Nový životopis p. Žižky mě lákal hned od minulého roku, kdy vyšel a získal několik ocenění. Napřed jsem však odolával, že kniha vypadá hodně tlustá a taky téma p. Žižky mě zajímalo spíš prostředně. Jak se však vlekla karanténa, knihu jsem si nakonec na konci zimy přeci jen koupil, abych si udělal radost aspoň takto.
Pan Čornej má dar o poznání přirozenějšího toku vyprávění než pan Žemlička. U p. Čorneje bych z pohledu čtenáře skoro mluvil o vypravěčském tónu, který se blíží beletrii. Naopak na pováženou jsou u p. Čorneje některé stylistické aktualizace: třeba opakovaně v případě radikálních husitů mluví o aktivistech; vrací se u něj motiv agresivních aktivistek, jejichž hlasité stěžování je pro muže nesnesitelné; objeví se i pojem politické korektnosti.
Sám pro sebe jsem pak srovnával dobu obou knih: tj. dobu p. Václava II., jeho syna a dcer, tj. zhruba 1300 - 1315, s dobou o sto let později, v níž žil p. Žižka. Změna musela být obrovská: zatímco z doby přemyslovské mají dějepisci k dispozici sporadické dokumenty nejistého datování, začasté s nejistotou, zda šlo jen o koncepty právních dokumentů, nebo jejich finální právní verze, v Žižkově době už vidíme do značné míry formalizovaný právní systém a podrobné zápisy kronikářů. Podstatné je, že písemnosti jsou už běžně v češtině. P. Čornej popisuje přesné adresy, kde jednotliví protagonisté bydleli, tzn. na jakém čísle popisném v Praze. Jsou dochovány převodní ceny pražských domů. V klíčových obdobích Žižkova působení jde vyprávění po jednotlivých dnech. Kniha sleduje změny složení městských rad pražského souměstí - tzn. kteří jednotliví konšelé byli v dané fázi revoluce jmenováni nebo zvoleni. Z některých politických jednání se zachovaly zápisy, četným pramenem jsou i dodnes dochované trestní spisy o výsleších dopadených zločinců. Vidíme sebevědomý národ s mezinárodním rozhledem, zabraný do náboženských debat, v čele s mistry své nové univerzity.
Pokud jde o samotného p. Žižku, položme si otázku, co vlastně na něm může být zajímavého - nad rámec toho, že je výtečným dokladem sebevědomí tehdejších Čechů. Snad nejzajímavější je položit si otázku, ke které skupině bych se sám připojil - se znalostí všeho, co následovalo. Tzn. který proud české společnosti byl tehdy prospěšnější a který škodlivější.
Pro takovouto úvahu poskytuje kniha p. Čorneje skvělé pozadí, protože pěkně a detailně ukazuje politický vývoj předhusitské a husitské doby za života p. Žižky.
Sám si odpovědí na svou otázku nejsem vůbec jistý. Na jednu stranu je husitství a speciálně usilovnost a odhodlanost p. Žižky příkladem, že pokud se Češi rozhodnou vyvázat se ze západních struktur, tak se jim to do značné míry může podařit, ale potom se nestačí divit, co to provedli. Husitské povstání přineslo v zemi velké přesuny majetku: vyšší a nižší šlechta zabírala statky církevní i majetky příslušných politických oponentů, čeští sousedé vyhnali nemalé procento německého městského obyvatelstva Čech a zabrali jejich domy.
 |
| Původně českých měst bylo proklatě málo. |
Byť násilné uchvacování majetku je nesympatické, je na druhé straně evidentní, že bylo mnoho dobrých důkazů o korupci v církvi a o nespravedlnostech, které s sebou nesl starý předhusitský režim. Počínaje hlavní událostí, tj. upálením p. Husa v Kostnici, přes soustavné pronásledování, kterým byli vystaveni vyznavači Husova učení, až k málo sympatickému machiavelismu, který dával pocítit svému okolí p. Zikmund Lucemburský. I přes propast staletí a řídkost pramenů si lze představit jeho vyjednávací a manažerské metody, například nejspíš úmyslné a účelové cholerické výlevy, kterými zastrašoval své protějšky. Skvělá je pasáž knihy, která vypráví zásadním dějinném okamžiku: totiž o pokusu zástupců pražských měst o smírné řešení situace při jednání delegace s p. Zikmundem, který postupoval na Prahu při první křížové výpravě proti husitům. Jednání proběhlo v Kutné Hoře v květnu 1420, tzn. na samém počátku husitského povstání.
Pražští poslové hned na počátku a na kolenou vyřídili králi pozdrav jménem pražské obce a poprosili ho, aby jim povolil přijímat z kalicha a odpustil jim všechna provinění. Na důkaz své ochoty jej požádali, aby přišel do Prahy "nejen otevřenými branami, ale i probořenými zdmi", zdůrazňujíce tak okázale své poddanství. Pražští řemeslníci snad už v předstihu zhotovovali na pokyn radnice baldachýny, určené pro slavnostní příjezd Zikmunda a jeho manželky Barbory do hlavního města, eventuálně pro jejich předpokládanou korunovaci. [...]
Lucemburk, opojený dosud úspěšným tažením, vybuchl v možná předstíraný možná skutečný záchvat zuřivosti, k níž jako bytostný cholerik neměl nikdy daleko. Stržen pýchou "jako druhý Lucifer" (tak Vavřinec z Březové), přikázal Pražanům, aby odstranili z ulic všechny zátarasy a aby odevzdali všechny zbraně i plátovou zbroj na Pražský hrad a Vyšehrad. Teprve potom přijede do Prahy a zváží, zda a komu udělí milost. Tím však jeho proslov neskončil. Podle nepochybně zveličené husitské interpretace měl dokonce prohlásit, že hodlá "celé České království zničit a obrátit v plameny" a místa po vyhnaných husitských kacířích "osadit cizozemci."
Na jednání o kalichu Zikmund vůbec nereflektoval. Ztvrdnul jako ocel a poté začal "na způsob šílence zmítat rukama nohama, takže bylo jasné," tvrdí husitský autor, "že nejedná ze zápalu pro spravedlnost, ale naopak řádí hůř než tyran". V přítomnosti nuncie Fernanda, magdeburského arcibiskupa Günthera ze Schwarzburgu a dalších vysokých církevních činovníků, kteří krále varovali před jakýmikoliv ústupky, ani nemohl postupovat jinak. [...]
Rozhovory ztroskotaly. Bylo to ztroskotání osudové. Pražští poslové se vraceli do hlavního města jako zpráskaní psi, rozčarovaní, roztrpčení a ponížení. [...] Míra ponížení byla neúnosná a pohár trpělivosti pražských husitů přetekl. Reformisté se buď stáhli do pozadí, nebo se pod tlakem dění radikalizovali. Revolucionáři ovládli pole.
Po kolapsu jednání následovalo rozpačité obléhání Prahy ze strany p. Zikmunda a jeho rakouských a jiných kamarádů. A samozřejmě především hvězdný moment celého Žižkova života, kdy nechal prozíravě a naléhavě budovat opevnění na Vítkově, které pak i uhájil, a demoralizoval tak kruciátu.
Na otázku po tom, který politický směr měl tedy před 600 lety v Praze pravdu, jsem si nějaký silný názor neudělal. Snad nějaký ten umírněný městský husitský proud nebyl špatný, ale stejně tak mohlo dávat smysl zatnout zuby a dát šanci katolictví k vnitřní nápravě po kostnickém koncilu. Kniha připomíná názor historika p. Pekaře, že rozvrat království po husitských bouřích vedl přímo k tragédii Bílé hory.
Kdo nemá rád vkládání aktuální agendy do starých vyprávění, tak by mohl tuto knihu ocenit. Řekl bych, že panu Čornejovi se podařilo skutečně podat vyprávění v dobré víře nezaujatě. Po celou dobu Žižkova života pečlivě zachycuje vedle jeho osobních kvalit i veškeré jeho prohřešky a zločiny: už v mládí jako lapka s největší pravděpodobností loupežně vraždil, jako hejtman husitských vojsk se několikrát prohřešil i proti rytířské morálce, kterou jinak ctil. Naproti tomu dává kniha husitské výstřelky do mezinárodního kontextu s tím, že počátky reformace byly násilné prakticky všude.
Podle tohoto životopisu prameny neumožňují spolehlivou rekonstrukci povahy p. Žižky jakožto člověka. Důvodem je mj. kontroverznost jeho postavy a zaujatost dobových svědectví a následně o to více i historických interpretací. Pět let husitského povstání potkalo p. Žižku na prahu šedesátky, tj. jako zralého muže, který tou dobou již mnohé prožil a viděl - ať již jako člen nájemných bojůvek a loupežnických band v jižních Čechách, tak i později jako žoldnéř v bojích Poláků a Litevců proti Řádu německých rytířů a následně v Praze jako člen rozsáhlé politické skupiny milců krále p. Václava IV.
Dle p. Čorneje lze mít za jisté, že husitskou reformaci vzal p. Žižka niterně jako příležitost dosáhnout vykoupení. Byl upřímně věřící a (fanaticky) oddaný věci utrakvistické reformy. Pozoruhodným detailem je jeho zaujetí Starým zákonem: on sám ve svých písemnostech nešetřil odkazy na boje izraelského lidu a zřejmě nebyla starozákonní symbolika a koncept vyvoleného národa cizí ani radikální husitům jako celku.
Byl to člověk velice osobně statečný, sebevědomý, rozhodný, charismatický a organizačně zdatný. Současně však byl zřejmě necitelný, panovačný, málo schopný kompromisu a krutý. Své politické působení pojímal - na rozdíl od mnoha svých kolegů - čistě ideologicky, peníze a majetek mu byly lhostejné. Není známo, že by si ponechal jiný osobní majetkový prospěch než nově vystavenou rodinnou tvrz Kalich v Českém středohoří, a to v době, kdy se k jiným kališnickým (i katolickým) šlechticům přesouvalo vlastnictví mnoha vesnic, měst, klášterů a pražských domů. V tomto směru bych se přiklonil ke kritikům p. Žižky v tom směru, že jeho působní lze brát jako doklad hypotézy, že obecně způsobí méně škod padouši, kteří páchají zlo pro peníze, než ti, kteří tak činí nezištně z čistého přesvědčení.
Kniha podává i stručný přehled druhého Žižkova života coby námětu kronik a politických debat. Shrnuje, že se dočkal dvou zhruba staletých období, kdy byl obzvláště zbožňován: jednak českými utrakvisty kolem roku 1500 a jednak nacionalisty a komunisty kolem roku 1900.
Zaujal mě i pohled na Žižkova protihráče p. Zikmunda. Poprvé jsem si podrobněji uvědomil, jaké čtyřrozměrné mocenské šachy mu doba uložila. Marné podrobování českých kacířů byl pro něj jen jeden z mnoha problémů, vedle bojů s Turky na jihu Uher, setrvalých problémů s opozicí v Říši i v Uhrách, řešení církevního schizmatu a mnoha dalších rozptýlení sahajících od Balkánu až po stoletou válku mezi Francií a Anglií.
A poslední poznámka je pro fanoušky videohry z tohoto období českých dějin Kingdom Come: Deliverance. Opakovaně v knize vystupuje v epizodních rolích p. Racek Kobyla - napřed jako purkrabí Vyšehradu a dále jako oběť měšťanů v Kutné Hoře, kde byl r. 1416 "ohavně rozsekán místními Němci" a jeho mrtvola pohozena. Prameny následně ještě uvádějí jeho manželku, která ještě za husitské války prodávala za přemrštěné ceny mouku obležené posádce Vyšehradu.
Knihu jistě doporučuji.
První věta knihy: Udělejte si sem někdy výlet či vycházku!
Poslední věta: V předepsané litanii, kterou se biskupové a zpěváci obracejí na svaté patrony v nebesích s prosbou, aby poskytli přízeň korunovanému panovníkovi, užasle čteme: "Svatý Václave, pros za nás, svatý Vojtěše, pros za nás, svatý Zigmunde, pros za nás, svatý Jiří, pros za nás, svatý Žižko, pros za nás..."
Databáze knih: 97 % (ze 120 hodnocení)
Goodreads: 94 % (ze 44 hodnocení)
Žádné komentáře:
Okomentovat