Hned v první větě jsme vrženi do nádherné vesmírné scifárny starého střihu. Děj se odehrává v kosmu, na okraji Sluneční soustavy, v době za 250 let od nynějška. Tou dobou již byla dlouho objevena desátá planeta Sluneční soustavy; půl století před dobou děje se ztratily dvě předchozí průzkumné vesmírné lodě, které letěly tuto desátou planetu (nazývanou Tartaros) prozkoumat s lidskou posádkou. Perseus I u cíle náhle přestal komunikovat; stejně tomu bylo s Perseem II, který byl vyslán, aby zjistil, co se stalo s první lodí.
Nyní k Tartaru přilétá třetí loď - Perseus III.
Říkal jsem si: fajn, doušek čisté žánrové vody mi jen prospěje.
Komandant vesmírné lodi Perseus III, p. Steven Blair, se ve společnosti s oblibou pouští do konverzace o kontroverzní - cynické a oportunistické - myšlence, že morálka se má přizpůsobovat okolnostem v zájmu přežití. V přátelském kroužku se p. Blair dostává hned na počátku knihy do sporu s exobioložkou pí Ramseyovou.
Mění-li se člověk, musí se měnit i takzvané morální zákony, které člověk vytváří. Ramseyová namítla, že to vede k morální bezpáteřnosti. Řekla s neskrývanou ironií: „Rozumím-li dobře, tak to, co tu Steve propaguje, by bylo z biologického hlediska účelné, kdyby člověk v určitém prostředí, dejme tomu na nějaké vodnaté planetě, měl měkkou, hodně ohebnou páteř. Když si to představím v morální oblasti, nepochybuji o tom, že s měkkou páteří v určitém prostředí by mohl člověk dosáhnout dokonce vůdčího postavení."Zmínka o tom, že lidé ve vedoucích pozicích mohou být bezpáteřní, tady ještě p. Blaira urazí. Netuší ještě, že od toho dne zbytek života stráví praktickou etudou na právě diskutované morální téma.
Žánrově je Past na Persea především antiutopií.
Antiutopií je ve sci-fi celkem hodně. Past na Persea se vydařeně zaměřuje na psychologii a konkrétní organizaci převýchovy jednotlivce, který na počátku příběhu stojí jako energický sebevědomý muž odhodlaný postavit se útlaku.
Stará česká sci-fi se začasté vyznačovala obyčejnými lidmi v rolích protagonistů, civilními tématy, humorem, až satirou. Past na Persea se od tohoto typu liší. Lze ji samozřejmě číst i jako alegorii různých ideologií založených na manipulaci jazyka a převýchově. Osobně jsem však neměl při četbě tendenci vnímat vesmírné kulisy jen jako náhradu nějaké konkrétní existující ideologie. Řekl bych, že převýchovných metod a ideologických novořečí bylo v historii a v současnosti stále je mnoho - jde o setrvalou součást společnosti. Koho tato témata zajímají (třeba mě), tomu Past na Persea tímto motivem zarezonuje.
K satiře nebo alegorii vůbec nesvádí ani tón vypravěče: jenom chladně pozoruje a vypráví neutrálně. Maximálně snad někdy zahlédneme na chvilku lehounký ironický úsměv.
Doba vzniku textu v polovině 70. let se projevuje na technologických rekvizitách jen minimálně. Autor byl jen velkým optimistou co do vývoje kosmonautiky: dnes vidíme jasně, že za třicet let zcela jistě lidstvo nevypustí do vesmíru kolonizační stanici pro sto tisíc lidí.
Knihu velice doporučuji. Dříve se mi stávalo pravidelně, že jsem se třeba začetl do knihy tak, že jsem se nemohl v noci odtrhnout a četl jsem až do vysílení nad ránem. Nepamatuji si však, kdy se mi něco takového stalo naposledy. Ale včera jsem se do čtení Pasti na Persea pustil po osmé večer a nemohl jsem přestat, dokud jsem nedošel do konce. Neusnul jsem ale zas až tak pozdě, protože knížka je krátká.
Teď bych si na blogu ještě rád poznačil pár slov o ději.
***NÁSLEDUJÍ SPOILERY***.
Prvních několik kapitol úsporně a věcně popisuje celkem generickou situaci, která vzdáleně připomíná třeba Ikarii XB1. Kosmická loď se blíží k desáté planetě, když tu přestává fungovat spojení se Zemí. Přesně stejně jako u předchozích dvou výprav.
U cíle své cesty nachází posádka na nefunkční loď druhé výpravy - Perseus II. Větším překvapením je však to, že hned vedle se vznáší i dávno ztracené vesmírné město Argo. Argo byl obrovský globální projekt: někdy po r. 2050 bylo toto vesmírné plovoucí město o velikosti 60 km pro více než 100 tisíc lidí vypuštěno do kosmu s cílem otestovat možnosti vesmírné kolonizace ve velkém. Argo se však záhy ztratilo a dvě století o něm Země neměla zprávy.
Členové posádky krátce proberou různé hypotézy a možná vysvětlení nastalé situace. Nikdo nepanikaří, všichni hovoří volně a racionálně. Tým několika mužů vedený velitelem lodi se vydává na průzkum vraku Persea II.
V té chvíli se děj dramaticky láme: velitel p. Blair je při průzkumu opuštěné staré lodi zajat a probírá se na Argu jako nový nedobrovolný člen přísně organizované, avšak primitivní zemědělské kultury vesmírného habitatu.
Do místnosti vešel muž. Byl holohlavý, měl na sobě stejnou košili jako Blair, jen na hrudi byla ozdobena modrým trojúhelníkem. Muž se laskavě usmíval. S pateticky rozpřaženýma rukama přistoupil k Blairovi a objal jej. Pak s jakousi téměř orientální uctivostí o dva kroky ustoupil, sepjal ruce před hrudí, a nepřestávaje se usmívat, řekl obřadně: „Před tváří našeho otce tě vítám mezi nás, bratře.“
Překvapený a zmatený Blair se na něj mlčky díval. Nevěděl, jak se zachovat. Měl nepříjemný pocit, že má před sebou šílence. Rozpačitě se uklonil. Horečně uvažoval, má-li se přizpůsobit a hrát komedii, která by se snadno mohla změnit v tragédii.
„Těší mne tak srdečné přivítání,“ řekl Blair s nuceným úsměvem. „Smím vědět, s kým mám tu čest mluvit?“
„Jsem tvůj Vychovatel,“ řekl muž. „Bratr Vychovatel. Od této chvíle mi říkej bratře Vychovateli!“
Blair se chtěl usmát, ale byl z toho jen úšklebek. Přestože v místnosti bylo teplo, zamrazilo jej.Od tohoto momentu až do konce knihy sledujeme už pouze osudy tohoto protagonisty a několika málo dalších mužů, s nimiž se osobně potkává v dalších dnech a týdnech.
Hlavnímu protagonistovi p. Blairovi v zajetí napřed dlouho trvá, než pochopí, že v novém světě platí jiná pravidla. Hned při prvním rozhovoru s bratrem Vychovatelem zjišťuje, že své cele nesmí říkat vězení, nýbrž Výchovný institut.
„Myslím, co má znamenat ta vězeňská cela?“ přerušil jej Blair se vzrůstajícím rozhořčením. „A ty zavřené dveře?“
„Vězeňská cela? To je zastaralý pojem,“ řekl Vychovatel shovívavě. „Taková zařízení patří už dávno historii. Nic takového u nás neexistuje.“
„A co je tedy tohle?“
„Výchovný institut. Tím jsme prošli všichni. Všichni členové našeho šťastného společenství.“
P. Blair se postupně ocitá v běžném pracovním táboře, v sekci speciálního zacházení pro delikventy, zkouší útěk atd. Po celou dobu se u něj střídají fáze vzdoru a fáze přizpůsobování požadavkům režimu vesmírného města. Společnost vesmírného města ho pokaždé znovu překvapuje.
Poslední věta: Na Blairově tváři za průhledným krytem přilby se objevil spokojený, trochu ironický úsměv.
Legie: 100 % (ze 2 hodnocení)
Goodreads: 65 % (z 8 hodnocení)
Databáze knih: 80 % (ze 3 hodnocení)
Žádné komentáře:
Okomentovat