Skříň #13 (Kim Onsu)

Knihu Skříň #13 jsem dostal darem od p. presidenta Rampase, který ji právě vydal.

Skříň #13 od p. Kim Onsua je prvním korejským literárním dílem, které jsem četl. Prý umění se daří tam, kde se daří byznysu. V tom případě mají jihokorejské knihy celosvětově výtečnou perspektivu a čeká mě do budoucna více jihokorejského čtení.

Existují nejspíš argumenty, proč by šlo knihu zařadit do fantastiky: ústřední roli v zápletce hraje vědec, který potají shromažďuje informace o lidech, již evolučně získali nové vlastností. Hypotézou knihy je, že nadchází konec druhu homo sapiens sapiens a stále častěji se objevují jedinci s odchylkami, které jim dávají zvláštní schopnosti.

Popsané případy se různí svým vyzněním. Některé odchylky by se daly označit jako výsledek tradičního snového fantazírování, často je představa takových bytostí odporná.

Některé odchylky však vypadají ze všeho nejvíc jako metafory popisující smutek typického pracovníka ve vyspělé kapitalistické ekonomice: například skippeři jsou lidé, kteří přeskakují různě dlouhé úseky času. Nenadále zmizí a zase se objeví; když se podívají zpět, tak netuší, co vlastně v mezidobí dělali.

Skipperům se občas roztočí časoprostor a oni se znovu vynoří na naprosto absurdním místě. Lodní inženýr pan Ku Tongdžin zmizel z metra v soulské čtvrti Joksam a o tři roky později se s překvapením probral na malém ostrově v jižním Pacifiku. 

"Už předtím se mi docela často stávalo, že se mi zničehonic někam ztratilo deset, třicet minut. Tenkrát to bylo poprvé, kdy mi najednou zmizely tři roky. Přišel jsem k sobě na nějakém ostrově. Děti tam zrovna chytaly raky a krásky s kakaovou pletí a s odhaleným poprsím se smály. Sluneční paprsky byly silné, moře průzračné, úplný ráj. Byl jsem docela mimo a jenom zíral. Myslel jsem, že se mi to zdá. Minutu předtím jsem jel z práce v metru, kde jsem byl jako sardinka, a najednou jsem na korálovém ostrově v jižním Pacifiku, no dává to smysl?"

Přinejmenším stejný význam jako fantastika má v knize však jiný žánr, a to sociální román. Ta smutnější stránka osudů řadových aktérů moderního kapitalismu v jihokorejském podání je silným motivem příběhu. Zaujalo mě, jak negativně zásáhla do života a psychiky jižních Korejců východoasijská finanční krize v období po r. 1996. 

Je však možné, že jsem k tomuto tématu jen citlivější kvůli očekávaným chmurným hospodářským dopadům aktuálních protiinfekčních opatření. Uvědomil jsem si, že můj pracovní život se doposud pohodlně nesl na vlně dlouhotrvající konjunktury, téměř bez zádrhelů.

Kniha je podnětná, líbila se mi hezky a mohu ji doporučit. Podle mého mínění se povedl i překlad, který vznikl zajímavě: je kolektivním dílem celkem 28 studentů a pedagogů koreanistiky na FF UK v akademickém roce 2019/2020, který koordinovala pí Miriam Löwensteinová. Až když jsem četl překladatelskou poznámku na konci knihy, došlo mi, že fantaskní motivy a asijské reálie musely představovat docela překladatelský oříšek - mohu však dosvědčit, že české provedení je kvalitní a při čtení jsem si vůbec neuvědomoval, že čtu překlad.

První věta knihy: Tahle skříň má číslo třináct.

Poslední věta: Jako skříň.

 

Goodreads: 77 % (ze 6 hodnocení)

Databáze knih: 90 % (ze 2 hodnocení)