Když bych zkusil pojmenovat přednosti knihy z mého pohledu, tak její hlavní silou je to, že se soustavně prokousává působením p. Havla od dopisu p. Husákovi z r. 1975 až po výměnu těchto osob ve funkci československého prezidenta republiky na samém konci r. 1989, včetně popisu kontextu vývoje Československa v té době.
P. Suk identifikuje klíčové okamžiky politického zrání p. Havla (Charta, zakolísání ve vazbě na jaře r. 1977, poučení z chyby v procesu o dva roky později, vypořádání se s novými proudy ve společnosti v letech 1988 a 89 a nakonec cílevědomé, byť patrně nikdy veřejně nepřiznané usilování o post prezidenta republiky v politickém přetahování s p. Dubčekem) a rozebírá je velice detailně, avšak nepřeskakuje ani méně exponovaná období.
Za přednost považuji zejména klidný, ne-euforický pohled na protagonistu, který bych nazval místy téměř podezřívavým.
Velice jsem přivítal, že p. Suk se téměř úplně vyhnul otázkám soukromého života p. Havla a pokusům o psychologické rozbory, ledaže tyto záležitosti měly přesah do jeho veřejného působení (například v diskusi s exilovou Nadací Charty 77 na téma, zda milostné aféry některých disidentů neškodí jejich společné věci). Takový postup mi připadá jednak čestný a jednak prospěšný hodnotě knihy.
Dost jsem se obával toho, že velká část je věnována podrobné kronice převratu na konci roku 1989. Ale nakonec i pasáže o sametovém převratu byly snesitelné. Je však pravdou, že s výhodou znalosti dalších tří dekád čtenář docela trpí, když si čte, jak vzbouřenci byli zmatení, drželi se šíleně při zdi a vymýšleli nesmyslné kompromisy s končícím komunistickým režimem.
Tyto pasáže však jasně ukazují posun v tom, jak hodně se od r. 1989 změnilo vnímání politiky českou veřejností. V těchto změnách velkou roli sehrály určitě i technologie: asi nejsem sám, kdo pozoruje sám na sobě, jak různé zpravodajské kauzy ve mně zažínají obrovské emoce, jejichž plamen lze díky komentářovým funkcím na zpravodajských serverech a díky sociálním sítím rozdmýchávat jako foukáním čerstvého kyslíku. Tyto možnosti pak u značné části veřejnosti vyvolávají soutěž ve formulaci co nejrozhodnějšího stanoviska, které instantně uspokojí potřebu vyžití emocí vyvolaných infotainmentem. Tento mechanismus se myslím postupně přesouvá i do praktické politiky, neboť takto ustavená radikální stanoviska jsou veřejností vyžadována i od zástupců lidu.
Kdybychom byli sledovali postup listopadového převratu na zpravodajských serverech, volně komentovali každý článek a sdíleli veškeré novinky na sociálních sítích, určitě by změna tehdy proběhla více konfrontačně.
Přidám několik neuspořádaných poznámek z četby:
- P. Suk pozoruje protagonisty Charty 77 chladným, ale lidským pohledem, vyhýbá se heroizování. Myslím, že o to více vynikne reálná odvaha a rozvaha popisovaných osob. Zvláště u p. Havla jsem si říkal, že to musel být fantasticky strategicky uvažující člověk. Od počátku měl sofistikovanou představu o tom, jak chce postupovat. Zpětně už ho vnímáme prostě jako nějakou opozici vůči komunistické vládě. Ale něco takového (až do doby běžícího převratu) vždy zásadně odmítal a pevně se držel konceptu působení v rámci platných zákonů a petic omezujících se právě jen na ochranu lidských práv a dodržování zákona.
- Je smutné, jak odpornou roli sehrála normalizační justice - nejen Státní bezpečnost, ale i policie, ministerstvo vnitra, prokurátoři, soudci a vězeňská správa. Stali se v práci nejubožejšími nástroji naprosto perverzní sadistické šikany. Dneska už si totiž normálně neuvědomuji, že ambicí režimu bylo (přinejmenším v první fázi po Chartě) nestíhat disidenty za jejich politické projevy a petice, ale kriminalizovat pokud možno něco jiného. I první zatčení a vazba p. Havla hned po zveřejnění Charty byla - na přímý pokyn nejvyššího vedení KSČ - odůvodněna nikoliv Chartou, ale tím, že nabídl bývalému národněsocialistickému politikovi p. Drtinovi, že zajistí odeslání jeho pamětí do zahraničí.
Když pracoval [Vratislav Brabenec] jako noční vrátný na Žižkově, jezdili za ním a kupovali si od něj cigarety, korunu za kus - a minci mu vždy hodili do obličeje; jeden z estébáků, chartisty přezdívaný Střelec, si ostentativně hrál s revolverem a vyhrožoval mu, že zastřelí jeho psa, jestliže se pohne. [...]
Od Brabenců jelo komando do bytu jejich známé, chartistky Ziny Freundové. Probudili ji a zmlátili. "Zina se plazila v noci s otřesem mozku na policii to ohlásit. Policajti s tím samozřejmě nechtěli mít nic společnýho... A sousedi, který to viděli a mohli by třeba říct, co to bylo za auto, z toho zbaběle utekli." Na popelníku u Freundů sejmuli otisky prstů Marie Brabencové a pokusili se jí násilný čin přišít. Později od toho upustili a místo toho se pokusili Brabence a jeho ženu, kteří násilníka dobře znali, vyprovokovat k tomu, aby nařkl Sbor národní bezpečnosti z teroristického útoku. Brabenec se udržel: věděl totiž, že kdyby skutečné viníky označil za pachatele nočního přepadení bezbranné ženy, okamžitě by ho obžalovali - podobně jako Jaroslava Šabatu, Jana Šimsu a další. [...]
Proti individualitám Charty stály aparáty s neomezenými personálními a technickými možnostmi, povolením páchat zlo ve jménu socialismu a krytím z nejvyšších politických míst. Odposlechy; kontrola korespondence; donášení agentů; ostraha v domě a před domem; pronásledování neznámými muži po ulicích i v domech; hlídky na ulici a nepřetržité sledování; perlustrování, zadržování, zatýkání; pokuty, pohovory, výslechy; krátkodobé únosy a akty fyzického násilí; odebírání občanského a řidičského průkazu; propichování pneumatik a jiné poškozování vozidla; rafinované poškozování domácích spotřebičů (ucpávání odpadů, poškozování topných zařízení atd.); permanentní silniční a technické kontroly; opakované přezkušování z pravidel silničního provozu; bomba pod autem; zbavení nároku na pojištění, důchod a jiné sociální výhody; odebírání invalidního důchodu; pohrůžka i realizace vystěhování z bytu či rekreační chalupy; anonymní dopisy a nápisy oznamující fyzickou likvidaci; výhružné telefonáty; odpojování, vypínání či odebírání telefonu; trávení domácích zvířat; vysílání "rozhořčených zástupců pracujících" za jednotlivými chartisty; cílevědomá snaha sledovaného aktivistu očernit a kompromitovat v prostředí Charty 77 - například jako tajného spolupracovníka StB; vydírání pod pohrůžkou násilí na manželce, dětech, příbuzných či přátelích; vrážení nejrůznějších klínů do chartistického společenství - zneužívání intimních fotografií, dopisů či jiných důvěrných údajů; vytvoření fiktivního západoněmeckého televizního štábu, jenž provede s předními chartisty interview, které pak bude účelově sestříháno a použito proti nim; vytváření lživých zpráv a polopravd; degradace z vojenské hodnosti; nepřeberný rejstřík úředního i neúředního šikanování a ponižování; pravidelné zvonění prostřednictvím telefonu a domovního zvonku; nejhrubší nadávky a urážky...Pro mě osobně je možná největší záhadou, proč - přinejmenším všichni ti, co mohli - okamžitě neodešli na Západ.
- Zajímavé jsou pasáže o podpoře exilu pro disidenty a střety jejich názorů. Exiloví podporovatelé soustavně a stále silněji žádali, aby disidenti opustili strategii omezeného legálního zasazování se za lidská práva. Exulanti (a samozřejmě i část disidentů) si přáli, aby se Charta deklarovala jako plnohodnotná politická antikomunistická opozice vůči vládě; strategií p. Havla naproti tomu bylo vyhýbat se vysloveně politickým tématům a soustředit se jen na témata morální. Exil byl s Chartou nespokojen a žádal, aby disidenti pracovali aktivněji. Proti tomu stál v praktické rovině fakt, že Charta nikdy neměla mnoho podporovatelů a i mezi samotnými signatáři velká část podpořila prohlášení Charty jednorázově, ale nestali se napořád profesionálními disidenty. Asi se nespletu, když řeknu, že zásadní organizační a finanční břemeno nesl sám p. Havel, který spolupracoval s nejužším kroužkem svých osobních přátel. K tomu přináší p. Suk úžasný výrok p. Havla následující po jeho zásadním telefonickém rozhovoru z exilovými představiteli p. Tigridem a p. Medkem. P. Havel o tom pak psal v r. 1986 p. Němcovi:
Co je to Charta? NĚKOLIK TOPIČŮ!!! Že si to neuvědomuje Pavel Tigrid, který je skoro 40 let pryč, je pochopitelné, ale jak na to můžeš zapomínat Ty, který jsi pryč tři roky??? Chtějí po nás, abychom byli všemi možnými opozičními stranami najednou; vydavatelstvím; mírovým hnutím; ekologickým hnutím; reprezentantem veřejného mínění; účastníky všech možných recepcí na velvyslanectvích a setkání s důležitými státníky, kulturními činiteli, milionáři a já nevím kým vším ještě; autory zásadních statí [...]. Ze všech stran - z ciziny i z domova - přicházejí samé 'dobré nápady', ale kdo to má stihnout? Těch pět topičů a dva domovníci?- Vedle samotného p. Havla si autor všímá i širších témat: chování šedé zóny, postupného objevování se nezávislých proudů v kultuře, které již na konci trvání režimu žily do značné míry nezávisle na původní skupině disidentů. P. Suk přináší i řadu hezkých popisů jednotlivých kulturněpolitických epizod té doby; zaujaly mě třeba následující: zvláštní osud herce p. Kopeckého, který napřed vydal své jméno a tvář pro nejagresivnější televizní pořady snažící se diskreditovat disidenty, ale následně se postavil na druhou stranu a patrně ovlivnil část veřejnosti pro převrat. Rozebírá i vystupování p. Kundery na Západě a domácí odmítavé reakce na něj. Zaujal mě i přesvědčivý popis spolupráce p. Čalfy s p. Havlem v kritickém období převratu; s p. Čalfou jsem se před lety setkal jednou osobně v pracovní záležitosti a dost na mě zapůsobil.
- Zvláštností listopadového převratu zůstává, že klíčovým impulzem pro podporu veřejnosti v těch úplně prvních dnech byla falešná zpráva o smrti studenta matfyzu při demonstraci 17. listopadu 1989 v Praze, jejímž zdrojem byla vrátná na koleji v Troji a která byla vyprovokována mdlobami příslušníka československé tajné policie, který se demonstrace zúčastnil pod falešným jménem. Nejsem si jist, nakolik uspokojivě je tato peripetie již historicky zpracována a vyhodnocena. Dle hesla na Wikipedii to vypadá jako na první pohled nevěrohodný totální zmatek. Právě proto bych však osobně věřil, že šlo o náhodu, a ne rafinovanou konspiraci, protože přesně taková skutečnost bývá.
Knihu určitě doporučuji; popisuje hezky a podrobně nejen veřejnou činnost p. Havla, ale i širší historii posledních patnácti let starého režimu.
První věta knihy: Kniha o rušném čase Václava Havla v éře nehybnosti byla rozepsána rok před jeho smrtí a dokončena rok po ní.
Poslední věta: On je nyní jako Kafkův kominík, který na konci dlouhého úmorného pracovního týdne smývá ze sebe všechnu špínu.
Databáze knih: 98 % (z 10 hodnocení)
Goodreads: 100 % (z 1 hodnocení - já:-) )
Žádné komentáře:
Okomentovat