Fenomén Jože Plečnik (Miroslav Zelinský, David Vávra)

Fenomén je ediční řada vydavatelství Grada, která má za cíl představit populárním způsobem významné architekty se vztahem k českému prostředí. Pan Plečnik napatří k mezi mé priortiní zájmy, avšak v knížce se protlo několik zájmů řekněme středních: architektura rozkvětu české společnosti na konci Rakouska (a pak za Republiky), Hrad a možná nejvíc Slovinsko. 

Už nějakou dobu si říkám, že Slovinci jsou zajímavý národ pro srovnání s námi: početně jsou násobně menší, ale přitom dle mého názoru z hlediska kulturního a intelektuálního vlivu mají aktuálně aktivní dva tvůrce, kteří jsou globálně relevantní, sledování a uznávaní: p. Žižek a skupina Laibach. S tím kontrastuje, že současné české prostředí nevyprodukovalo nikoho s alespoň vzdáleně srovnatelným dopadem.

Obecně se asi dá říct, že my Češi máme celkově sympatie ke Slovinsku jako zemi, kultuře a turistické destinaci. Nejsem si jistý, nakolik je ten pozitivní pohled aktuálně opětován. 

Příběh p. Plečnika ukazuje dobu, kdy mnozí Slovinci naopak viděli v českých intelektuálech a společnosti vzor, který v mnohém došel dál než oni.

Když pozorujeme příběh pana Plečnika a jeho setkání s Čechy, tak vidíme u něj charakteristiky, které možná dodnes napájejí slovinské myšlení: byl extrémně vážný a založený na slovinské tradici - u něj konkrétně v podobě silného katolictví.

Pan Plečnik vystudoval a měl první realizace ve Vídni. Na akademii se spřátelil s českým kolegou p. Kotěrou. Nejraději by p. Plečnik byl asi profesorem ve Vídni. Když jsem četl, že mu před první světovou válkou dvakrát po sobě odmítli udělit na vídeňské akademii profesuru, tak mi trochu zaskočilo: podobné případy nekončívají dobře. 

Naštěstí díky panu Kotěrovi dostal p. Plečnik místo v Praze na UMPRUMu. Po válce - jak známo - si ho vybral p. Masaryk jako dvorního architekta pro úpravy Hradu. Tato část příručky je samozřejmě tipem na mnoho pražských vycházek: p. Plečnik se věnoval hlavně hradním zahradám (které já ostuda vůbec neznám) a největší jeho pražskou realizací je Kostel Nejsvětějšího srdce Páně na Vinohradech (tam jsem též musím podívat - a jinak je to tedy pekelný příklad na psaní velkých písmen!). 

Po válce to však p. Plečnika táhlo rychle do vlasti a pražské hradní věci řídil převážně na dálku. Mezi válkami se zapsal nejsilněji výraznou úpravou celého středu Lublaně. 

Brožurka je velice vydařená, kdybych si značil všechny perličky, tak ji musím sem celou opsat. Snad jen tyto:

-  Příznačným prvkem tvorby p. Plečnika byly sloupy - jako osobní značku mívá na řadě budov kulaté okno, před kterým stojí sloup. 

Velice vystajlovaný Jože 
(Praha, 1913).

- Byl hluboce věřící a asketický. Ženy po něm celoživotně šly, ale on se nechtěl vázat. Zajímavá je epizoda s dcerou Tatíčka Masaryka Alicí, která byla jakožto tajemnice presidenta republiky spojkou mezi TGM a p. Plečnikem. Spekuluje se, zda přeskočila jiskra, ale to nikdo neví. Já osobně bych byl pro jiskření - to by byla dynastie! To bych klidně v nějakém referendu zvažoval, jestli s takovým materiálem nezkusit zas v Čechách království!

Kniha mě opravdu potěšila a mohu ji doporučit. Styl Plečnikových staveb není špatný, ale přeci jen úplně od srdce mi nejde. Nejpodnětnější byl pro mě asi pohled zpet na elitu čs. republiky. Když se díváme na myšlenku R.Č.S. dnes, tak vlastně nevypadá rozumně to, že naši předci vynaložili spoustu úsilí na vyvázání se z tradičních institucí střední Evropy a eskalovali českou etnickou emancipaci, která nebyla vůbec prosta různého slovanského snění. Když však současně vidíme, jaké osobnosti tento program u nás realizovaly: asketové s hlubokým přesvědčením, oddaní nezištně národní věci, tak lze jejich pohledu lépe porozumět. 

Jestli jsem to správně pochopil, tak třeba pan Plečnik si za práci na vinohradském kostele a na Hradě nebral žádný honorář.

Závěrem dodám, že kniha má bohatý obrazový doprovod: vedle fotografií a skic obsahuje i úvodní slovo a ilustrace od p. Davida Vávry.

První věta knihy: Kdybych byl mladým architektem v krásných časech rozvíjející se masarykovské republiky, ve 20. letech 20. století, asi bych chtěl, aby i architektura reprezentující novou státnost byla současná, mladá a třeba i cíleně moderní.

Poslední věta: Plečnik odešel v plné práci ve svém domě 7. ledna 1957, pohřben je pod jednoduchým náhrobkem ve své “zahradě všech svatých” na lublaňském pohřebišti Žale.


Goodreads: 100 % (ze 2 hodnocení)
Databáze knih: 90 % (ze 7 hodnocení)