Knížka vyšla původně v roce 1975 a francouzská autorská dvojice je zřejmě relativně známá (a jejich myšlenky dodnes vlivné), byť osobně jsem o nich slyšel poprvé až teď. V mnoha ohledech je text dítětem doby a místa svého vzniku. Čtenář je konfrontován s výroky typu:
Kapitalistická Amerika, byrokratické Rusko a nacistické Německo - vskutku všechny "ďábelské síly budoucnosti", které v Kafkově době tloukly na dveře segmentárními a soumeznými údery.
Máme tu USA kladené naroveň Sovětskému svazu a Třetí říši; sovětský režim označovaný jako "Byrokratismus" a nějakou náhodou nespojovaný s marxismem, socialismem ani s komunismem. Asi každému je jasné, odkud tady vítr vane. K tomu strašlivý filosofický žargon, který je místy spíše kletbou než skutečným sdělením. Jakoby autoři chtěli především na svých vlastních pracích čtenářům demonstrovat vlastní přesvědčení, že jazyk je násilí a aplikovaná ideologie a jak vypadá mikroagrese a mikropolitika. Osobně si tedy při četbě podobných textů skutečně připadám poněkud utlačován.
Toto jsou však v zásadě mimokafkovské aspekty a nechci je dále rozebírat. Vedle opakování svých teorií se totiž naštěstí autoři dostali i k samému dr. Kafkovi a jeho textům.
Ani zde se však kniha nevyhnula problémům. Autoři sebevědomě rozvíjejí dalekosáhlé úvahy na základech ve stylu "pokud jsou to ovšem Cimrmanovy boty"; konkrétně se ve výkladu Kafkova myšlení opírají z nemalé části o publikace p. Janoucha. Bohužel se tu opírají o informace, u nichž je celkem jisté, že to takříkaje Cimrmanovy boty nebyly.
Nevím, jaké bylo v sedmdesátých letech povědomí o hodnotě "vzpomínek" p. Gustava Janoucha na dr. Kafku, ale dnes je myslím již jasné, že p. Janouch si většinu vymyslel. U soudných lidí muselo vyvolávat pochyby ale už tehdy, že p. Janouch překvapivě "nalezl" po půl století nové rozsáhlé pozámky o svých údajných hovorech s dr. K., přičemž tyto hovory vhodně konvenovaly některým tehdy populárním kafkovským výkladům. O nepravdivých vzpomínkách p. Janoucha a p. Mareše na dr. Kafku existuje kniha p. Čermáka "Franz Kafka - výmysly a mystifikace", o níž jsem psal i na blogýsku.
Osobně mě tedy autoři nepřesvědčili jako jasně přemýšlející lidé, jejichž úsudku bych důvěroval. Spíš přesně naopak.
Zůstává tedy z knihy něco přínosného? Kafkovský fanoušek mého typu si určitě odnese přinejmenším dílčí postřehy:
- Líbil se mi celistvý pohled na tvorbu dr. K. - včetně jeho dopisů - jako na produkty různých fází duševní práce: dopisy tvoří myšlenkovou přípravu, povídky jsou experimenty k ověření syrovějších nápadů, přičemž tři romány vznikly logicky v těch případech, kdy se autor ve myšlení posunul o další krok.
- Povídky mají velice často zvířecí protagonisty, případně protagonisty proměňující se ve zvíře; dalším motivem povídek jsou záhadné stroje. V románech však už žádné zvířecí ani strojní motivy nejsou, protože nebyly nosné pro celý román.
- Myšlenkové koncepty románů (v knize se mluví o "literárním stroji") byly takové, že mohly a musely fungovat donekonečna. A je tedy logické, že žádný román dr. Kafky nemá konec, v případě Procesu zůstane dokonce navždy otevřenou otázkou, jaké pořadí kapitol autor vlastně zamýšlel, protože kapitoly lze poskládat za sebou různě.
- Hned v první kapitole je zábavný postřeh o motivu sklopené a zdvižené hlavy, který autoři identifikovali napříč dílem dr. Kafky. Skloněná hlava je v dílech spojena zpravidla s fotografií nebo portrétem. Zdvižená hlava se pojí často s hudebním motivem a autoři v ní spatřují opakující se dějový význam.
- Podobně upozorňují na setrvalý Kafkův zájem o zuby a o potravu - v dopisech i v tvorbě.
- Jádro celé knihy tvoří úvahy o jazyce Kafkových prací. Autoři uvádějí teorie o funkcích jazyka, o vztahu menšinových a většinových jazyků. Zaujala mě zmínka o teorie nějakého (mně neznámého) p. Gobarda o čtyřech jazycích:
Henri Gobard, opírající se o Fergusonovy a Gumperzovy výzkumy, předkládá čtyřjazykový model, který má tyto složky: místní neboli mateřský či teritoriální jazyk, který používá rurální společenství nebo který je venkovského původu; dorozumívací, městský nebo státní, i světový jazyk, jazyk společnosti, obchodu, úřední komunikace apod., jazyk první deteritorializace; referenční jazyk, jazyk smyslu a kultury, který provádí kulturní reteritorializaci; mystický jazyk na hranicích kultur, vyznačující se duchovní nebo náboženskou reteritorializací.
Tvorbu dr. Kafky autoři interpretují jako jazykový experiment, který vyjadřuje zkušenost pražské židovské menšiny. Píší, že menšinový jazyk je obvyklým předpokladem vzniku velké literatury. Proti menšině staví většinovou kulturu - jazyk mistrů:
Velké a revoluční věci vždy vystupují z menšiny. Všechna literatura mistrů zaslouží opovržení. Kafka je fascinován sluhy a zaměstnanci (a touž fascinaci služebnictvem, jeho řečí, bychom našli u Prousta).
Knihu bych tedy nedoporučoval, spíše bych fanoušky upozornil na její existenci. Celkově text vypovídá více o Francii v roce 1975 než o dr. Kafkovi.
První věta knihy: Jak vstoupit do Kafkova díla?
Poslední věta: Ale právě to udělal on, právě to je jeho souvislé dílo.
Goodreads: 83 % (z 1 538 hodnocení)
Databáze knih: 78 % (z 8 hodnocení)
Žádné komentáře:
Okomentovat