Knižní rozhovor s p. Šídlem vyšel již předloni. Já jsem ho v knihkupectví zahlédl náhodou až nyní před vánoci a nadělil jsem si ho pod stromeček. Byl jsem v dobrém rozpoložení, protože známý nás vytáhl na vlastivědnou adventní vycházku po centru a mladší synek mě překvapil, že byl ochoten se účastnit. Jelikož pana Šídla již léta poslouchám v obou jeho podcastech, říkal jsem si, že vlastně neškodí, když si přečtu soustavnější rozhovor.
Jelikož p. Šídlo je stejně starý jako já (dělí nás od sebe necelý měsíc), kontext doby v životopisných pasážích si sám dovedu představit dost dobře. (Byť k The Smiths jsem se propracoval až spíše na vejšce. Zato The Cure mě zasáhli mocně už na gymplu a provázejí mě od té doby celý život. K deskám Disintegration a Wish jsem si počátkem devadesátek koupil dokonce oficiální notové sešity a velkou část těch písní umím neuměle zahrát na klávesy). Jako zajímavý tip z knihy si beru, že p. Šídlo říká, že The Cure poslouchá při procházkách lesem.
O Mňága a Žďorp je zbytečné vůbec mluvit: evidentně p. Fiala má mou genaraci nějak magicky naprosto pod psychotronickou kontrolou.
Tato generační blízkost svádí samozřejmě k úvahám a srovnávání. Protagonista knihy je navíc skromný: nevynáší nikde své ego, ale vzpomíná hlavně na události a jejich jiné účastníky. Takže by čtenář mohl snadno zapomenout, že od útlého mládí působil veřejně, což s sebou nutně muselo nést permanentní konfrontace a konflikty. I když v rozhovoru o sobě říká, že konflikty nemá rád a vyhýbá se jim, myslím, že v srovnání třeba s mým životem v závětří a při zdi se musel veřejný pracovník jako p. Šídlo naučit s konflikty žít.
Z osobních témat je zajímavá i pasáž o moderním tématu duševního zdraví a využívání odborné pomoci. Tazatel se ptá p. Šídla, jestli využíval v krizi svého prvního manželství odbornou pomoc a p. Šídlo na to říká toto - asi typicky pro naši generaci:
Tak tady mám jednu zkušenost za sebou a myslím, že už bych to znova nedělal. Často slyším od svých mladých kolegů, že na terapie chodí, a samozřejmě proč ne. Když to pomůže a je to užitečné, výborně. Já to vlastně nikdy v životě neznal. Jedinkrát jsem řešil s psychologem svou situaci v prvním manželství a musím říct, že už bych to neudělal. Vlastně je mi zpětně trapně, že jsem nějakému chlápkovi vyprávěl o svých manželských problémech. A nejsem si teda jistý, zda mi to nějak pomohlo. Ta rada tehdy zněla, že to buď musíme vyřešit sami, nebo se rozvést. Tak na tohle jsme teda taky přišli sami.
Jinak pan Šídlo se vehementně hlásí k odkazu devadesátek. Myslím, že právem a že je výborným ambasadorem toho období. Z mého pohledu nebyl jen jeho součástí, ale určitě je i formoval: kombinaci svobomyslného politického názoru a dobrého hudebního vkusu mělo asi více lidí, ale řekl bych, že relativně méně z nich si vypracovalo osobní styl s přiměřenou mírou anglické inspirace a hlavně se zapojením fanouškovství klubového fotbalu jako p. Šídlo. Respektive fotbal u nás prožívá počátek zlatého období a nárustu zájmu teprve o mnoho pozděj: až nyní po covidu.
Fotbalu je věnovaná velká část knihy, míchá se tam divoce česká liga, Premiere League a asociační soutěže FIFA. Dovolil bych si tady mírnou kritiku, že téma fotbalu je asi promarněná příležitost: nevím, nakolik tady pomohl tazatel. U každé jedné oblasti (česká liga, anglická liga, repre) by mě komentáře p. Šídla zajímaly, ale bohužel to moc nevyšlo.
Pro mě nejzajímavější fotbalové téma by stejně p. Šídlo ještě předloni nemohl pojednat, protože až v minulém roce si dva z úplně nejbohatších Čechů usmysleli pořídit si fotbalový klub a k tomu současně několik dalších stále velice bohatých krajanů další kluby první a druhé ligy, takže vlastnictví změnil velký díl českého fotbalu. Dle mého jediným vysvětlením téhle módy je, že tito lidé si nějak vyhodnotili změnu strategických rizik a rozhodli se, že je potřeba se do budoucna víc osobně angažovat v lidových hrách.
Pokud jde o politiku samotnou, rozhovor sumarizuje stručně celý polistopadový vývoj. Ten každý dobře zná, takže si pozamenám snad jen dva body:
- První velkou krizí českého politického systému byla samozřejmě opoziční smlouva. Když jsem si četl po více než čvrtstoletí její počátek, říkal jsem si, že vlastně na počátku toho bylo odmítnutí lidovců sehrát jejich často vysmívanou roli, aby šli do koalice prakticky s každým. Já jsem už mnoho let fanouškem této lidovecké systémové funkce a myslím, že zemi prospívala. Mrzí mě, že v aktuálních měsících nebyla varianta s vládní účastí lidovců prakticky vůbec na stole - věřím, že koaliční vládnutí by nebylo lehké, ale bylo by prospěšné.
- Zaujala mě připomínka ideje amerického radaru za první Topolánkovy vlády po r. 2006. Tehdy jsem nějak domácí politiku ignoroval. Ale z dnešního pohledu vidíme, jak se materializují dlouhodobá stragegická rizika naší polohy a po dekádách pohodičky si i naše generace prožívají, jaká omezení tato rizika pro kotlinu přinášejí. Tehdy jsem si neuvědomoval, že radar byla vlastně vzácná a svého druhu poslední příležitost udělat bez velkých obětí něco konkrétního pro zmírnění našich strategických slabin.
Závěrem si ještě poznamenám, že pěknou součástí knihy jsou vložená jednostránková shrnutí postřehů různých osobností o p. Šídlovi. Z nich - přirozeně - nejlepší je p. Němeček a druhý nejlepší je p. Jaromír Bosák.
Kniha se mi celkově líbila hezky a mohu ji doporučit.
První věta knihy: Jindřichu, začneme s dovolením tvým dětstvím.
Poslední věta: Jsem zvědavý, kam to dotáhnete.
Databáze knih: 89 % (z 94 hodnocení)
Goodreads: 85 % (ze 118 hodnocení)
Žádné komentáře:
Okomentovat