Když jsem zjistil, že vyšla sbírka korespondence p. Škvoreckého s p. Havlem, nemohl jsem odolat.
Útlou knížku Ostýchaví přátelé jsem s chutí rychle přečetl během jednoho víkendu.
Vedle toho, že oba pánové byli významnými spolutvůrci českého kulturního vzepětí 60. let, patří jejich práce mezi mé celoživotní osobní záliby, k nimž se vracím s neklesající zálibou. Od pana Havla mám rád prakticky všechny hry; nejsem počítám žádnou výjimkou, když vysoko cením hlavně dva šedesátkové hity Zahradní možnost a Vyrozumění, z pozdějších mám rád třeba Asanaci.
Práce pana Škvoreckého užívám dost možná poklesle, protože jeho vážnou beletrii jsem četl jen zčásti a nevracím se k ní; zato srdečně rád mám jeho detektivky. Sérii s poručíkem Borůvkou jsem například poslouchal jako e-knihu opět letos v létě jako celodenní zvukový doprovod, když jsem si vzal jednodenní dovolenou a strávil ji zas jednou na kole v mém zamilovaném regionu dolního toku Ohře.
 | |
| Nahoře: Most do Siřemi (Dlouho stál K. na dřevěném mostě vedoucím od silnice ke vsi a díval se nahoru do zdánlivé prázdnoty.) Vlevo: Sýpka v Siřemi (= zámek ze Zámku). Dole: vrch Rubín (= skutečný Wogastisburg). Vpravo: Tvrz Hlubany Uprostřed: ikonický broznový býk z doby železné na Rubíně |
Ještě bych dodal, že vždycky znovu mě těší šedesátkové filmy podle nenapodobitelných předloh pana Škvoreckého: samozřejmě geniální Farářův konec a nedosažitelně duchaplný detektivní triptych Zločin v dívčí škole.
Ale zpátky k té svíčkové.
Výtečný doslov editora charakterizuje odlišné osobnosti obou pisatelů. Neobyčejný charakter a vlohy k reálné akci přivedly pana Havla od literatury k disentu a nakonec až do profesionální politiky. Ani pan Škvorecký nezůstal jen v literární a akademické komfortní zóně, když se v zájmu české exilové literatury celá léta plahočil s manželkou v prekérním podnikání coby exilový vydavatel česky psané beletrie.
Hlavním přínosem sborníku korespondence je bezpochyby odvyprávění příběhu vzájemného vztahu pánů: přestože se v mladších letech pohybovali v Praze mezi podobnými společnými známými, nebyli přátelé. Vztah ještě ochladl, když napřed pan Škvorecký dosti drsně zparodoval mladého pana Havla v románu Mirákl ("psychopat s mučednickým komplexem"), načež pan Havel v rozhovoru označil tento Škvoreckého román za autorský krach.
V dopisech pak pozorujeme, jak na dálku a supersložitě a pomalu pánové budují vzájemnou důvěru a dá se říci jistě, že nakonec i hluboký respekt a přátelství. Tento vývoj dokonale popisuje doslov editora a nechci ho zde opisovat.
Poznačil bych si zde následující osobní poznámky, částečně přízemní.
- Jednak je dobré si vždycky připomenout, jak se posunula doba od 70. a 80. let do současnosti. Většina dopisů se točí kolem vydávání textů pana Havla (v době, kdy doma nemohl publikovat, tj. v tzv. době zakázanosti) ve vydavatelství pana Škvoreckého v Kanadě. Je frustrující, jak zmatená ta komunikace zčásti byla, neboť korespondence byla pozorně sledována a narušována československými úřady. Dopisy si posílali přes prostředníky, takže chodily se zpožděním a někdy nedošly vůbec; nemluvě o dlouhých obdobích, kdy byl pan Havel ve vazbě, případně ve vězení. Na potvrzení, že zásilka dorazila, si posílali pohlednice s neutrálním pozdravem: pohlednice většinou docházely, ale taky ne vždy. Ještě složitější pak bylo předávání rukopisů, podkladů pro korektury a nakonec knih.
- Zaujala mě finanční stránka věci. Přestože pan Škvorecký byl profesorem v blahobytné Kanadě, a pan Havel disidentem v ČSSR, pan Havel se opakovaně vzdává honoráře, nabízí dotace na vydání svých knih v Sixty Eight Publishers, případně dokonce i finanční podporu pro toto vydavatelství. Zatímco v psaních pana Škvoreckého se opakuje motiv finančních problémů exilového vydavatelství, pan Havel v korespondenci vystupuje jako muž, jehož problémem rozhodně nejsou finance.
- Přiznám se, že coby starou drbnu by mě trochu zajímalo, jak to měli pánové se ženami. Co jsem tak dříve pochytil, tak pan Havel se zejména zamlada v uvolněných šedesátkách činil v oblasti party hard; ale bezpochyby byl celoživotně impozantní osobností, která jistě poutala pozornost mnoha zajímavých žen. Možná právě proto však v dopisech nic o ženách nepíše; zato pan Škvorecký si téměř nikdy neodpustí, když píše o nějaké spolupracovnici vydavatelství apod., poznámku, zda je to atraktivní žena. Přitom bych laicky tipoval, že pan Škvorecký byl spíše ten typ muže, který o atraktivních ženách spíše jen hovoří, než že by jimi byl obletován. Ale třeba se pletu.
- Nakonec se dostávám k tématu zcela přesahujícímu obzor tohoto blogýsku. Ale i tak se pokusím. V dopisech vidíme známou věc, že pan Havel měl neustále řadu možností, jak si mohl v zahraničí vybudovat z osobního pohledu zajímavý a jistě v mnoha ohledech úspěšný život. To však zarputile odmítal a jako věc cti se nechal doma dlouhé roky šikanovat československým režimem - a svou věc dotáhl k vítězství. V menší míře, ale přece, to platí i u pana Škvoreckého: západní akademický svět s různými granty a projekty mu nabízel bezpochyby možnost naplňujícího života i bez každoročního dohadování s českými exilovými autory, přepisování rukopisů, rozesílání katalogů po krajanech a obavách, zda se náklady na knihy zaplatí.
Nabízí se otázka, co oba pány k takovým rozhodnutím vedlo a motivovalo. Ani doslov se k této otázce nevyslovuje; patrně odpověď považuje za samozřejmou. Myslím, že odpověď byla možná samozřejmá pohledem té doby, nebo doby krátce po převratu. Ale z perspektivy dnešního diskurzu už zdaleka tak samozřejmá není: osobně bych hádal, že oba pánové to všechno podnikali jako službu národu a pro jeho lepší budoucnost. Protože kdyby nechtěli sloužit svému národu, mohli sloužit různými jiným bohulibým věcem i bez věznění a bez snahy prodávat české knížky v Kanadě. Řekl bych, že motivaci zformuloval precizině pan Havel v děkovné řeči u příležitosti benefičního představení ve prospěch exilového vydavatelství v březnu 1988:
Kultura a zvláště literatura jsou hlavním nástrojem sebereflexe národa, jsou znakem jeho duchovní identity a kontinuity, jsou osou jeho svědomí. [...] Tím, že vydáváte v mateřském jazyce knihy, které nemohou v naší vlasti vyjít, pomáháte de facto udržet při životě duchovní identitu a kontinuitu našeho národního společenství.
Jistě: jde o typický jazyk pro slavnostní proslov. Přesto však jsem se přistihl, že takto absolutní odkazování se k české národní identitě a národnímu společenství mě jako dnešního čtenáře zarazilo a z dnešního pohledu je neobvyklé a začasté i podezřelé.
- Poslední poznámka: v dopisech je dobře rozepsané téma tzv. úpravy vztahů. Tj. možnosti, kterou Husákův režim nabízel emigrantům od konce 70. let, kdy mohli získat pardon čs. úřadů, a tím měli možnost navštěvovat ČSSR.
Závěr: kniha je skvělá, mohu ji doporučit.
První věta knihy: Milý pane Havel, používám téhle příležitosti, abych Vám napsal a dozvěděl se přímo od Vás, jak se Vy osobně a jiní spisovatelé doma díváte na možnost vydat své práce u nás.
Poslední věta: Václav Havel zemřel 18. prosince 2011, Josef Škvorecký ho přežil o pouhé dva týdny.
Databáze knih: 100 % (z 1 hodnocení :-) )
Žádné komentáře:
Okomentovat