22. září 2017

Exodus. Jak migrace mění náš svět (Paul Collier)

Při poslední návštěvě mi p. president Rampas zapůjčil knihu, která má na obálce migranty na nafukovacím člunu. Přiznávám, že jsem si v první chvíli nebyl jist, jestli je to správná volba.

Migranti nejsou zrovna tématem, kterým bych se chtěl ve svém volném čase nějak více zaobírat.

Poté, co jsem knihu otevřel a začal ji číst, jsem však pochopil laskavou moudrost p. presidenta: Exodus je ve skutečnosti o otázkách, o nichž si s radostí čtu.

Autor je britský ekonom a všiml si, že o migraci je málokdo schopen racionální diskuse. Jde o téma silně zatížené emocemi. Argumenty se většinou užívají jen na podporu intuitivního silného názoru, který má většina lidí jasný předem.

Cílem p. Colliera bylo přispět ke zracionalizování diskuse tím, že se pokusil stručnou populární formou předložit několik myšlenek, na jejichž základě je možno o migraci začít přemýšlet strukturovaně.

Především pojednává odděleně efekty migrace na tří dotčené skupiny: (a) na domorodé obyvatele cílové země, (b) na samotné migranty a (c) na obyvatele, které migranti zanechali ve vlasti. Dále podává přehled dopadů nejen čistě hospodářských, nýbrž i sociálních; v tomto je veden teoriemi, které se snaží měřit kvalitu života nejen finančním příjmem, ale i širšími faktory rozhodnými pro lidské štěstí. Je užitečné, že se snažil pro své teze vyhledat a kriticky zhodnotit empirická data, byť jsou velice vzácná; pracoval dle všeho se vším, co bylo k dispozici v době sepsání knihy. Originál vyšel v r. 2013, tedy ještě před současnou migrační krizí; český překlad je letošní.

Přínos knihy vidím v několika rovinách:

- Jednak se p. Collier snaží přesvědčit čtenáře, že jeho hypotézy vedou k závěrům, které nejsou intuitivně jasné selským rozumem. V tomto bych s ním nesouhlasil - jeho závěry mě myslím nikde nepřekvapily oproti mým předsudkům. Současně bych mu však dramaticky nevytýkal, že se vědecky dobere něčeho, co průměrný člověk z ulice tuší i bez sociologického výzkumu. Vím, že tato námitka (tj. vědecké dokazování evidentních samozřejmostí) se často vznáší proti sociálněvědním oborům, ale nepovažuji ji za přesvědčivou. Selským rozumem též vím, že jablko padá vždy k zemi a že z větší výšky padá rychleji. Přesto mělo epochální význam, když fyzika tento jev analyzovala a kvantifikovala ho prostřednictvím gravitačních zákonů, neboť si tím otevřela cestu k dalšímu přemýšlení o problému.

- Další rovinou je průběžné ospravedlňování se autora vůči pro-imigrační předpojatosti západních akademických vrstev. P. Collier uvádí, že jednak on osobně žije zcela kosmopolitním způsobem života, který je pro současné vedoucí akademiky běžný, a především pak, že v sociálních vědách vládne silné přesvědčení pro imigraci, přičemž toto přesvědčení se promítá i do témat a vyznění výzkumu. P. Collier vychází ze stejných liberálních premis, ale dospívá k opatrnějším závěrům. Není však žádným zastáncem tvrdé line vůči imigraci. Tato rovina mě zajímala relativně nejméně; jestli si svými názory získá popularitu u kolegů, to je jeho boj, mně je to celkem jedno. Jen jsem se pro sebe lehce ušklíbl, že tabu zpochybňování imigrace se dle jeho podání prolomilo v Británii až vůči přílivu Východoevropanů po otevření pracovního trhu v r. 2004, neboť vůči nám nepociťují Britové strach z politické nekorektnosti, protože Východoevropané jsou bílí, křesťané a Britové vůči nám nemají pocit viny z doby kolonialismu.

- Ze všeho nejvíce mě zasáhly ty pasáže, kde autor formuluje názor na otázku, která je dle mého klíčová i obecně: díky čemu jsou některé země blahobytnější a lidé v nich touží žít více než v jiných?
Zázrak ekonomické prosperity pochází ze sociálních modelů - z příznivé kombinace institucí, příběhů, norem a organizací [...].
Vedle předpokladů ekonomické prosperity analyzuje i kvality společenského modelu ze sociálního pohledu, tj. z hlediska vzájemné úcty mezi občany; především si všímá rozdílné míry důvěry a spolupráce v různých kulturách.

Schopnost důvěry a spolupráce se v jednotlivých společnostech dlouhodobě liší - já bych za sebe řekl ten strašlivý, avšak pravdivý lidový výrok, že "je to v lidech". V knize se velice stručně odkazuje na pozoruhodný experiment z teorie her, v němž výzkumníci porovnávali schopnost důvěry a spolupráce v různých lokalitách ve světě, z nichž každá reprezentuje jeden kulturní okruh. Účastníci pokusu měli napřed opakovaně dobrovolně přispívat na veřejně prospěšný účel, jehož výnos si následně rozdělili. Výzkumníci zaznamenávali, jak se postupem doby chování vyvíjelo v různých lokalitách různě. Ve druhém kole pak měli účastníci možnost "trestat" parazitní chování ostatních (tj. těch, kteří nepřispěli, ale pak brali ze společného), byť za možnost potrestání musel zaplatit i trestající účastník. Je evidentní, že schopnost pochopit pravidlo a být ochoten sankcionovat jeho porušení u druhých je zásadním rysem chování lidí, kteří chtějí žít ve společnosti, která jim dává životní perspektivu a blahobyt. Naopak se zde projevují i sklony některých lidí stát se antisociálními "superpadouchy", již trestají nikoliv parazity, nýbrž právě ty uvědomělé občany, kteří předtím potrestali ve veřejném zájmu padouchy. Toto antisociální chování má velice destruktivní dopad na kvalitu sociálního modelu. Zmínka o tomto výzkumu mě uchvátila a ihned jsem si ho googlil: lze se s ním seznámit zde.

Byl jsem jednak zvědav, jak vůbec vypadá takový současný sociologický pejpr, a jednak jsem chtěl vidět výsledky výzkumu (protože ty se v knize blíže nekomentovaly). Podívejte se na grafy sami: pokud jsem si je interpretoval já, tak postkomunistický sociální model sice zahrnuje nějakou míru schopnosti spolupráce na společné věci. Ale zarazila mě určitá flegmatičnost - totiž ochota testovaných Rusů a Bělorusů ke spolupráci byla prakticky stejná, jestli konali na bázi úplné dobrovolnosti nebo s rizikem pokuty (v tom se výrazně lišili od zástupců anglosaské kultury a ještě více od protestantů, kteří se bez kontroly postupně přestali namáhat, ale současně dobře rozlišují riziko pokuty a pod její hrozbou evidentně rychle a správně chápou potřebu pravidel pro dosažení společného cíle a jejich vzájemná spolupráce pak funguje jako namazaný stroj). Dále pak u slovanských účastníků zaráží dost vysoký podíl antisociálního chování, tj. sklon z čiré zloby trestat ty, kteří se snaží udržet pravidla trestáním parazitů.

V návaznosti na úvahy o zdroji blahobytu a štěstí Západu pak p. Collier upozorňuje na jedno z rizik multikulturalismu, totiž že imigranti přicházejí ze zemí s nefunkčním sociálním modelem (právě proto, že je nefunkční), a tedy není žádoucí, aby si do nové vlasti (s funkčním modelem) přinesli kompletně vlastní kulturu.

Na tomto místě autorovy závěry brutálně zjednodušuji a dezinterpretuji, ale v zásadě jsem si odnesl ten dojem, že nedává dobrý smysl migrace z nefunkčního sociálního modelu do funkčního modelu, pokud se coby migrant neintegruji a nepřevezmu co nejrychleji a nejlépe ten lepší model.

- Silným místem je i poukaz (doložený i prvními empirickými výzkumy), že pouhá existence cizí diaspory ve společnosti ničí vzájemnou úctu (spolupráci, důvěru) i mezi původním obyvatelstvem cílové země navzájem.

- Nejpodnětnějšími pasážemi pak pro mě byly úvahy o tom, jak mocným konceptem pro vzájemnou úctu, důvěru, ochotu solidarity a spolupráce je národ. Zdá se, že - byť v mnoha ohledech jde o podivný kýčovitý konstrukt - národní identita je velice silná a možná jako jediná umožňuje efektivní fungování státu, jak si ho představujeme v moderní Evropě, tj. s rovností, výběrem daní, ambiciozními veřejnými projekty a programy za účelem cílevědomého rozvoje blahobytu, s kvalitními veřejnými institucemi a službami a rozsáhlým přerozdělováním. Poukazuje v této souvislosti na příklad Evropské unie, jejíž relativně zanedbatelný rozpočet budí setrvalý nesmiřitelný odpor občanů vůči přerozdělování fondů na evropské úrovni, zatímco řádově dramaticky vyšší výdaje národních států jsou akceptovány a považovány za v zásadě spravedlivé. Podobně si všímá i situace Belgie a Kanady, kde hlavní veřejné rozpočty spočívají na úrovni národnostních komunit, neboť na úrovni společného státu je ochota občanů ke spolupráci a solidaritě mnohem nižší.

Pokud jde o překlad, neměl jsem nikde pochyby, že překladatelé rozuměli originálu; objektivním problémem je pro mě určitá mlhavost používaných pojmů, která však existuje již v originálu. Na jednom místě se snaží autor vyvozovat rozsáhlé závěry z rozlišování mezi respektem (v originálu respect) a úctou (regard). To se mi četlo špatně, protože tyto pojmy vnímám v zásadě jako synonyma.

Česká verze současného polovědeckého textu se samozřejmě nemůže vyhnout určitému mechanickému vyznění, není to žádný požitek z vančurovsky krásného jazyka.

Knihu doporučuji. Není možno však od ní očekávat odpovědi na praktické otázky dnešní migrační krize. Obsahuje sice přesvědčivé argumenty pro to, že je nezbytné chránit hranice a imigraci regulovat, autor se však současně staví za právo azylu a této otázce se více nevěnuje. S ohledem na situaci ve velké části světa jsme však myslím v praxi konfrontováni především s legitimními důvody pro azyl v obrovském rozsahu, takže úvahy o nějaké další řízené imigraci jsou užitečné jen omezeně. Za dobrou myšlenku jsem považoval to, že není efektivní šoupat po světě masy lidí; autor doporučuje šířit blahobyt spíše uvolněním pohybu zboží, kapitálu a informací.


První věta knihy: Migrace chudých lidí do bohatých zemí je fenomén zatížený negativními asociacemi.

Poslední věta: A to je důvod, proč jste právě dočetli knihu Paula Colliera, a nikoliv Paula Hellenschmidta.


Databáze knih: 80 % (z 1 hodnocení - já:-) )
Goodreads: 74 % (ze 416 hodnocení)



Žádné komentáře:

Okomentovat