Dnešní kniha existuje i v českém překladu. Já jsem ji však koupil v němčině. Rozhodl jsem se tak kvůli jedné kvalitě, o které psali němečtí recenzenti, a sice, že Teta Joleschová píše o zvláštnostech němčiny ovlivněné češtinou. Myslím, že přinejmenším toto téma je zapotřebí si přečíst v originálu.
Musel jsem se smát, že - tak jako dr. Kafku, p. Haška a mnoho jiných - i pana Torberga pro svět umění odhalil a zpopularizoval p. Max Brod. Ukažte mi někoho, kdo se za Republiky mihnul v Praze a pan Brod z něho neudělal světovou literární hvězdu? A hlavně: vysvětlete mi, proč pan Brod nemá v Praze pomník? Zachytil jsem porůznu samozřejmě nelichotivé poznámky, že snad pan Brod měl mít nějaké nesympatické osobní rysy; ale kdo takové rysy, prosím pěkně, nemá? Pořád mi není jasné, jak hrozně by musel být nesympatický a co komu strašlivého provedl, aby to vyvážilo jeho jasnou kompetenci odhalovat v lidech talent a účinně jim pomoci se prosadit.
Knihu Teta Joleschová vydal pan Torberg už ke konci života, v 70. letech. Nostalgicky vzpomíná na výrazné osobnosti vzešlé z židovské komunity starého Rakouska, přičemž podle jeho svědectví kulturní společenství monarchie přečkalo její rozpad a trvalo i v meziválečném období. Definitivní konec v staré vlasti mu přinesla až druhá světová válka, byť příběhy jednotlivých osobností ještě doznívaly v emigraci. V předmluvě poznamenává, že v tomto smyslu byla první polovina jeho života provázena stálým pocitem mizení a zániku jeho světa: zánik monarchie, anšlus, pád Československa, útěk do Francie a po jejím pádu útěk přes Španělsko do Ameriky.
Motiv pádu Západu v podtitulu si pan Torberg sice vypůjčil od p. Spenglera, ale jeho zájmem nejsou historické trendy: p. Torberg se zajímá jen o jednotlivé originální a vtipné osobnosti, excentriky, kterých byla židovská komunita starého Rakouska a nástupnických států plná. Těmto osobnostem vzdává poctu a trochu mu v moderní době chybějí.
Autor se zaměřuje z největší části na osobnosti, které stihl ještě osobně poznat. K tomu čerpá ještě ze vzpomnínek lidí, s nimiž osobně mluvil. Pokrývá tedy zlaté období rakouských Židů (a nejen jich) za vlády p. Františka Josefa I., přes dobu nástupnických států a konec komunity v emigraci. Nezabývá se vůbec vyvražděním Židů za války: kniha je zcela v nostalgickém humorném duchu a vyvraždění Židů za války prakticky vůbec nezmiňuje.
Pozornost věnuje žurnalistickému a divadelnímu provozu. Podrobně rozebírá příjemné stránky života - hlavně fenomén intelektuálních kaváren, které byly zalidněné intelektuály, kteří tehdy ještě měli čas tam vysedávat a diskutovat; zabrušuje i do kulinářství.
Vyprávění není nijak přísně strukturované, jde o volné anekdotické vzpomínky na jednotlivé excentriky a individuality. Přesto se dá vysledovat určitá časová linka začínající ješteě za monarchie. Vzpomíná, že rakouští Židé byli velkými příznivci monarchie a panovníka, byť ne všichni - politické spory se vedly i v rámci rodin, tak jako i dnes a kdykoliv jindy. V obecnější úvaze o postavení Židů v monarchii píše, že jejich příchylnost vyplývala z lepšího postavení než v jiných zemích, když v Rakousku existovali v posledních dekádách běžně židovští statkáři a důstojníci, což prý nebylo v jinde možné.
Z této doby je velká kapitola věnována lázním Ischl, každoročnímu oblíbenému letnímu cíli p. Františka Josefa I. Kniha se věnuje tehdejšímu fenoménu letního bytu, který loyajální dobře situované vrstvy trávily co nejblíže mocnáři, ideálně právě v Ischlu.
V Ischlu se odehrává jedna karetní příhoda, které se mi velice líbila. Váže se k tehdy úspěšným autorům divadelních komedií bratrům Emilovi a Arnoldovi Golzům. Značnou část pobytu na letním bytu trávili hraním taroků a v jednom okamžiku se rozhodli, že výhry z katerních partií nebudou vypláceny, ale budou se zaznamenávat a proplatí se najednou vždycky až po nějakém období. Tento záměr se ukázal být v praxi jako krajně komplikovaný, protože hráči se měnili.
Následky [rozhodnutí výhry evidovat a neproplácet] byly fatální. Zakrátko se karetní účetnictví, které bylo zamýšleno jako jednoduché, zvrhlo nejen do podvojného, nýbrž do trojného a čtverného. Pohledávky byly mezi hráči postupovány a započítávány proti ztrátám, ztráty jednoho hráče vůči druhému byly hrazeny třetím, čtvrtý vstupoval do vypořádání aktivním zůstatkem z předchozích transakcí - všechno se zpřeházelo do takové míry, že jeden z bratří Golzů, když po právě sehrané partii zaúčtoval dosažené získy a ztráty, vrhl na své cifry dlouhý zkoumavý pohled a obrátil se na Oscara Strause s následujícími slovy:
"Oskare, vyplať Bedovi sedmnáct šilinků, a tím mi nebude tady Leopold nic dlužen."
Od toho dne se každá partie zase proplácela přímo a hned.
K otázce letního bytu si zde ještě pro sebe poznačím lokálně patrioticky, že Karlovy Vary jsou uváděny průběžně jako exkluzivní místo, kde si letní byt mohla dovolit jen vyšší třída.
Podstatná část je věnována i českým zemím: především Praze, ale i regionům. Vždyť "blázen, kdo si nekoupil statek na Moravě" - jak zní citát, který kniha uvádí z prostředí uherských židovských průmyslníků.
Pokud jde o české vlivy na místní němčinu, vyrozuměl jsem, že v principu šlo o to, že česky vychovaní lidé (ať už původem etničti Češi nebo Židé mluvící doma česky) mluvili německy zcela bez snahy o německou výslovnost a bez respektu k německým mluvnickým vazbám. To znamená, že ve výslovnosti ignorovali přehlásky a v gramatice slova pojili s předložkami, se kterými se pojí v češtině. Toto svědectví mě hluboce potěšilo, mám toto české (nevědomé) prznění němčiny rád a škodolibě mě těší utrpení rodilých mluvčích. Poznámkou pro germanisty budiž, že zde naleznou i svědectví z emigrace, kde tímto zpsůobem čeští exulanti nakládali i se švýcarskou němčinou, tzn. že mluvili slovní zásobou silného švýcarského nářeči, ale tato slova vyslovovali česky.
K českému meziválečnému prostředí se pojí ještě několik dalších motivů.
Autor pracoval v novinách Prager Tagblatt a skládá hold jejich kvalitě. Píše, že kvalita těchto novin měla být významná i mezinárodně.
Ohledně jazykového rozdělení Prahy asi každý slyšel, že hlavním německým bulvárem byly Příkopy, zatímco českým bylo Václavské náměstí. P. Torberg upřesňuje, že Příkopy byly především centrem německých Židů; sudetsky zaměření Němci se setkávali spíše na Malé Straně a byli začasté antisemité.
Byť se vyhýbá jakékoliv politické kritice nebo polemice a byl jistě příznivcem demokratického režimu Republiky, přináší jeden citát p. Beneše ("Raději Hitler než Habsburk") z doby kolem rakouské krize před anšlusem, o němž jsem nikdy dřív neslyšel. Více ho nekomentuje, ale má dokladovat ani ne odsouzení, ale spíš zklamání, že Češi nepřekonali přehnanou zatrpklost vůči starému Rakousku.
Anšlusu se týká i historka dokládající sebeironii, která byla vlastní mnoha protagonistům. Meziválečný bohém p. Anton Kuh vykládal v únoru 1938 v kruhu přátel, jak by bylo možno ještě odvrátit anšlus Rakouska. K jeho překvapení se informace dostala k rakouskému ministru školství, který si ho pozval ke konzultaci. Pan Kuh přednesl své myšlenky na ministerstvu a ještě téhož dne si sbalil kufry a z Rakouska uprchl. Později se vyjádřil, že k vládě, která žádá o radu někoho, jako je on, ztratil veškerou důvěru.
K prostředí pražských bank se váže ještě andekdota, která ukazuje i obecnější téma emancipace Židů v Rakousku. Byli konfrontováni se sílícím nacionalismem jednotlivých etnik a paralelně i vlastním moderním hnutím směrem ke znovuzaložení státu v Palestině. Nemalá část z nich se rozhodla pro asimilaci do některého z rakouských národů, což bývalo spojeno s konverzí ke křesťanství a se změnou původního jména, které bylo často příznačně židovské. Anekdota využívá proti tomu fakt, že pražské bankovnictví bylo dominantně židovské. Příběh pojednává o panu Nelkenblumovi, amicioziním pražském bankovním zaměstnanci, který si podal žádost o povolení změny příjmení. Matrika ho vyzvala k odůvodnění žádosti. Žadatel se vyjádřil, že stavající příznačně židovské příjmení mu škodí v kariéře. Úřad ho vyzval, aby tuto skutečnost prokázal. Za tím účelem doložil pan Nelkenblum následující potvrzení ředitelství Pražské Kommerzbanky, kde byl zaměstnán:
Na žádost pana Bernharda Nelkenbluma potvrzujeme tímto nezbytnost jím zamýšlené změny příjmení, neboť jméno Nelkenblum by mohlo poškodit možnosti jeho dalšího kariérního postupu. Podepsaní: Feilchenfeld, generální ředitel, a Rosenblatt, prokurista.
Ve vydání, které mám, je připojeno ještě několik příležitostných textů p. Torberga, které se tématicky pojí s Tetou Joleschovou. Článek z roku 1961 se týká soudního sporu o dort Sacher. Jestli jsem správně pochopil, tak majitelé vídeňského hotelu Sacher se domáhali, aby soud zakázal tradiční vídeňské cukrárně Demel používat název "originální dort Sacher". P. Torberg, coby znalec staré rakouské kavárenské kultury vystupoval před soudem coby svědek na straně cukrárny. Byť mu Sacher moc nechutná, dosvědčoval před soudem, že původní dort Sacher (který se pekl právě v cukrárně Demel) nebyl plněný marmeládou a nebyl rozříznutý na dvě poloviny slepené marmeládou: tyto změny byly zavedeny právě až později v cukrárně hotelu Sacher. Sacher z cukrárny Demel si dodnes zachovává původní podobu, kdy marmeláda je jen na povrchu a slouží k přilepení čokoládové polevy.
Kniha se mi velice líbila a mohu ji doporučit každému, kdo má zájem si přidat další vrstvu obrazu českých zemí, podanou z perspektivy, která není v naší literatuře obvyklá. Určitě patří mezi skvělé pocty zaniklé civilisaci staré monarchie.
Veškeré překlady jsou mé, tedy nutně nepřesné a kostrbaté.
První věta knihy: Toto je - řeknu to raději hned, byť s rizikem, že budu podezříván z toho, že se vezu na vlně nostalgie - kniha věnovaná stesku.
Poslední věta: Doufejme kvůli nim a kvůli němu, že v nebi jsou kavárny, kde se s nimi shledá.
Goodreads: 90 % (ze 4 hodnocení)
Databáze knih: 74 % (z 19 hodnocení)
Žádné komentáře:
Okomentovat