6. září 2015

Zápisky z malého ostrova (Bill Bryson)

Nikdy si neodpustím trápení čtenářů rozvláčným úvodem o tom, jak jsem ke knize přišel. Tak tedy: Notes from a Small Island mi doporučila a rovnou půjčila kolegyně z práce.



Do této doby jsem autora neznal, ale dle seznamu publikovaných knih na záložce (a dle toho, že tuto knihu znal dobře třeba pan učitel, když jsem z ní v hospodě citoval) jsem seznal, že p. Bryson bude nejspíš hvězda knižních cestopisů. Je to pán původem z odlehlejších oblastí USA, středního věku, který se dle všeho původně dlouhá léta živil v Británii jako novinář.

Když se rozhodl, že se s rodinou vrátí do Států, ještě před odjezdem realizoval v polovině 90. let na rozloučenou projekt, že sedm týdnů jezdil sám po Británii veřejnou dopravou a psal tuto knihu.

Asi nepřekvapí, že byť primárním tématem je Velká Británie, takto osobní kniha nejméně z poloviny ukazuje samotného autora, potažmo jeho vlast; britské reálie totiž přirozeně porovnává se svým očekáváním, které je založeno na amerických zvyklostech.

V obou směrech se mu dařilo výtečně: Británii popsal s láskou. A pokud jde o něj samého (jako druhé skutečné téma knihy), úplně se mi vybavily ty různé typy chytrých pragmatických chlapíků středního věku, Američanů, ale nejen jich, s nimiž jsem se v životě potkal.

Reklamní citáty na obálce velice zdůrazňují vtipnost textu a jak recenzenti údajně vyprskávali v MHD smíchem při čtení. Úplně tak bych to neviděl, ale kniha je určitě vtipná; je však potřeba se trochu prokousat prvními pár desítkami stránek v úvodu, které mi přišly spíše rozehřívací a rozcvičovací.

Celkem je i s podivem, že si p. Bryson při psaní zachoval humor, protože bych asi byl asi rychle zachmuřilý, kdybych sedm týdnů sám pořád jen hledal spojení vlakem, pak hledal hotel, pak muzeum, pak hospodu, ráno se odhlásil z hotelu a pokračoval.

(To nic nemění na tom, že mu šíleně závidím: já chci taky jezdit vlakem a psát o městech, co mi slina na jazyk přinese!)

Perliček a citátů z četby by bylo opravdu hodně; poznačím si pro budoucno pár:

- Kniha začíná vzpomínkou na příjezd p. Brysona do Anglie v r. 1973, když byl študák. První práci na Ostrovech získal jako ošetřovatel v blázinci. O této práci píše následovně:

Když jste je blíže poznali, většina pacientů v Tuke Ward byla podobná - na povrchu příčetní, avšak v hloubi duše šílení jako přehřátý pes. Je to zajímavá zkušenost, když se člověk seznámí s nějakou zemí očima šílenců a, pokud mohu říci, pro život v Británii to byl obzvláště užitečný začátek.

- V blázinci se poznal se svou budoucí manželkou, která tam pracovala jako sestra, a píše o ní moc hezky.

- Když hodnotí jednotlivá britská města, formuluje různé urbanistické názory: pozoruje přirozeně hlavně stav zničení starých budov a kvalitu moderní výstavby. Mrzí ho bezohlednost ke starým věcem.

Někdy se mi zdá, že Britové mají tolik památek, že jim to nesvědčí. V zemi s tak ohromujícím množstvím čehokoliv je snadné hledět na památky jako na nevyčerpatelný zdroj. Považte tato čísla: 445 000 chráněných budov, 12 000 středověkých kostelů, 1 500 000 akrů veřejné půdy, 120 000 mil veřejných stezek a pěšin, 600 000 známých archeologických nalezišť (98 procent z nich bez právní ochrany). [...] Všude je všeho tolik, že je snadné uvěřit, že lze ubrat kousek - hrázděnou fasádu tady, tam zas okno z období krále Jiřího, pár stovek metrů starého živého plotu nebo zdi ze suchého kamení - a že pořád ještě spousta zbude. Skutečností však je, že země je ohlodávána k smrti.

- Nikdy jsem nebyl v Anglii, takže mám velice mlhavou představu o anglické krajině. P. Bryson je evidentně vášnivým zastáncem starých anglických živých plotů; vzpomíná i na konferenci na toto téma, které se účastnil. O anglických živých plotech píše:

V Cambridgeshire znám obzvláště malebný živý plot, který se nazývá Judith's Hedge a který je starší než katedrála v Salisbury, starší než dóm v Yorku, vlastně starší než všechny stavby v Británii, až na pár výjimek, a přesto žádný zákon nechrání ten plot před zničením. Pokud bude potřeba rozšířit silnici nebo pokud se vlastníci rozhodnou, že by raději ohradili svůj majetek ostnatým drátem a strážními věžemi, bude otázkou pár hodin práce, než se vybagruje 900 let dějin. To je šílené. Nejméně polovina živých plotů v Británii je starší než historický proces ohrazování a možná pětina pamatuje anglosaské doby. Avšak důvod pro jejich zachování není ten, že tu byly odjakživa, ale protože jednoznačně obohacují obraz krajiny. Živé ploty jsou podstatnou částí toho, co dělá Anglii Anglií. Bez nich by byla jen Indianou s kostelními věžemi.

- Vždycky potěší nějaké poznámky na téma životních pocitů stárnoucího pána. Zasmál jsem se u scénky s mladou recepční v hotelu, kam dorazil po celodenní pěší túře.

Zvedl jsem batoh, vzal si klíč od pokoje a světácky jí pokynul způsobem, který - alespoň si to namlouvám - by ji omámil za předpokladu, že bych byl o dvacet let mladší, podstatně hezčí a neměl bych na špičce nosu velkou kapku kravího lejna.
- Každou hlavu rodiny musí oslovit i autorův proslov k pracovníkovi informačního centra, který mu nabízel taxi na Stonehenge za 20 liber s tím, že to využívá mnoho amerických turistů.
Vysvětlil jsem mu, že ačkoliv jsem technicky vzato Američan, žiji v Británii dostatečně dlouho na to, abych nerozhazoval peníze; že jsem sice zatím nedosáhl toho stádia, že bych vymačkával mince jednu po druhé z plastové tuby, avšak dobrovolně nesměním svých 20£ za žádné zboží či službu, které bych si nemohl odnést domů a těšit se léta z jejich věrných služeb.
- Když uvažuji, co mi z četby této knihy zůstane, tak asi silné ocenění britské zdvořilosti.

Téměř jakékoliv setkání s cizím člověkem začíná slovy "Velice se omlouvám, ale" a je následováno nějakou žádostí - "mohl byste mi říct, kudy se jde do Brightonu", "mohl byste mi pomoci najít košili mé velikosti", "odstraňte svůj parní válec z mé nohy". A když jste splnili jejich žádost, s jistotou následuje omluvný nesmělý úsměv a další omluva za to, že vás obrali o čas nebo že nedbale nechali nohu na místě, kam jasně potřeboval jet váš parní válec. Prostě to miluju.
Na ilustraci dodám zážitek z následujícího dopoledne, když jsem se odhlašoval z hotelu Caledonian. Přede mnou stála žena s bezradným pohledem a říkala recepčnímu: "velice se omlouvám, ale zdá se, že se mi nedaří pustit televizi na pokoji". Chápete, ona se trmácí až sem dolů, aby se jim omluvila za to, že jejich televize nefunguje. Mé srdce překypovalo vřelostí a radostí nad touto podivnou a nepochopitelnou zemí.

Avšak vyznání vůči různým aspektům britského života v knize samozřejmě naleznete více.

- Vryje se i povídání o síle britských odborů na počátku 80. let, když autor pracoval v různých novinách. Hlavně vzpomíná na mocné odbory tiskařů: obsluha kancelářské tiskárny měla díky odborům na tuto práci monopol, prakticky nic nedělali a každý se jich bál. Autor musel tak každou směnu jít za agresivním chuligánem v telekomunikační místnosti a přemlouvat ho, zda by mu vydal výtisk aktuálních finančních zpráv (nejspíš z dálnopisu), aby je stihl zpracovat do tisku.

- Ještě si poznačím dobrou úvahu, že bylo velkou škodou pro komunismus, že nezvítězil v Británii, protože tam by mohl prosperovat mezi lidmi, kteří klidně a spořádaně stojí ve frontách a vůbec mají sklon ke spontánní inteligentní ukázněné sebeorganizaci.

Přečtení Zápisků z malého ostrova mi zabralo strašného času, usilovně jsem ji louskal při dojíždění v metru přes dva měsíce. Zase se mi potvrdilo, jak děsně pomalu čtu anglicky.

Pokud čtete anglicky rychleji (nebo pokud si přečtete českou verzi), tak knihu mohu doporučit, je duchaplná a zábavná. Nedovedu posoudit, nakolik by mohla posloužit i námět pro plánování turistiky v Británii; sice se v ní popisují dojmy z velkého množství britských měst, ale až na pár drobných tipů bych si od ní v tomto směru moc nesliboval.

Ale i za nás, ne-světoběžníky, bych řekl, že nepřímo, jakoby mimochodem, se v té knížce dá najít i pár prostých, ale hodnotných myšlenek o vlastním životě.

První věta knihy: Poprvé jsem Anglii zahlédl jedné mlhavé březnové noci roku 1973, když jsem dorazil půlnočním trajektem z Calais.

Poslední věta: Pak jsem se otočil zády k bráně, nastoupil do auta nepochyboval jsem, že se jednou vrátím.

(Všechny překlady jsou mé, tj. nutně nepřesné a kostrbaté).

2 komentáře:

  1. Vskutku; hned mě zarazilo "když jste splnili jejich žádost, s jistotou následuje … další omluva za to, že vás obrali o čas nebo že JSTE nedbale nechali nohu na místě, kam jasně potřeboval jet váš parní válec."

    OdpovědětSmazat