprostředkoval pak ještě několik kupců. Je něco svérázného v oblasti nejvyššího vkusu z té doby, u čeho tady (tj. ve Vídni a okolí:-) ) p. Loos nějakým způsobem neasistoval?

Kniha je celkově krásná, každému ji vřele doporučuji. Škoda, že neznáme přesný příběh jejího vydání, patrně by byl též zajímavý. V každém případě si dnes těžko představíme, že podobná publikace by vyšla v nákladu 130 000 výtisků, jako tomu bylo v r. 1971.



První věta knihy: Můj otec - po svém otci Jan, říkával si však Hanuš - se narodil v Krucemburku u Chotěboře.

Poslední věta: Jan Zrzavý pak v podkrovním pokojíčku okrouhlické pošty záznam doplnil a upravil pro knížku, kterou právě dočítáte.


Databáze knih: 98 % (z 12 hodnocení)
Goodreads: 100 % (z 1 hodnocení - já:-) )


Související článek:
- o Loosově působení v Plzni jsem psal zde.