Druhým vzdělávacím momentem byla pro mě informace o dataci Hornického domu. Hornický dům je hlavním námětem brožury a zabírá celou poslední kapitolu. Vždycky jsem si myslel, že jde o socialistický kulturák postavený pro festival politické písně. Ale jde o kulturák již z roku 1925. Hned se mi líbí o trochu víc.
Hlavně se musím, až pojedu kolem, podívat na veliký reliéf na čelní stěně s názvem Jeden den v životě horníka. Je to vlastně betonový komiksový strip o osmi panelech, jež vyprávějí průběh typického dne tehdejšího sudetoněmeckého horníka, tj. kolem roku 1920. Na prvním panelu odchází horník z domova do práce.
 |
| Ranní loučení se zákonitou manželkou a dítky. (reliéf: p. Wilhelm Srb-Schloßbauer, koncepce asi p. Rudolf Wels, foto: autoři, p. Jiří Gordon) |
Den končí zas doma, na osmém panelu horník je odpočívá opět doma na židli a lampa svítí.
 |
| Panel č. 6: horník končí šichtu na šachtě a nastupuje do výtahu. Před válkou se v Sokolově totiž těžilo hlubinně. (reliéf: p. Wilhelm Srb-Schloßbauer, koncepce asi p. Rudolf Wels, foto: autoři, p. Jiří Gordon) |
Průvodní text brožury je výtečný: autoři jasně hodnotí uměleckou hodnotu jednotlivých prací. Současně však populárně přibližují osobnosti tvůrců, kteří byli začasté z regionu, anebo perličky z osudu těch pomníků a soch.
Knížka má pro mě i několikerý vlastivědný přínos. Přestože v kraji až donedávna nebyla žádná vysoká škola, tak je vidět, jak velký vliv může mít i dobrá lokální průmyslová střední škola s tradicí. Řada tvůrců byla spojena se Střední průmyslovou školou keramickou v Karlových Varech. Říkám si už nějakou dobu, že tato škola musí mít nějakého dobrého ducha: konkrétně od jednoho srazu se spolužáky ze základní školy (po mnoha letech), kde jsem si uvědomil, že profesně nejúspěšnější z naší třídy jsou v praktickém životě nejspíš dva kamarádi, kteří oba vystudovali SPŠK a každý z nich má ve Varech prosperující stavební firmu.
V životopisech autorů též narážíme často na studium kamenosochařské školy v Hořicích; návštěvníci Hořic by neměli pominout tuto výtečnou lokální tradici (samozřejmě se meze nekladou ani konzumaci trubiček).
Autoři brožury kladou důraz i na praktickou, řemeslnou stránku sochařství. V souvislosti s myšlenkou zhotovit v Sokolově několik nových pamětních desek na domy poznamenávají o aktuálním stavu českého sochařství toto:
Po roce 1989 bývají totiž pamětní desky zejména na menších městech odbývány tím nejlevnějším řešením, kdy se zadavatel omezí na nápisovou desku, často od místní kamenické firmy specializované na náhrobky, podle čehož deska pak také vypadá. Od druhé půle 19. století neklesl tento žánr nikdy tak hluboko. Důvody jsou nabíledni a zčásti spočívají i v situaci, v níž se dnes sochařství nachází. Pamětní deska - na rozdíl od pomníku - nabízí jen omezenou škálu možných řešení a zároveň si tím říká o tradiční sochařské pojetí spojené s portrétem, ať už v podobě reliéfu či busty. To však dnes mnoho sochařů neovládá a z těch nejvýznamnějších se portrétem nezabývá už vůbec nikdo.
Do četby brožurky jsem se pouštěl s úkolem, že bych si rád rozmyslel, jestli mám nějaký konzistentní názor na pomníky. Zpravodajství z anglosféry letos z určitého pohledu dominovala otázka bourání pomníků. Přičemž jedna vlnka tohoto západního pozdního protikolonialistického pomníkoborectví dorazila až na Žižkov.
Vedle toho máme, jak známo, v Praze i zcela vlastní živé kontroverze kolem dvou pomníků ruským vojákům z období druhé světové války.
Názor na pomníky jsem si nakonec zformuloval dosti defenzivně. Svrhávání pomníků není dobrý styl, lidé při tom nevypadají příliš civilisovaně a nerad bych se ho účastnil. Pomníky bych zásadně neboural. I když vezmu příklad toho nejkontroverznějšího, p. Džugašviliho na Letné, tak bych ho neodstřeloval. Dovedete si představit, jaký neuvěřitelný generátor příjmů z turistiky by dneska taková atrakce byla? Počítám, že pro nejbližších tisíc let by to monstrum bylo prakticky nerozbitné a bezúdržbové, jen by se na něm krásně hodně lidí uživilo z turistů. A ještě by takový průmysl byl stylově středoevropský, tzn. ironický, historický, provokativní, zasmušilý, ve své lokálnosti světový. Prostě krása.
A je tu zajímavá otázka! V alternativní realitě, kde by pomník p. Džugašviliho zůstal na Letné neporušen stát, prosperoval by tam socialistický režim více a vydržel by déle než v naší realitě? No - skoro bych řekl, že taková obrovská připomínka zavrženého vůdce by režim do budoucna spíše destabilizovala a oslabovala by ho.
A jak by tato alternativní realita vypadala dnes? Kdyby na Letné strašila obrovská kamenná fronta na maso, nakláněl by takový pomník dnešní zahraničněpolitickou orientaci českého státu spíše k Rusku nebo k Západu? Těžko říct. Já osobně bych viděl v nadživotním zobrazení generalissima oslabení proruské strany, protože pohled na reálnou podobu panslávského dubiska by dle mého odhadu působil spíše jako očkování posilující imunitu. Ale třeba se pletu.
Takže bourání pomníků mě rozhodně netěší a nejsem jeho fanouškem.
Na druhou stravu si však myslím, že docela velká část pomníků je už od svého vzniku kontroverzní a staví si ho jedna půlka kmene natruc druhé půlce kmene. Pro hodně pomníků možná platí i úměra, že čím větší pomník, tím kontroverznější myšlenka - nejlepším příkladem je právě pražský p. Džugašvili, u něhož pochopili sami investoři ještě před dokončením, že dělají velikou, velikou chybu, ale už je pozdě akci zastavit.
Takže je potřeba realisticky se smířit s rizikem, že když postavím v prchavém okamžiku převahy na ulici něco jen proto, abych naštval menšinu spoluobčanů, tak se může snadno stát, že tato menšina průběhem dějin nabude převahy a s gustem mi pomník shodí.
Když se vrátím do současnosti a pocitům, které mám jako divák zpravodajství, kde dav strhává nějaké sochy v Anglii nebo v Americe a druhá strana kulturní války organizuje ochranu napadených pomníků. Nejspíš bych se nešel nikam prát, abych ochránil nějaký pomník před zuřivým davem, i kdybych měl zrovna sympatie s tou půlkou kmene, které se ničený pomník líbí.
Pomníky bychom měli brát s odstupem a nerozčilovat se kvůli nim. Ani při konstrukci, ani při destrukci. Důvodem je, že pomníky jsou nástrojem pro rozdmýchávání emocí, ale střízlivě viděno jsou pro náš život naprosto nedůležité.
Pomníky v Sokolově, které uvádí brožura, byly právě ze značné části kontroverzní a byly z tohoto důvodu po krátké době často odstraněny. První várka pomníků byla německá. Tato část tedy podlehla zákonu na ochranu republiky z roku 1923 a zbytek pak vyhnání Němců po r. 1945. Velkou škodou je dle mého hlavně odstranění památníku prusko-rakouské války.
 |
| Pěkný byl i sokolovský pomník obětem první světové války, vzniklý v r. 1933 přestavbou rozhledny Hard. Měděnou sochu od místního umělce p. Toniho Schöneckera odstranili již sami Němci za války. Stavba je dnes obnovena jako rozhledna: před pár lety jsem ji navštívil, ale myslím, že nebylo nikam vidět. |
Musím se zastavit u zákona na ochranu republiky z roku 1923. Nebyl jsem si vědom, že obsahoval speciální ustanovení o pomnících.
§ 26
Neodstranění nebo zřízení nedovolených pomníků.
1. Politický (státní policejní) úřad může naříditi, aby byly odstraněny pomníky, nápisy a jiné památky umístěné na veřejném místě nebo tak, že jsou viditelné z veřejného místa, jsou-li rázu protistátního nebo jsou-li zřízeny některému členu rodin panovavších v Rakousku, Uhersku nebo Rakousko-Uhersku, v říši Německé nebo některému členu dynastií panovavších r. 1914 na půdě říše Německé.Tentýž úřad může také zakázati zřizování takových pomníků, nápisů a památek na příště.Za pomníky nebo památky považují se zejména i poprsí, desky, obrazy, znaky a odznaky.Místem veřejným rozumějí se ve smyslu tohoto ustanovení náměstí, ulice, veřejné cesty, sady, veřejné sbírky, lázně, školy, výčepní a zábavní místnosti a jiná veřejně přístupná prostranství a místnosti.2. Nevyhoví-li ten komu bylo pravomocně nařízeno, aby odstranil takový pomník, nápis nebo památku, tomuto nařízení ve stanovené lhůtě,kdo přes zákaz zřídí nový takový pomník, nápis nebo památku,trestá se politickým (státním policejním) úřadem za přestupek pokutou do 10 000 Kč nebo vězením do tří měsíců neb obojím trestem. Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi v místech, kde není státního policejního úřadu, vydává trestní nález administrativní vrchnost policejní.
Dnes si myslím můžeme již otevřeně přiznat, že takovýto zákon o nedovolených pomnících nelze označit jinak, než hodně pitomý, až barbarský nacionalismus a těžko by ho hájil i ten největší fanoušek režimu R.Č.S.
Další skupinu tvoří socialistické pomníky. V Sokolově ji reprezentuje především památník bitvy u Sokolova, který neznázorňuje žádného komunistického potentáta, alébrž vojáka československého sboru Rudé armády. Tím pádem nebyl ani po posledním převratu valný důvod tento pomník odstraňovat. Pro Sokolov vznikla i socha p. Uljanova; váže se k ní pěkná historka. Vznikla totiž až koncem roku 1989, takže ji nestačili ani instalovat a rovnou šla do depozitáře. Dosáhla pak mírného globálního věhlasu, protože ji v 90. letech zakoupil jeden Američan a pak se dražila (s dosti fejkovou legendou) v Londýně.
Normalizace pak přinesla i do Sokolova velké množství různých výzdob sídlišť a staveb občanské vybavenosti. Autoři mezi těmito díly bedlivě rozlišují - poukazují na kvality některých z nich. Avšak často šlo o slabá konvenční díla. Bez ohledu na případnou uměleckou hodnotu, kterou v některých z nich vidí odborníci, veřejnost si normalizační umění nikdy neoblíbila a nechává ho ničit a ztrácet se.
A tak i z toho nevelkého počtu sochařských děl v Sokolově jich podstatná část byla tedy z různých důvodů zničena.
Dnešní doba (přinejmenším na Sokolovsku) pomníky cíleně neničí, naopak vidíme mnoho rekonstrukcí a iniciativ, které se snaží pochopit tradice a navázat na ně.
Kniha se mi líbila velice hezky a doporučuji ji i ostatním turistům.
První věta knihy: Sokolov se před rokem 1948 nazýval Falkenau an der Eger, česky Falkov nad Ohří.
Poslední věta: Sokolovská socha se nese právě v tomto duchu.
Goodreads: 100 % (z 1 hodnocení :-) )
Databáze knih: 100 % (ze 2 hodnocení)
Žádné komentáře:
Okomentovat