20. července 2022

Válka o pravdu (Mika Waltari)

Pan president fandomu mi půjčil zajímavou knížku, kterou letos vydala Masarykova univerzita, patrně i jako reakci na ruský vpád na Ukrajinu.

Pan Mika Waltari je myslím pořád ještě celkem slavný autor románů ze starověkého a jiného historického prostředí. I když jméno je mi povědomé, sám jsem od něj nic nečetl, jen jsem snad poslouchal jednu knihu.

Válka o pravdu ukazuje p. Waltari ještě z dob mládí, v roli publicisty; působil v té době jako novinář, propagandista a informant finské rozvědky. Válka o pravdu vyšla v dubnu r. 1941 jako příležitostný a víceméně propagandistický text určený pro finskou veřejnost, kde si - hlavně prosovětské síly - kladly otázku, zda bylo správné v r. 1939 vést prohranou Zimní válku proti Sovětskému svazu.

Kniha je přínosná v tom, že popisuje cestu Estonska, Lotyšska a Litvy od státní samostatnosti do náručí Sovětského svazu. Po reálném rozdělení Polska a plánovém rozdělení širších sfér vlivu mezi p. Hitlerem a p. Stalinem v září 1939 byly pobaltské státy konfrontovány s požadavkem Sovětského svazu na bližší spolupráci. Co jsem netušil, je, že ve stejném postavení bylo - jakožto původní ruské území - i Finsko. Tři pobaltské státy spolupráci se Sovětským svazem podepsaly, Finsko odmítlo a následoval vpád Sovětského svazu do Finska. Zimní válka nebyla pro finské obyvatelstvo nic lehkého a ve vzduchu po ní visela otázka, jestli neudělaly lépe pobaltské země, s nimiž - přesněji řečeno s Estonskem - cítí Finsko tradiční spojení založené na příbuzné etnicitě státních národů.

Zvláštnost knihy spočívá dle mého právě v okamižku, kdy vyšla: v krátkém období těsně před německým vpádem do Sovětského svazu.

Příběh rychlého pohlcení tří malých pobaltských států Sovětským svazem probíhal za velice specifických okolností - válka v západní Evropě, předchozí vývoj Pobaltí. Události byly prudké a bohaté. Kdo si ho bude chtít nějaký kousek toho dění aktualizovat pro dnešní dobu, má prakticky neomezené možnosti najít paralelu s čímkoliv.

Když bych to vzal z českého pohledu, tak zavedení socialistického režimu v Pobaltí bylo v lecčems podobné poválečnému vývoji u nás. V Pobaltí však byla přeci jen odlišná výchozí situace: většina pobaltských komunistických aktérů roku 1939-40 byla čerstvě propuštěna z vězení, kde seděli většinou už od bojů po první světové válce, případně od nějakých poválečných pokusů o puč. Část se jich vrátila i ze sovětské nebo západní emigrace. A u nich šlo vše mnohem rychleji a brutálněji než u nás. P. Stalin obsadil východní polovinu Polska v září 1939 a už v červenci 1940 požádaly ty tři státy o přijetí do Sovětského svazu.

Poučná je salámová taktika ruského nátlaku. Byť v tomto případě i ta jednotlivá kolečka salámu byla dost tlustá:

 - smlouvy o vzájemné pomoci mezi pobaltskými zeměmi a Sovětským svazem byly podepsány velice rychle, hned na konci září a počátkem října 1939. Ještě se v nich zdůrazňovala nezávislost pobaltských zemí a obsahovala slavnostní prohlášení: "Tato smlouva žádným způsobem neomezí práva na suverenitu smluvních stran, ani se nedotkne jejich ekonomického a státního uspořádání." První podepsalo Estonsko, kde Sovětský svaz využil peripetie s polskou ponorkou Orzel, kterou jsem neznal: Sověti zajali tu polskou ponorku a Estonsko ji strážilo i s posádkou. Polská posádka však v 17. září 1939 přemohla stráže a ujela s ponorkou do Anglie (stráže poslali na pevninu na vorech). Sovětský svaz obvinil Estonsko, že strážilo schválně špatně a nechalo Poláky upláchnout;

- smlouvy zřídily právo rozmístit sovětská vojska v Pobaltí. Zpočátku byla vojska z propagandistických důvodů přísně kontrolována a měla disciplínu;

- velice rychle se však objevily všude záminky pro tvrzení, že pobaltské země porušují smlouvu a chovají se nepřátelsky. Záminku si Sověti vytvořili i vůči Litvě, která jinak spolupracovala ochotně, protože dostala od Ruska část polského území se starým hlavním městem Vilnius. V červnu 1940 dostaly všechny tři země ultimátum do 10 hodin vyměnit vládu podle pokynů ruských poradců. Zajímavé je, že poradci byly osoby známé i jinak: Estonsko měl na starosti p. Ždanov, Lotyšsko p. Vyšinskyj;

- nové vlády byly sestaveny většinou sice z levicových, ale ještě osobně čestných lidí, takže to vyvolalo ve společnosti euforii. Avšak tyto vlády obratem musely vyhlásit nové volby, které se konaly ve všech třech zemích v jeden den a ve všech byla připuštěna jen jedna kandidátka nově vzniklé strany - Strany pracujícího lidu. Když se pokusil někdo registrovat jinou kandidátní listinu, byly tyto seznamy využity jen jako seznamy nepřátel lidu;

- volby pak proběhly už v sovětské režii a nově zvolení poslanci byli donuceni požádat o připojení k Sovětskému svazu, přestože se jim do toho nechtělo. Zajímavým detailem je, že myšlenka připojení byla až do volebního dne tajná a mohlo jít maximálně o konspirační teorii:

Volbám ve všech třech zemích předcházela bezprecedentní a hlasitá předvolební propaganda. [...] přitom nepadlo ani slovo o připojení baltských zemí k Sovětskému svazu. Naopak, takové řeči byly přísně zakázané, a to dokonce do té míry, že těm, kdo něco takového naznačovali, hrozilo označení za nepřátele lidu.

Holt v pohnutých dobách bývá časový interval mezi konspirační teorií a povinným názorem někdy proklatě krátký...

Ještě bych si poznačil jeden bod, který mě zaujal: jednotlivé pobaltské státy mezi sebou ani s Finskem nijak nespolupracovaly, nekoordinovaly svůj postup ani se neinformovaly. Tím ulehčily práci strůjcům sovětské anexe.

Další informační rovinou knihy je její osud jako doklad finlandizace: i v roce 1941 vyšla sice finsky, ale pod pseudonymem a smyšleným nakladatelstvím ve Švédsku a ve Finsku byla po válce nedostupná. Ve Finsku vyšla poprvé až po pádu Sovětského svazu.

Kniha celkově není úchvatná, ale pro hlubšího zájemce o téma může být zajímavá hlavně autorskou perspektivou, která dodává dějím v pobaltských zemí ještě další, finskou dimenzi. Čtenář si uvědomí kontrast mezi Pobaltím a odlišnými rozhodnutími a osudem Finů. Jde přitom o krátký text, který jsem přečetl asi za tři hodiny.


První věta knihy: Tři baltské země, Estonsko, Lotyšsko a Litva, jsou v povědomí našeho národa od léta 1940 obestřeny mrazivým, hrobovým tichem.

Poslední věta: A už sama ztráta svobody je hořské sousto i pro komunisty.


Goodreads: 80 % (ze 7 hodnocení)
Databáze knih: 84 % (ze 14 hodnocení)



 


Žádné komentáře:

Okomentovat