13. července 2022

Zakázané směry (Mycelium #7, Vilma Kadlečková)

Krátce po sedmé knize vyšla i osmá a aktuálně jsem se čtením již v polovině osmičky. Takže poznámku o sedmé části budu držet stručnou.


Pro případ, že se sem dostane nějaký čtenář, který nesleduje myceliální debaty na Nyxu, zde zachytím drobné vydavatelské perličky pojící se k závěru Mycelia. První perličkou je, že vydavatel i autorka si přáli původně zamýšlenou pentalogii zakončit sedmým dílem. Pí Kadlečková však samozřejmě chtěla i dotáhnout všechny rozehrané linie příběhu. Tím vznikl sedmý díl takových rozměrů, že se nevešel do jednoho svazku, ba stěží se vejde do dvou. Jako drobný vydavatelský vtip je tak poslední - původně jeden - díl rozpůlen přesně v polovině textu do dvou svazků, sedmičky a osmičky. Sedmička tedy končí v polovině slova - viz poslední věta knihy pod článkem.

Druhou perličkou je název dílu, který chybou tisku omylem chybí na obálce. 

Sedmý díl jsem poslouchal většinou čtenou syntetickým hlasem v aplikaci na e-knihy: při běhání, chození nebo v autě. Některé části tak mám spojené s prostředím, kde jsem knihu poslouchal. Nejsilnější dojem mám hned z úvodních kapitol, které jsem poslouchal při dlouhých bězích na konci tréninkového plánu na letošní květnový půlmaraton. Nemohl jsem uvěřit, jak si autorka čtenáře vodí: na začátku se vtipkuje, tón je plný sebeironie, čtenář je nalaďován ze svých starostí do románového světa budoucnosti. 

Vyprávění se však krůček po krůčku noří hlouběji. Až jsem si při při jednou dlouhatánském běhu podle Berounky uvědomil, že jsem uprostřed půlhodinové meditace, která vrcholí prakticky modlitbou.

Myslím, že jsem to psal už u minulých dílů, ale i zde si čtenář projde s protagonisty různými psychologickými situacemi: celkově bych řekl, že jsou to situace zase o kus temnější a nemilosrdnější.

Nedovedu to správně popsat, ale v jedné chvíli jsem si říkal, že v jedné zásadní dlouhé scéně (poslouchal jsem ji na pláži mezi krátkými ledovými koupelemi na Baltu) by stačil krůček, aby byla jen alegorií nějakého psychoanalytického rozboru. Respektive ta scéna je takovým rozborem, ale ani na chvilku nepřestává být scifárnou, tzn. že zlý pavoučí bůh netrápí svého svěřence jen jako symbol traumatu, ale především jako zlý pavoučí emzácký bůh.

Myceliium je báječná kniha, každému ji doporučuji.

 

První věta: Nejdůležitější věci se odehrají vskrytu, říkalo se na Össe.

Poslední věta: Klesla na kolena... právě tady, v půli cesty napříč černo-

 

Goodreads: 93 % (z 18 hodnocení)
Databáze knih: 89 % (ze 14 hodnocení)

 

Žádné komentáře:

Okomentovat